Pěší přechod hranic, avtomat!, neskutečně milí lidé a rusáci
Vejdeme do první budovy, nikde nikdo. Po chvilce přiběhne mladý voják.
„Kam jedete? Do Dušanbe?“ zajímá se.
„Taky. A na Pamír!“ odpovím.
„Já jsem z Pamíru,“ oznámí nám a ukazuje nám ho na mapě.
Podle nás je Pamír trošku jinde, ale nic to nemění na tom, že přechod hranic je tu moc fajn zážitek.
„Můžu si tu mapu vyfotit?“ zkusím. Fotit na hranicích je zakázáno, ale voják pokývá na znamení souhlasu. Jára vrtí hlavou a koulí očima.
Vstoupíme zpátky na prudké odpolední slunce, procházíme kolem aut mířících do Uzbekistánu. Většina z nich má ruskou SPZ. Jsme tu asi jediní, kdo jde pěšky.
Poslední kontrola, usmívající se vojáci. Zatím nikdo nechtěl ten úplatek ani na nás nikdo nemířil zbraní. Tohle je asi poslední šance na trochu adrenalinu.
Jeden z vojáků mi posunkem naznačí, že chce vidět pas.
„Hello, where are you from?“ vyptává se zatímco listuje pasem.
„Czech Republic“, odpovím.
„Welcome to the Tajikistan 🇹🇯“, vrací mi s úsměvem pas a pokyne do brány za níž už nás čeká Tádžikistán v celé své kráse.
„Děkuji,“ řeknu a ještě se otočím: „Jak se tádžicky řekne děkuji?“
„Rachmat, rachmat kalum.“
„Rachmat.“ usměju se a můžeme jít.
Hned na to následuje obvyklý kolotoč s taxikáři. I když…
„Hello, where are you from? Kuda jědětě??“
„Chudžant,“ odpovím možná až příliš ostře.
Taxikáři zavrtí hlavou.
„Maršrutka?“ zkusím.
Taxikáři k mému překvapení ukáží na dodávku stojící opodál. Nenaléhají a nechají nás jít.
„Rachmat,“ poděkuji.
Začnou se smát. Stačí se naučit pár slovíček a lidé na vás budou koukat úplně jinak. Představte si to i obráceně. Doma potkáte cizince a on vám místo thank you vtipnou češtinou odpoví děkuji :-).
„Dobrý den, jedete do Ko-ni-bo-dom?“ hláskuju. Už se musím dívat do mapy, dnes je to třetí cílová stanice.
„Ano, nastupte,“
„Nemáme tádžické peníze,“ dojde mi vzápětí.
Stačí jedno pokynutí ruky a už jsou u nás dva chlápci. Měníme 100$ na 1000 somoni.
„Uzbecké somy by nebyly? Ještě pojedete zpátky?“ navrhují další výměnu.
„Ano, takže je budeme potřebovat,“ zklamu jejich naděje.
„Eto avtomat!“ křikne přes rameno řidič na Jaru, který se snaží zavřít dveře.
Ne že by bylo potřeba, jedeme rychlostí asi 5 km za hodinu. Asi tu nikam nespěchají. Další pozitivní věcí je, že se nás nikdo nesnaží natáhnout. Za autobus platíme jako místní.
Důvod pomalé jízdy nám dojde o pár minut později, když nám pomocí trychtýře a konve lejí do nádrže naftu.
„Odkuda vy?“ zajímá se náš řidič. Jmenuje se Naim a je dost zvědavý.
„Jaká je u vás normální výplata?
„Asi 1200$?“ všechny částky se uvádí v dolarech.
„Tady 200$. Velká 600$. Já pracuji každý den od 7h do 19h a vydělám si 25 $ za den.
„Kolik u vás stojí postavit dům?
„Teď tak 200 000 $?“ hodně hrubý odhad, ale stačí k tomu, aby nám Naim nabídl lákavou nabídku.
„Přijeďte sem, já vám tu postavím dům. Tady je pěkná silnice. Do Konibodom špatná a do Chudžandu zase dobrá.“
„Co se tady jí?“ zajímám se.
„Maso, plov, jako v Uzbekistánu.“
„Jaké je tu počasí?“
“ V zimě +5, loni jednou sněžilo. Roste tu všechno.“
Město vypadá pěkně, asi je to jen hlavní ulice, postranní uličky už jsou na tom hůř. Ale pořád to vypadá líp než Biškek.
Naim nás odveze na nádraží a posadí na maršrutku do Chudžandu. Podá nám ruku a odnese mi batoh.
„Rachmat.“
„Salom,“ pozdravím, když lezu do maršrutky. Lidi se na mě potěšeně usmějí a odpoví. Jára mi říká, že jsem jak Krokodýl Dundee v New Yorku😄😄😄 .
„Dobrý den, dobrý den, dobrý den,“ paroduje moje neustálé zdravení.
Sedím sama, Járu posadí vedle nějakého kluka. Jmenuje se Roman a snaží se na Járu mluvit rusky, ten jen krčí rameny a ukazuje na mě.
Za chvíli si přesedám a následuje obvyklý kolotoč otázek, jaký se bude opakovat ještě mnohokrát.
Omlouvám se za svoji ruštinu, dlouho jsem ji nepoužívala a stěží hledám vhodná slova.
„Tvoje ruština je moc dobrá,“ otočí se na mě postarší paní v šátku se zlatými zuby a vrásčitým obličejem. A usměje se na mě.
„Proč se u vás neučí ruština?“ zajímá se paní.
„Učí se už jen ten, kdo chce.“
„Máme někde vodu?“ ptám se Járy, umírám žízní.
„Někde v batohu,“ hodí pohledem někam dozadu.
Roman si mé rozhlížení a hledání batohu vysvětlí po svém.
„Batoh vám nikdo nevezme, my jsme hodní lidé, tady se nekrade.“
„Nene, jen jsem hledala vodu.“ snažím se nedorozumění uvést na pravou míru.
„Kam jedete?“
„Do Ajni.“
„Tam už dnes autobus nejede. Museli byste taxíkem. Zítra vám pojede maršrutka do Istravšanu.
„Máte hotel? Ne? Dám vám číslo na kamaráda z Chudžandu. Je v Rusku, ale jeho žena a děti jsou doma. Můžete tam přespat!“
Vytahuje svůj malý tlačítkový telefon a já nemám sílu mu říct, že nemáme tádžickou simkartu, abychom na číslo zavolali.
Tady je to jiné, tady nemá každý dotykový telefon jako v Uzbekistánu.
Při pohledu z okýnka vidíme stromy a za nimi v oparu hory. Sem tam rozpadlé budovy a benzinky, které mají svou největší slávu dávno za sebou. Je tu zeleno, po pravé straně sem tam zahledneme Karakkumskou přehradu.
Den se chýlí ke konci, zase jsme ho celý strávili na cestě. Vlastně už od pátku nepřetržitě jedeme. I když tohle je o dost příjemnější než letadlo. Maršrutka nás vysadí na nádraží na okraji města. Platíme 30 somu za dva. To je asi 70 Kč. Doprava je tu dražší než v Uzbekistánu.
„Kudy do centra?“ ptám se ještě našeho řidiče.
„Běžte tady na hlavní silnici a chytnete si maršrutku.“ zamává nám a odjede.
Na mapě si najdu zastávku v centru Univermag. Po chvíli u nás staví maršrutka.
„Kuda?“ ptá se nás řidič.
„Univermag?“ zkouším
„Da.“
Nastoupíme, pozdravím a opět se na nás všichni usmívají. Jára se opět pokouší zavřít dveře.
„Nět, eto avtomat,“ křičí na něj řidič se smíchem. Kdo by čekat v Tádžikistánu automatický dveře??
Paní za mnou mi klepe na rameno, podává mi peníze, abych je poslala dopředu. Takhle se platí v autobusech. Vždycky mě potěší, když mě takto přijmou mezi sebe. Holky před námi sledují americké a čínské reklamy ala lovestory. Na reklamním letáku na okýnku čtu cenu za data 5GB za asi 120 Kč.
Pro pohledu z okénka se mi nechce věřit, že jsme v Tádžikistánu, všude jezdí moderní auta.
„Univermag,“ volá na nás řidič.
Centrum možná nebyl nejlepší nápad. Najít tu ubytování asi nebude tak snadné, zvlášť, když nemáme internet.
O kus dál na mapě najdeme hostel.
„Zakrytyj,“ křičí na nás postarší pánové na ulici. „Už tu byli včera dva Němci.“
Druhý hotel z venku nevypadá jako místo, ve kterém chcete přebývat. Uvnitř už je to lepší, tedy do chvíle, než dojdeme na recepci, kde sedí znuděná postarší recepční. Na náš vkus zbytečně drahý hotel. Je ruský, jako asi všechno v tomto městě.
Pokus číslo tři. Začíná se stmívat, batohy na zádech, hlad a únava.
„Salom,“ pozdravím.
Odměnou mi je protáhlý ksicht. Další Ruska jak poleno. Cena už je přijatelnější, takže nakonec svolíme a zůstaneme tady. Jsme ve strašný bizáru. Nedivila bych se, kdyby tady bydlel už Stalin. Všechno je obrovský, náš pokoj je ve skutečnosti byt. Ne že by tu nebylo uklizeno, ale část okna nahradil igelit… Doby, kdy tu pobývala ruská smetánka jsou dávno pryč.
Když někam jedu, chci tu danou zemi poznat. Ale Rusové jsou jak kobylky. Někam přijedou, všechno místní zničí a udělají si z toho svoji kolonii. Centrum Chudžandu je toho jasným důkazem. Proto z něj rychle mizíme. Ve stánku si dáme zmrzlinu a trošku se stydím, že mluvím rusky a budou mě považovat za jednu z nich. Musím se naučit co nejvíce tádžických slovíček!
O pár kilometrů dál najdeme přesně to, co jsme hledali. Mešitu, bazar a pozvání na čaj. V první restauraci si dáme šašlik a čaj. Jen co vyjdeme na ulici, ocitneme se v obří venkovní restauraci. Kuchař v obří pánvi míchá plov. I když jsme najedení, poprosíme o jednu porci. Kuchař zručně nabírá mastný plov a rajčatový salát. Víc autentické místo byste těžko hledali. Usedáme ke stolu, jíme a pozorujeme okolí. Tady je to jiné než v centru. Všechny generace na jednom místě. Babušky v šátcích, pobíhající děti mezi vozíky s melouny. Den se chýlí ke konci, trhovci už mají po práci, balí neprodané zboží, usedají společně ke stolu. Pijí čaj, povídají si a smějí se. Nerozumím, o čem si povídají, ale jen si užíváme, že tu můžeme sedět a všechno pozorovat. Na tohle jsem se tak těšila. Tádžikové na mě zatím působí jako nejmilejší středoasijský národ.
