Vrátím se!
Nasedáme do auta ještě za šera, vylézt z postele byl dnes nadlidský výkon, ale naštěstí už mě netřeští hlava. Do Chorogu jedeme namačkaní jak sardinky. Člověk neznalý místních poměrů by nevěřil, že se dokážeme nasoukat do malého auta i s velkým nákladem a jedním psem. Aby to bylo ještě veselejší, máme rozbitý stěrače a ty celou dobu stírají zaprášené přední okýnko za doprovodu vlezlého skřípavého zvuku. Tahle scéna trvá přesně 4 hodiny.
Za jízdy se seznámíme s Antonem, mladým Rusem, který tu cestuje sám. Naše společná cesta pokračuje až do Dušanbe, v Chorogu se už moc nezdržujeme a po rychlé snídani si hledáme auto, které nás odveze do hlavního města. Netrvá to dlouho a seženeme řidiče i posledního spolupasažéra. Starý a hodně hubený muž sem tam prohodí pár slov s řidičem a jinak celou dobu žvýká tabák, který plive na střídačku do kelímku a z okna. Řidič se s námi moc vybavovat nechce, možná je to tím, že spolu s Antonem kvůli Járovi mluvíme anglicky. S Antonem totiž mluví skoro celou cestu. Jsem za to ráda, mám chvíli klid. Anton se nám bál říct, odkud je. S válkou nesouhlasí, stejně tak jeho rodina a kamarádi, ale dle jeho slov je to těžké, protože v Rusku neexistuje opoziční politika. Rusů je tu hodně, do Střední Asie bez problémů mohou. Ovšem né všichni jsou jako Anton. Pohled na válku tu mají všichni tak nějak stejný ovšem na Rusko už tolik ne. Mnoho lidí odtud jezdí do Ruska pracovat, aby se měli alespoň trochu lépe. Ač tu Rusko dělalo strašné věci, mnohé přírodní katastrofy ještě hrozí a budou víc viditelné v budoucnosti, mnoho lidí tu na Sojuz nedá dopustit.
Cestu, kterou jsme sem absolvovali po tmě, teď jedeme za světla. Za řekou si prohlížíme Afganistán, silnici podobně vytesanou do skály, jako tady a zahlédneme i bílé vlajky Talibánu. Dle domečků, co stihneme zahlédnout, je chudoba za řekou ještě mnohem větší. V malých vesničkách tu děti u silnice prodávají jablka, cestou také potkáváme spousty mladých kluků ve vojenských uniformách a samopalem přehozeným přes rameno. Vachánský koridor je úzký, řídce osídlený výběžek Afghánistánu mezi Tádžikistánem a Pákistánem až po hranici s Čínou. Žijí zde hlavně Tádžikové (resp. Badachšánci) a menšiny Kyrgyzů a íránské národy. Koridor byl vytvořen na konci 19. století v rámci tzv. Velké hry mezi Britským a Ruským impériem. Byl záměrně vytvořen, aby byla zachována nárazníková zóna mezi britskou Indií a ruským Turkestánem. Že tím byl rozdělen jeden národ, rodiny, klasicky nikoho nezajímalo.
Poděkuju, vystoupím z taxíku a naposledy se ohlédnu. Je mi smutno. Už ve chvíli, kdy vykročím k hranicím vím, že mi budeš chybět
.
