Nepřenositelné zážitky
Jsou chvíle, kdy si říkám, jestli mám tohle zapotřebí. Jestli by mi nebylo líp někde na pláži s drinkem v ruce. Ve skrytu duše vím, že nebylo (jednou jsem na all inclusive dovolené byla, fakt!), ale cesta nočním autobusem, kde blikají světla jako na laser show, na střídačku řve hlasitá pákistánská hudba a malé děti, je náročná. Po třech hodinách už nevíte, jak si sedolehnout a pocit, že následujících x hodin to nebude lepší, celou situaci moc nezlepšuje.
Nejdřív nechápu, proč bychom měli 450 kilometrů jet celou noc, ale po nějaké době se pěkná silnice zhoršuje a také přibývá checkpointů (a kalašnikovů).
Zatímco v autobusu nás všichni jen sem tam okukovali, přeci jenom jsme tu jediní cizinci, jen co z něj vystoupíme, zastávka na jídlo se stane příležitostí k seznámení a komunikaci. Máme menší trable při objednání jídla, ale jeden milý pán z autobusu nám poradí a jak zjistíme později, také za nás zaplatí.
Existuje přímá úměra mezi ubývajícím kilometry a bolavým zadkem. Na každém checkpointu ukazujeme víza a vojáci nám na oplátku ukazuji zbraně a ptají se odkud jsme. Druhá zastávka je opět ve znamení družení. Jeden pán nás zve na čaj s mlékem a také se seznamuje s Alim. Ali je z Karáčí, ale jako jeden z mála nás nezve k sobě domů. Karáčí je prý přeplněné a nepřátelské. Radši bych se o tom přesvědčila sama, ale bohužel nám na Karáčí tentokrát nezbývá čas. Ali navíc nechápe, proč jedeme autobusem, když bychom mohli letět. Kdyby měl možnost, určitě by letěl, hlavně kvůli dětem. Jako učitel mluví plynně anglicky nejen s námi, ale také se svými dětmi. Moc dobře si uvědomuje, že znalost cizího jazyka jim jednou možná umožní lepší život. Navíc nás odrazuje od cesty do Skardu severní cestou, máme se prý vrátit do Islamabádu a letět. Ali ale netuší, jak moc mě děsí jet další noc zpátky do Islamabádu 😀
Místní lidé by si přáli letět, aby se nemuseli trmácet autobusem několik dní. A my, kteří bychom mohli letět, radši jedeme autobusem a baví nás poznávat místní zemi i přes nepohodlí a diskomfort, který to občas obnáší. Důležité je tam asi to slovo občas. Jenže my máme doma toho pohodlí tolik, že už nás trošku nudí. A nevážíme si ho. Taky beru teplou sprchu, pitnou vodu v kohoutku, supermarket plný jídla a čtyři roční období jako samozřejmost. Dokud na vlastní oči nevidím, že to samozřejmost není. Některé zážitky jsou zkrátka obtížně přenositelné a musíte to vidět na vlastní oči.
Ač to nevypadalo, tak do Chitralu opravdu přijedeme kolem 8 ráno. Silnice se rapidně zhoršila. Ale ani to řidičům nebrání řídit jako šílenci. Když nás autobus vysadí na nádraží, rozloučíme se s cestujícími a přemýšlíme co dál. Do cíle to máme ještě 31 kilometrů, ale autobus tam prý nejede. Nevím, jestli je to štěstí, nebo smůla, ale místní nám po chvíli domluví řidiče. Cesta stojí víc než 450 km autobusem, ale za to se můžeme dvě hodiny bát o život.
Řidič se na střídačku drbe a kouká do telefonu, méně často už drží volant. To je v horských serpentinách trošku psychicky náročný. Nakonec z toho usnu, což je asi nejlepší způsob přežití této cesty. Když nás řidič vysadí před ubytováním, v duchu se pomodlím, aby dojel v pořádku zpátky.
Bydlíme v Chitral Inn Resort v Bumburaitu. To slovo resort berte s rezervou, nečekejte žádnou vířivku nebo bazén. Neteče ani teplá voda, ale je to tu čistý, není tu takový vedro a zamkli jsme se na pokoji a nemohli se dostat ven. Skoro nikdo tu není, poprosíme o večeři a vyprání oblečení. Mezitím se vydáme ven pro něco dobrého a omrknout okolí.
Je tu klid. Lidi jsou milý a s Járou si podávají ruce. Život je tu jinej. Náročnej, ale svým způsobem asi i pěknej. Mnoho místních žije v obydlích, která by se bez nadsázky dala nazvat chatrčí. Sebe i oblečení perou v řece, která protéká celou vesnicí a tvoří si koryta kde se jí zamane. Děti pokřikují, ale utíkají před námi a schovávají si obličej. Už jsem říkala, že je tu krásně?
Zajímavé je, že tu nepotřebujeme jíst několikrát denně jako doma. Od včerejšího večera jsme nic nejedli a žijeme. Hlad se ale začíná ozývat. Poslední jídlo byla večeře na cestě v 11 v noci. Teď je 6 večer.
Kalašové jsou indoevropská národnost žijící v horských oblastech v okolí Čitrálu v Pákistánu. Jsou izolovanou skupinou čítající asi pět tisíc příslušníků a žijí zde poklidným životem založeném na pastevectví koz a pěstování ořechů meruněk, nebo vína. Ano, čtete správně. Rozdíl oproti zbytku země je mimo jiné i v přístupu k alkoholu nebo právech žen. Kalašové pijí alkohol (několik mladých pákistánců se nám přiznalo, že jezdí do kalašských údolí pít alkohol 🙂) a kalašské ženy mají mnohem větší práva, chodí nezahalené a účastní se veřejného života. V posledních letech ale dochází i k jejich výrazné islamizaci. V této oblasti žijí společně s muslimy, ale muslimská dívka si nemůže vzít Kalaše, kdežto Kalašská dívka muslima ano. Někteří Kalašové mají evropské rysy se světlou pletí a modrýma očima. Legenda praví, že jsou potomky Alexandra Velikého, ale důkazy pro to neexistují.
Místní obchůdky jsou poloprázdné a jediné, co ulovíme, je meloun. O chvíli později famózní večeře a určitě to není jen kvůli tomu, že už hlady skoro nevidím. Po setmění jdeme spát, je tu příjemně chladno a není tu žádný internet ani jiné rušivé vlivy.
Dobrou noc.
