Ahoj Islamabáde (a ahoj wifi a elektřino) na následující 2 týdny
Po krátkém rozmýšlení jsme se dohodli, že pojedeme do údolí Kalašů, Jára se někde dočetl, že by měl jezdit autobus ze sektoru G-9 (v mapy.cz najdete jako Daewoo Islamabad Terminal). Bohužel už se nedočetl, že ten autobus jezdí přes noc. Kdo mě sleduje dlouho ví, že cestování přes noc je #2v1 (ubytování a doprava v jednom). Problém tkví v tom, že je 10 am a autobus jede v 8 pm. Máme na sobě těžký batohy a venku je opět jako ve skleníku. Co se dá dělat, zaplatíme 3 000 rupií (252 Kč) na osobu do 450 km vzdáleného Chitralu, necháme naše jména zapsat do něčeho, co vypadá jako kniha jízd a jedeme k Pakistani Monument.
Ve stánku u Monumentu poprvé po dvou dnech vidíme pracovat ženy. A máme tu první a (spoiler) poslední hnusný jídlo. Neopakujte naši chybu a v těchto zemích se vyvarujte jídlům, která se tváří jako zápaďácká. Nevypadají jako na obrázku, nechutnají tak, jak jste zvyklí a stojí 5x víc než místní jídlo. Pákistánská tortila s majonézou je všechno jen ne dobrý a vhodný jídlo v 40°C. Takto si možná dokážete představit, jak se cítíme – jako být oblečený s batohem na zádech v sauně! 🥵
Nevím, jestli mi někdy bylo větší vedro. V tuhle chvíli si myslím, že spíš ne. Když se vítr nehne ani o milimetr, jak by mohli lidé? Teplo se neslučuje s žádným pohybem. I sedět je nepříjemný. Představa krosny na zádech mi způsobuje podobná muka jako sníst oběd z místního fast foodu. Jediný, na co se zmůžu, je pozorování okolí. Paní vedle nás má šátek přes pusu, v ruce drží nanuka, jsem zvědavá, jak se jí ho přes látku podaří sníst. Nemyslím to nijak zle, se svým šátkem dost bojuju, nedrží mi na hlavě a doufám, že okoukám nějaký fígl, jak ho správně upevnit. Ale po nějaké době zjišťuju, že s ním bojují i místní ženy. Další překvapení je, že se tu vůbec nenosí sukně. Pouze volné kalhoty shalwar.
Aby toho dnes nebylo málo, nepustí mě tu na záchod. Nejhorší na tom je, že ani nevím proč. V areálu je ještě muzeum pákistánského dědictví. Marně doufáme, že by v něm mohla být klimatizace. Doufáme marně a prohlídku ukončíme předčasně, protože hrozí, že tu opravdu umřeme. Vedrem.
Jediný světlý bod dnešního dne je návštěva restaurace 1968, dojdeme k ní přes lesík, ve kterém je víc odpadků než rostlin. V pustu prázdnu je tu poměrně nóbl restaurace, do které v tuhle chvíli moc nezapadneme. Restaurace je částečně venkovní a obrovská, večer asi očekávají hodně hostů. Číšník nad námi ale nosem neohrnuje a pobíhá tam a zpátky, aby nám splnil každé přání. Tedy donesl jeden (další spoiler) nejlepších mango shake, jaký si tu dáme (a že jich bude🤭).
Jsem zvyklá, že cestování není vždy komfortní, ale po celém dni v horkém Islamabádu, by mě opravdu potěšila sprcha. Místo ní však nastupujeme do autobusu, kde strávíme celou následující noc. A spánkem to nebude…
