Poprvé na skialpech ve velkých horách
Ve 2 ráno přijíždíme do Predoi-Prettau. Ubytování máme až na další noc, takže nás čeká přespání venku. V létě je to pohodička, ale teď je konec ledna a venku mrzne. Než vyházíme věci z auta, drkotají mi zuby zimou. Jsem v zimě v horách! Já, která nesnáším zimu a každý rok jsem se snažila utéct do tepla. Na lyže jsem se postavila před měsícem asi po 15 letech a teď mě čeká freerajdík v Italských Alpách?
Jára s Holešákem spí venku. Já mám královské lože na zadních sedačkách. Kuba s Any, Holešákův synovec s přítelkyní, které jsme přibrali na poslední chvíli, protože část naší posádky odpadla kvůli pozitivním testům, spí za mnou vzadu. Cestování v dnešní době je trochu otrava a stres. Do poslední chvíle vlastně nevíte, jestli někam pojedete. Než ulehneme ke spánku, musím se převléknout. No… už jsem měla lepší nápady, než se v -10 svlékat do naha…
2:31. V autě je docela teplo, tak snad mi rozmrznou ty nohy…
2:49. Tak asi nerozmrznou…
2:55. Ale celá bych snad zmrznout neměla. Zas taková kosa v autě není.
3:05. Za chvíli přece musím spacák zafunět, ne?
3:14. Studený nohy = žádný spánek. Aspoň můžu hlídat, jestli nám nekradou lyže. To by byl fakt trapas. Ale zas jsme na konci světa, kdo by nám tu na opuštěným parkovišti kradl nad ránem lyže…
3:25. Potřebovala bych, aby mi Jára přišel ohřát nohy a spacák 😅.
3:30. Za jak dlouho už bude ráno?
3:50. Začínám se ohřívat, možná usnu aspoň na chvíli.
4:15 Neusnu, Kuba chrápe. Ale zas lepší Kuba než medvěd, i když to zní podobně. Ale že mám špunty do uší v batohu venku u auta je amatérismus nejvyššího kalibru.
V 6:00 mě z mikrospánku budí rolba.
6:25. Necítím nohy. Dostávám křeč. Ležet několik hodin v jedné poloze moc příjemný není.
7:07 Holešák ťuká na okýnko! Konečně!
Vydáme se najít náš penzion, měl by být kousek od nás. Když vcházíme do našeho apartmánu, zjišťujeme, že bylo celou noc odemčeno a klidně jsme sem mohli jít už v noci… No co, aspoň to máme se zážitkem😅.
Ubytování máme nádherný, pro mě celkem nezvyk. Okamžitě si zabírám pokoj s balkonem a výhledem na hory. Zabydlíme se a chystáme se na první výlet. Není čas ztrácet čas, na skialpy se nechodí odpoledne. Sluníčko zapadá brzy a po tmě v horách být nechcete.
Výlet I. Neúspěšný výstup do sedla Birnlücke (2665 m)
Kombinace nevyspání a vysoké nadmořské výšky dělá své, dnes to nebude můj nejlepší výkon. V prvním prudkém kopci sotva popadám dech a mám pocit, že mi plíce vyskočí z těla ven. Tyčinka a čaj pomůžou, ale ani tak se necítím ve své kůži. Dnes se chystáme dojít do sedla Birnlücke (2665 m). Ale jedno špatné odbočení a pozdní odpoledne naše plány hatí. Pokud se nechceme vracet za tmy, je čas vydat se na cestu zpět.
Stojím na kopci a nevím, co mám dělat. Představovala jsem si to jinak. Široké pláně plné prašanu. Jenže pode mnou je díra a já ani nevím, jak se mám otočit, natož sjet dolů. Pro jistotu si sednu. Ach jo, do čeho jsem se to zas pustila. Jára už je dole, Holešák už taky odjíždí. Není čas ztrácet čas, spát tu nechci, tak to nějak budu muset sjet 😃. Otočení vyřeším velmi elegantně, sednu si do sněhu a otočím se směrem dolů.
Je to… těžký. Jezdit mimo sjezdovku je sakra těžký. Přes den svítilo sluníčko a na sněhu se udělala ledová krust. Udělat oblouček je pro mě docela fuška. Když jsem funěla nahoru, ještě jsem netušila, jak si dám na čumák cestou dolů.
“Je to dobrý, ještě kousek” volá na mě Jára.
“Ty budeš vyřízená. Seš strašně na patkách!” toho jsem si vědoma, ale nejsem schopná s tím nic udělat. Jsem ráda, že jedu dolů na lyžích a ne po zadku.
“Super, super, to je ono!” volá na mě Jára zdola. Ttřetí oblouček v řadě!
“Aaaa” žuch 🤣 radost netrvala dlouho.
Poslední sjezd, nechci vědět, kolika stupňový svah to je. Vnímám jen to, že je to úzký a prudky. Bojím se udělat oblouček, před očima mám katastrofický scénář, jak se rozjedu a skončím dole v potoce. Skutečnost, že v hlubokým sněhu se lyže nerozjednou, si zatím odmítám připustit. Jára mi trpělivě radí a vysvětluje, jak se dostat dolů. Jenže já se nejsem schopná hnout.
“Dobrý, už seš skoro dole, teď pojeď za mnou.”
Všechno by bylo v pořádku, kdyby se za Járou neutrhl tak půl metrový kus sněhu, pod kterým teče potok.
“Nemůžu, spadnu do vody.” jen vyděšeně koukám před sebe.
Není to o tom nemít strach. Je to o tom, jestli ten krok uděláte, i když se vám strachy klepou kolena✨. Třeba to bude nejlepší zážitek vašeho života a třeba to taky bude pěknej průšvih 🙆🏼♀️😆.
Dnes platí, že i cesta je cíl. Sice jsme nedošli na plánované místo, ale vůbec ničemu to nevadí. Užili jsme si hory jen pro sebe, všichni jsme v pořádku sjeli dolů a ani jsem nespadla do toho potoka. Spánek před spánkem vyhodnotíme jako nejlepší trávení pozdního odpoledne. Jára uvaří k večeři špagety a v 9 už ležíme v posteli. Musíme mít síly na zítra.
Výlet II. Neúspěšný výstup na Luckner
“Z viditelnosti nahoru se stala viditelnost na první dům.” prohodí Jára připohledu z okna.
Den druhý je ve znamení mlhy, prašanu a držtiček. Lyže si nasazujeme pár metrů od apartmánu, vydáváme se směr kopec Luckner. Už od začátku je to dvojnásobná makačka. Jednak nás čeká už od začátku prudké stoupání a jednak přes noc nasněžila spousta sněhu. Skialpové cesty, které byly ještě včera prošlapané, jsou dnes zakryté sněhovou pokrývkou/peřinou. Na velké výhledy to dnes nejspíš nebude, mlha nás obklopuje ze všech stran a vidíme sotva na kopec před námi.
Opět jsme v horách sami, stoupání je náročné, bojím se Járy zeptat, jak moc prudký je kopec, který právě traverzujeme. Prudké stoupání mi naštěstí znemožňuje přemýšlet nad tím, jak se dostanu dolů.
Na vrchol se nedostaneme ani dnes, hustá mlha nás svedla z cesty a počasí se spíš zhorušje než zlepšuje. Cestou dolů se víc válím zadkem a nosem ve sněhu, než na lyžích, ale když pochopím zásadní princip jízdy v prašanu, místy si to i užívám. Vlastně je to paráda, padám do měkého a čím víc se blížíme k chatě, tím víc si přeju, aby kopec ještě nekončil.
Jelikož jsme se vrátili na chatu brzy, rozhodli jsme se vyzkoušet ještě běžky. Ty nikdy nebyly můj nejlepší kámoš a podle toho to i vypadá. V okolí Kasernu jsou pěkné běžkařšké trasy. Začínají u střediska v přírodním parku, pokračují do údolí s několika výstupy kolem kostela nebo salaší a chat s občerstvením. Dnešní mlha ovšem odradila i rolbu, takže trať je neupravená a zasněžená. Jsem ráda, že kluci jeli napřed a nevidí, jak se na lyžích plácám. Můžete si trať kombinovat dle obtížnosti, maximální délka okruhu je 10 km. Já ujedu 4 a ještě hodím ukázkovou držku, když se snažím natáčet video na Instagram…
Výlet III. Neúsšpěný výstup k Cima del Vento na Rifugio Giogo Lungo (2590 m)
Vstáváme brzy, venku je ještě tma, ale nedá se nic dělat, dnes nás čeká dlouhý výlet. Ten si žádá i velkou snídani. Cesta je dnes prošlapaná, mlha žádná, šedivé nebe se snad za chvíli roztrhá. Alespoň předpověď to tvrdí. Začátek trasy je stejný jako včera, ale po dvou kilometrech uhneme na jinou cestu. Následuje asi 3 km mírnějšího stoupání, ale jdeme po svahu kopce, pravá noha je o kousek výš než levá a dostává zabrat.
Obloha, která po ránu vykazovala náznaky azura se kaboní čím dál víc. K tomu se přidává houstnoucí mlha. Prudké stoupání k Rifugio Giogo Lungo je o to zajímavější, že vlastně už nevidíme, kam šlapeme. Zničeho nic píchnu hůlkou do prázdna, kouknu se do bílé tmy nalevo a všimnu si vyfoukané několikametrové díry. Horská chata je v zimě zavřená, ale winterraum je otevřený. Dáme si tu svačinku a změníme plány. Letos je tu málo sněhu a zhoršující se počasí není ideální na další hodiny v horách. V malinké komůrce začíná být plno, pustíme dovniřt další zájemce o odpočinek a pomalu se vydáme na cestu zpět.
Dneska jsem obzvláště ráda, že mám sebou zkušené skialpinisty. Prašan svádí k dlouhému sjezdu, ale musíme být opatrní, v husté mlze vidíme sotva pár metrů před sebe. Proč je mlha nebezpečná? Protože opravdu nic nevidíte. Cestou nahoru to není takový problém, prostě píchnete hůlkou do prázdna a pod vámi je několikametrová díra. Při sjezdu už je to větší loterie, jedete a nevíte kam.
Dnes už si to naplno užívám i dolů. Daří se mi dělat několik obloučků, aniž bych skončila na zemi. A když skončím, tak se zase zvednu a pokračuju dál. Je to čistá radost. Před měsícem a půl jsem se postavila na lyže asi po 15 letech a teď si tu užívám sjezdy ve velkých horách. Není to dokonalý, jsem moc na patkách, mám lyže moc od sebe… ale to mi radost nezkazí. Každou jízdou se cítím jistější a užívám si to zase o trošku víc než včera.
Kluci jsou zkušení sjezdaři, takže na mě dole vždycky čekají a komentují na video moje snahy :-D.
“Koukejte na to, to je co? Šestkrát na lyžích, teďka 30°svah a už si to pádí.
Aaaa tlama 🤣. Hm… přemíra aktivity, že by? 😀
A sličně se zvedla a pokračuje dál!” komentátor Jára opět v akci.
Vlastně je to docela zábava, všude prašan a dělám obloučky přes celý kopec.
“Dobře jezdí.” hodnotí to Holešák.
“Hlavně se zlepšuje, až mě to děsí” přitakává mu Jára. Mě to asi taky trošku děsí 😀
Jára je asi nejtrpělivější člověk v celým vesmíru…. Když stojím na svahu a bojím se sjet dolů, znovu a znovu mi říká, jak to mám sjet a že to zvládnu. Když se rozsekám, s velkou radostí se mi zasměje a ještě to natočí. #2v1
Když sjedeme nad Kasern, máme ho jako na dlani. Mlha se dole rozpouští a v dálce vidíme i modrou oblohu.
“Poslední freeride k ubytování, závoďák Lenouš letí dolů 🤣🤣🤣. Teď se zase bude snažit a schválně jestli bude maska. Docela pěkně jede, není to úplně jednoduchý, teďka málem patky, patky…”
Za odměnu si v místní chatičce dáme radler a poctivý strudel s vanilkovým krémem. Mňam! Přesně takový výlety miluju ze všeho nejvíc.
Sestra majitelky apartmánů je jogínka, takže mě při otevření šuplíku čeká přijemné překvapení v podobě karimatky. Využiju toho a ještě před večeří si na balkóně při západu sluníčka protáhnu namožené svaly. Večer zjistíme, že je tu otevřená pouze jedna restaurace.
Výlet IV. Úspěšný výstup na Sauspitzl (2882 m)
Čtvrtý den na skialpech a druhý pokus na kopec Sauspitzl (2882 M). Nohy to vnímají o sto šest. Venku to vypadá nadějně, žádná mlha, modrá obloha… Až na ten vítr. Chodí v poryvech a v jednu chvíli mi málem vyrazí telefon z ruky. Chystáme se vystoupat na Sauspitzl, kam jsme nedošli druhý den. Cestu tentokrát trefíme dobře, ale nahoře už je to hodně prudký a ledový. Už se vidím, jak letím po zadku dolů. Jára mi na lyže nasadí haršajzny, neboli mačky na lyže, a už se jde mnohem líp.
První vrchol na skialpech zdolán! Sauspitzl (2882 m). A jo, jsem na sebe náležitě pyšná🤩.
🎶Above us only sky
Imagine all the people
Living for today…🎶
/Imagine, John Lennon
Protože nic není víc, než právě teď 💙. Odkládáme radost a štěstí na zítra, na víkend, na léto, na později. Aniž bychom si uvědomovali, že žádné později už být nemusí. Ta pomíjivost a nevyzpytateln
nost je krásná i děsivá žároveň.
Nohy mě pálí i při sjezdu dolů. Úkol zní jasně: přežít 😅. Z vršku spíš jen plužím, je to pruďárna a ledárna. Pak nás čeká pěkný úsek, kdy mohu vyzkoušet všechno, co jsem se tu tři dny učila a zkoušela. Táhlý sjezd k chatě už sjíždíme 40 km/h šusem v polodřepu.
Na závěr bych chtěla poděkovat klukům, že mě sebou vzali a věřili, že to zvládnu! Byly to 4 dny plné krásný a intenzivních zážitků.
Lenouš&Jarouš
&Holešák
2022/01/31
