SUN MOON LAKE
„Vy tam pořád jen žerete!!“ Ano i ne. Možná to tak může občas působit, ale ve skutečnosti to tu není s jídlem vždy jednoduchý. Jednoduchý je zajít do nonstop otevřeného a všude se nacházejícího 7/11, ale to už musí být opravdu krize. Kdo by na Tchaj-wanu dobrovolně chodil jíst do supermarketu? Pokud se netrefíte do doby snídaně/oběda/večeře máte dost často smůlu. Největší problém jsou snídaně, ve větším městě jsou kavárny jako je známe u nás, ale největší štěstí je narazit na trh.
Local train je nejlevnější druh vlaku. Vlaky tu jezdí pořád a jízdní řády najdete na stránkách https://tip.railway.gov.tw/tra-tip-web/tip?lang=EN_US. Jen pozor, pokud hledáte spojení s přestupem, tak to trasu nevyhledá. Nebo to jen neumím, ta čínština mi stále nejde
Po příjezdu do Taichungu vidíme spoustu zeleně a první bezdomovce. Moderní architektura se tu pere o pozornost se starší zástavbou, která prohrává boj s vlhem. Při orientaci používáme kombinaci offline map a deset let starého průvodce Lonely Planet. Pěšky díky nim dojdeme na autobusové nádraží. Cestou potkáme pána, která nám chce pomoct, skoro mi je líto, že s ničím pomoct nepotřebujeme 
.
.Jezero Slunce a Měsíce je největší jezero na Tchaj-wanu a leží v 748 mnm. Vlak tedy měníme za autobus. Odjezdové tabule už jsou jen v čínštině. Jen co si koupíme jízdenku, přijde za námi paní a nabízí nám zelenou kartičku PASS Taiwan, se kterou budeme mít cestování levnější. Když namítnu, že už ale jízdenku máme, vrátí nám na kase peníze. Místo 140 Kč za jednu jízdenku tedy platíme 125 Kč za vratnou kartičku T-PASS a jízdenku do hor. Víte jak se říká, že cestování je nebezpečný a že na vás všude číhá někdo, kdo vás chce okrást? Myslím, že s tím přišel někdo, kdo nikdy nikde nebyl.
Moc si tu nerozumíme, ale když přijede ten správný autobus, naženou nás do něj. Společný jazyk se vážně přeceňuje 
. Čím víc jedeme do vnitrozemí, tím víc ubývá domů a přibývá stromů. A jen co opustíme město, zjeví se před námi na chviličku zelené hory. Hned na to začne pršet a nevidíme dál než na pár metrů.
. Čím víc jedeme do vnitrozemí, tím víc ubývá domů a přibývá stromů. A jen co opustíme město, zjeví se před námi na chviličku zelené hory. Hned na to začne pršet a nevidíme dál než na pár metrů.Prší čím dál víc, ale řidič nás po 2,5 hodinách jízdy vysadí v centru Shuishe. Schováme se pod střechu a na bookingu si najdeme ubytování, které však nemůžeme najít. Je to jedno z nejvíce turistických míst v zemi, takže se to tu hotely jen hemží. Po troše bloudění nás přivítá moc milá paní. Náš hotel není úplně nejlevnější (1230 Kč za pokoj), ale má vysoké hodnocení (zcela oprávněně). Na přivítání dostaneme dva druhy čaje, upgrade na větší pokoj a tipy na večeři whatsapem, půjčení deštníku a snídani na zítra v 8:30.
Budíček máme už ve 4:30, venku je pořád ještě tma a první snídani pořídíme v nonstop supermarketu 7/11.
Na druhý nejdelší trek kolem Sun Moon Lake, na Maolan Shan 1020 m je to 7,5 km a 250 výškových metrů. Slovo trek by se dalo dát do uvozovek, protože cesta vede po silnici skoro až nahoru k observatoři. Potkáme pár hodných opic, dvě starší paní, které nahoře cvičí a pána, co jde dolů pozpátku. Je to tu vážně jako v Jurském parku, neprostupná džungle, jezero a nad ním hory v mlze, na kterými vychází slunce. Ticho tu neexistuje a okolo nás jsou všechny odstíny zelený, jaký si jen umíte přestavit.
Snídaně v hotelu je duha na talíři. Nebo spíš v košíku, protože ji dostaneme v cestovním balení a můžeme si ji vzít ven. Lodí se dostaneme přes jezero do Ita Thao. Lístky tu sehnat není problém, všude pobíhají naháněči a snaží se vám prodat lístek. Loď je fajn, je rychlá a hlavně růžová. Ita Thao je mnohem víc turistické, stojí tu jeden hotel vedle druhého a místy se skoro nemůžeme protlačit davem lidí. Těžko říct, jestli to jsou místní, nebo zahraniční turisté. Evropský turisti se tu dají spočítat na prstech jedné ruky. Každý druhý hotel je tu backpakers, ale jediný skutečný backpakers s batohem jsme my dva.
Máme asi hodinu, než přijde odpolední deštík. Vydáme se tedy prozkoumat začátek treku, který nás čeká zítra. Starší pán nás volá, že jdeme špatně a pak nám ukazuje na nebe a tváří se starostlivě. Asi teda, já kývám hlavou a česky říkám, že vím, že nejdeme daleko 
. Jára jen nechápavě kroutí očima. No co, společný jazyk se přeceňuje!
. Jára jen nechápavě kroutí očima. No co, společný jazyk se přeceňuje!Ubytuje nás milá paní, ač umí anglicky jen ok, nemáme žádný komunikační problém. Navíc máme poprvé ubytování s oknem!! Takže při čekání, až přestane pršet, můžeme koukat ven.
Kdybychom den ukončili mangovo-jahodovou zmrzlinou před večeří, bude dnešní den úžasný. Bohužel jsme si dali hot pot s mořskými plody. Mořské plody byly jen na obrázku, ve skutečnosti ve vodě plave blíže nespecifikované cosi. A jako třešnička na dortu zpráva na českých internetech o Číně v Tchajwanských vodách. Za covidu mi o chlup nevyšel repatriační let, ale zatím se mi tu dost líbí a domů ještě nechci
V noci jsme se moc nevyspali, pořád někdo mlátil dveřmi od sprch a 5:15 už stoupáme po trailu směr Shuishedashan (2059 m) 水社大山 a Shuishezhufeng (2112 m) 水社主峰. Ze začátku je to trošku děsivý, v džungli je ještě větší tma než ve městě, na několika místech je špatná cesta, rozbité schody a popadané bambusy. Ale my se nevzdáme. Prvních 500 výškových metrů se stoupá po schodech, méně či více udržovaných. Nutno podotknout, že v tomhle vlhku se něco udržuje dost blbě. Po dalších asi 300 výškových metrech se džungle mění na les, lehce klesá teplota i vlhkost (a množství komárů). Část cesty je s lanem, kterého se na několika úsecích křečovitě držím.
Treky v džungli jsou takový… jiný. Šíleně se potíte i bez náznaku pohybu, jsou tu komáři a není toho moc k vidění. Za celou dobu projdeme jen přes dvě vyhlídky odkud je něco vidět. Cestou nahoru nepotkáme nikoho, dolů 8 lidí, 3 housenky, 2 bažanty, 1 opici, 1 vypasenou a chlupatou veverku a zraněnýho ptáka.
Pohráváme si s myšlenkou, že bychom si udělali okruh, ale s ohledem na počasí a mizející cestu se radši vrátíme po výstupové trase. Navíc se tu objeví podivné bzučení, nedokážeme identifikovat, o co se jedná, ale moc příjemné to není .
.Cesta dolů je v pohodě, jen jsme špinavý a upocený. Naštěstí je náš hostel bez recepce, takže si při vyzvedávání batohů můžeme dát i sprchu.
Zavírají se mi oči, i když se je snažím mít otevřený a všechno vidět. O pár kilometrů dál je po dešti. Tak rychle se to tu mění. Jediný, co tu potřebujete jsou kraťasy, tričko a žabky. A po třetí odpoledne pláštěnku.
