HOULONG 🚅🇹🇼

Zamáčknu tři budíky a v 10:43, přesně 17 minut před check-outem, otevřu obě oči a jsem ochotná vstát. Klidné ráno se tak v mžiku mění v rychlé vyčištění zubů a balení batohu. V 10:58 stepujeme před slečnou ze včerejšího večera a zjišťujeme nějaké podrobnosti ke vstupu do Národních parků. Vážně jsem si chtěla zapamatovat její jméno, ale nepřišlo mi moc slušné se jí popáté ptát, protože jí nerozumím.

 

Víme, že se o vstup do hlavních národních parků Taroko, Yushan a Shei-pa žádá měsíce dopředu, ale na to jsme se slušně řečeno vyflákli. Těžko se plánuje, když nevíme, co bude zítra. V období dešťů to platí dvojnásob. Slečna nám moc nepomůže, vygooglí stránky https://npm.nps.gov.tw/en/, kde se provádí registrace. Ujistíme se v tom, že ze dne na den se nikam nedostaneme a rozhodovací proces odsuneme na později.

 

Cestou na nádraží se pokusíme zastavit na obědo-snídani, ale v místech, kde se to včera hemžilo jídlem, mají teď stažené rolety a plechová vrata se tváří nepřístupně. Jediná otevřená restaurace je takový horší fast food. O to větší překvapení nás čeká cestou zpět pro batoh, kdy se začíná všechno otvírat. Takže chyba v načasování!

 

Na nádraží se rozhodneme pro západní pobřeží, najít nástupiště s jízdenkou v čínštině, je trošku oříšek. Opět se netrápíme dlouho a přiběhne nám nějaká paní na pomoc. I bez společného jazyka se domluvíme a shodou okolností zjistíme, že stojíme u našeho turniketu. Ale vyznejte se v tom. Beru to jako malé dobrodružství, jinak tu všechno až děsivě funguje. Vlak je tak akorát klimatizovaný, čistý, stanice jsou psány i v latince.

 

Houlong jsme si prostě vybrali na odjezdové tabuli. Nebylo v tom žádné dlouhé plánování ani připravený itinerář. Kdybychom ho ale měli, budeme vědět, že máme vystoupit spíš v Hsinchu, nejšťastnějším městě na ostrově. Hm, škoda. Naše cestování je dost chaotický, ještěže je Tchajwan tak malej.

 

Booking i mapy.cz říkají, že tu není ubytování. My se ale nedáme a jedno si najdeme. Trošku to vypadá, že bydlíme u někoho doma, ale dá se platit kartou a prý si můžeme vzít jaké jídlo chceme. Při pohledu do lednice spíš nechceme . Ale můžeme si půjčit elektroskútr, který jede max 37 km/h, většinu času však tak 25 km/h a Jára se celou dobu bojí, že ho zpátky budeme muset tlačit.

 

Na večeři si zajdeme do centra, na ceduli si ukážeme na nějaké jídlo, čísla se píšou stejně, takže rozumíme alespoň ceně. Jedno jídlo stojí 25 – 42 Kč, takže máme případně prostor na další pokusy. Jenže výběr se povedl a tak na malinkých stoličkách povečeříme rýžovo-vaječnou omeletu, plněné knedlíčky a nakonec i dezert.

Než dojíme, přijde déšť. A tady poprvé zjišťujeme, že není déšť jako déšť. A není radno si zahrávat s božstvy. Průtrž mračen zažene pod střechu i komáry. Ani se nepokoušíme přeběhnout zpátky, je to jen pár set metrů, ale na totální promočení by nastalo asi po 10 vteřinách a boty máme pouze jedny. Během čekání na sobě zabíjíme jednoho komára za druhým a pozorujeme místní, kteří si na skútru jezdí pro jídlo. Mají to vychytaný k dokonalosti, i na skútru zvládnou být v suchu. Když už nás to přestává bavit, pokusí se Jára omluvit místnímu božstvu za své drzé řeči. V tu chvíli přestane pršet

 

V pokoji máme švába. Kdybych se jich neštítila, tak snad i zajásám. Konečně nějaký vzrůšo! Jára mi dá z postele super radu: „Tak ho zab“. Jednou jsme se snažily umlátil švába na Srí Lance a už to nechci opakovat. Navíc zabít švába není jen tak. Šváb totiž údajně přežije i atomovku, známých druhů je asi 4500 a někteří mohou běžet rychlostí 4,8 km/h. Mohou žít týden bez hlavy, ale pak umřou na nedostatek vody. Švábi přežili i dinosaury a mají mnoho podobným genů jako člověk. Ale oproti nám mají mnohem lepší regenerační schopnost, takže když jim upadne kousek nohy, zase jim doroste. Jsou všežraví, ale vybíraví. Mají přes 500 genů pro chuťové receptory a dobře tak poznají, že je chcete otrávit. Aneb co se všechno nedozvíte, když vás celou noc někdo budí boucháním dveří.