Mám na to? Měla bych jet domů?
V ideálním světě Vás budou všichni podporovat v tom, co děláte. Plácat vás po zádech a říkat vám, že jste úžasný. Ale v ideálním světě nežijeme. Naštěstí! Nevím, jak to máte vy, ale zpětně beru všechny nesnadné situace jako obrovské štěstí. Jen si to často uvědomím až později.
Nedlouho poté, co jsem si ujasnila, že domů ještě nechci a zase jsem našla radost a touhu po poznávání, jsem dojela do městečka Pakse. Původní plán byl zůstat dva dny v hostelu, kde se můžu normálně umýt, dopsat deník a vyrazit na výlet na motorce po náhorní plošině. Ale vesmíru se asi mé odhodlání nezdálo dostatečně veliké, tak jsem si musela rozhodnutím, zda dále cestovat, projít ještě jednou.
Jednou pozdě v noci mi přijde zpráva z domu. Umřel mi děda. Z počátku je to takové… zvláštní. Neuvědomuju si, co se stalo. Nebo si to spíš nechci uvědomit? Musela bych se naštvat sama na sebe, protože jsem už dlouho nezavolala domů. Kvůli chaotické změně plánu ani na Štědrý den. A pak se pořád něco dělo, jen jsem posílala fotky, ale už si nenašla čas zavolat. Nenašla čas… To je pro moje svědomí hodně chabá výmluva.
A už nebude příležitost to napravit. Je chyba myslet si, že máme na všechno spoustu času. Že bude příležitost něco napravit. Ale proč potřebujeme příležitost na to, abychom svým blízkým řekli, že je máme rádi?
Strašně mě to mrzí, jsem v hostelu plném cizích lidí, kde ani nemůžu brečet. Proč se vždycky musí něco stát, než nám dojde, co je důležité? Už s tím nic neudělám, a to je nejhorší. Ta bezmoc, to je že je něco definitivní a můžeš se stavět na hlavu a nic s tím neuděláte.
Během dalších dní se stanou dvě zajímavé věci.
Člověk, od kterého bych čekala podporu, už jen kvůli tomu, že si před pár měsíci prošel tím samým, mě posílá domů: „Leni, jeď domů. Tohle pro tebe není. Už jsi vyčerpala maximum toho, co jsi schopná procestovat sama. Už na to nemáš sama dál cestovat. Už jsi vyčerpala to, co sama zvládneš.“
Bum. Kdybych dostala pár facek nebudu z toho víc v šoku. Těžko se popisuje, co s vámi taková zpráva udělá od blízkého člověka. Vlastně to byl jediný člověk, od kterého jsem čekala pochopení a podporu. Ale to jsem se šeredně spletla. A on taky.
Vážně to nezvládnu? Co zvládnete nebo nezvládnete naštěstí závisí jen na vás, ne na tom, jestli vám to někdo řekne. Změnila jsem se. Dřív by mě taková věta dostala do bodu, kdy bych o sobě začala pochybovat a možná bych se domů vrátila. Dnes ve mně taková slova způsobí přesný opak. Blok, zásek a taky trochu vzdor. A najednou mám pocit, že zvládnu cokoliv. Že naštěstí nikdo jiný neurčuje, co sama zvládnu.
Před hovorem domů už takový hrdina nejsem. Bojím se, že moje rodina nepochopí, že se nevrátím. Ale opět se mi potvrdí, že většina věcí, kterých se bojíme, se nikdy nestane. Babička mi dokonce vynadá za to, že bych se měla takhle narychlo vracet, že by se mi beztak ještě něco stalo. Že bude ráda, až se vrátím, ale ať se vrátím, až to budu sama chtít.
Víte, jak poznáte, že na Vás někomu záleží? Že i přesto, že se o Vás bojí nebo by Vás chtěl mít na blízku, Vám řekne, ať si žijete svůj sen. Je to neuvěřitelně nesobecký a moc to pro mě znamená. Udělejte pro mě dnes jednu věc jo? Řekněte těm, které máte rádi, že je máte rádi. Svět je nevyzpytatelný a někdy hrozně nespravedlivý. S dědou jsme se rozloučila po svém, ale už mu nikdy neřeknu, kde jsem byla a co jsem zažila. A to, že jsem o Vánocích nestihla zavolat domů, už zpátky nevezmu a bude mě to mrzet ještě hodně dlouho, možná napořád. Tak neudělejte stejnou chybu jako já 😊.
