Lahore🇵🇰

Letiště v Lahore je o dost modernější, než v Islamabádu. Venku je takový vedro a dusno, že se tu nedá fungovat. Zatímco čekáme na taxík, vypadáme jako po sprše. Lahorské klima je zase o něco teplejší a vlhčí.

 

Ven se vydáme až po 6 hodině večer. Ne že by to bylo o něco lepší. Ale je tu přes 40°a šílená vlhkost, prostě si představte, že chodíte oblečený v sauně, tak nějak se cítíme Taxíkem se necháme dovézt k Bádišáhově mešitě a Lahore post. Je to tu dost šílený, Jára se fotí s asi milionem lidí. Zajímavý je, že tady moc nemluví anglicky. Je to jenom photo, photo, photo? Když už se hodně rozmluví, tak How are you? Where are you from? Je tu šílený vlhko, ale i dost zeleno a bordel. Ne, není odpověď a klidně nám vlezou před foťák a chtějí se fotit. Mě nikdo neotravuje, jen mě dvě dětí chytnou za ruku. Jára už je z toho otrávený. U Lahore Fort, to dojde tak daleko, že se s ním chtějí fotit, i když nemají telefon. Chtějí, aby se s nima vyfotil na svůj telefon.

 

Cestou zpět zase jedem rikšou. K mešitě bylo snadné dojet, tu zná každý, ale zpět k hotelu to začíná být problém. Ač se náš řidič tváří, že ví přesně kam jet, ve skutečnosti nemá tušení. Cestou nás předjíždí rikša jedoucí na jednom kole, co vypadá, že se každou chvíli převrátí. Když to však udělá znovu, dojde nám, že to nebyla nehoda, ale úmysl. A to se tu nechlastá! Pak k nám nastoupí tři kluci, smějí se na nás a po chvíli zase vystoupí. Taky potkáme motorku vezoucí 6ti členou rodinu. Pravidla silničního provozu tady nefungují. Podle mě se tu dodržuje jen troubení .

 

Po zkušenostech z předchozího dne Jára odmítá jezdit rikšou. Jezdíme taxíkem pomocí aplikace v telefonu, je snadné řidiči vysvětlit kam jedeme a hlavně je tam jasně daná cena. Je to trošku nuda, ale myslím, že tím dost ušetříme. V té aplikaci řidič také vidí, kam má jet. Bohužel je ta navigace na google v angličtině, takže ho Jára rukama nohama naviguje z našeho telefonu, já se snažím zadržovat smích. On vůbec nebere v potaz, že neumíme urdsky ani paštunsky. Nakonec na dálnici začne couvat .

 

Další den je to další várka focení, smradu a chaosu a kvůli velkému svátku je všechno zavřené i největší místní bazar. Baví mě to, chci vidět i tohle. Jára už se asi těší domů. Já vůbec. Jasně, jsem zpocená, musím nosit dlouhé oblečení, ale je to děsně zajímavý. Lidi tu jsou jiní, jsou tmavší, jsou živější než my. Možná se to těžko chápe. Hodně se smějí. Jiná rodina zase jede v protisměru, aby mi paní podala ruku, zeptala se, jestli je vše ok a řekla, že jsem krásná. Upocená si tady tak rozhodně nepřijdu, ale v Lahore mají všichni mnohem tmavší pleť než na severu. Život je tu jiný, náročný a já z něj mám kam utéct. Oni ne. Ne každý si to může dovolit klimatizaci natož jet na dovolenou.

 

Klid nemáme ani v noci, na střídačku hučí lednice, já kašlu, protože AC vysušuje vzduch, ale když ji vypneme, je tu okamžitě tak 40°C .

Do Islamabádu jedeme vlakem. Na nádraží je těžký chaos, žádná klima a za 3 kila mi nabízí odnos kufrů do vlaku. Pak za 2 kila. Pak za kilo. Na nádraží se zase opakuje kolečko s Járou a focením s místníma. A pak na to přijdu! Oni si myslí, že jsme nějaký youtubeři . Jeden kluk přijde dokonce 3x . Když přijede vlak, zjistíme, že jsme na špatném nástupišti. Naštěstí nás jeden místní pán zavede k tomu našemu. Možná jsme si měli říct o odnesení těch batohů, pánové by možná věděli, odkud nám to pojede.

 

Přes špinavé okno proti slunci špatně vidím, ale i tak mám pocit, že jedeme kilometry přes skládku. Je to jiný, ale nesoudím to. Spíš přemýšlím, kam tohle spěje. Vyhazují odpadky z okna, kamkoliv. Jenže Pákistán je rozvojová země a životní prostředí je pro ně druhotný problém.

Trošku mi splývají všechny ty zážitky, co jsme tu za tři týdny zažili. Bylo toho tolik, bylo to hodně intenzivní a bylo to krásný. Bude to chtít zase spoustu času, abych to všechno vstřebala.