Soukromá kajuta, ruskojazyčnaja děvuška, dvě večeře, námořník, východ nebo západ?
Na loď jsem nastoupila přesně v 12:14. Chvíli se čekalo, než se otevře recepce (ano, i když loď už něco pamatuje, skutečně je tu recepce). Platila jsem za kajutu pro čtyři. Bylo to o deset dolarů levnější. Asi tu nejsem jediný cestovatel, ale jediná děvuška, co cestuje sama určitě. Proto mi paní na recepci (která je i kuchařka a pokojská) dá klíče od kajuty pro dva.
Hledám kajutu č. 3 a začínám se usmívat. Vážně můžu mít takovou kliku, že bych měla kajutu pro dva a byla v ní po celých 30 hodin sama?? Pro vysvětlení – poslední týdny jsem trávila na hostelech, je sice fajn být s lidmi, ale když už se nemůžete ani v klidu najíst, aby se s vámi nechtěl někdo přátelit, začne vám to lézt trošku na nervy. Nevěděla jsem, co očekávat. A moje kajuta určitě není 5 hvězdičkový hotel, ale! Je tu čisto, postel, stůl, skřň, dokonce mám i svůj záchod a sprchu, sice se studenou vodou, ale co už. Je tu tak teplo, že v noci spím bez deky, studená sprcha je bombice. Nečekala jsem, že tu vůbec nějaká bude.
Bohužel můj sen o 30 hodinách o samotě se rozplyne ještě dřív, než si stihnu vybalit. Po chvíli mi klepe na dveře Jelzin (čti: nejmenuje se Jelzin, ale je to něco podobného, co jsem zapomněla😄). Prohlíží si moji kajutu a říká, že nahoře je hezčí, ať se jdu podívat. Zavede mě do svojí. Lepší je. Má tu ložnici, koupelnu a velký obývák, který mu slouží jako kancelář. Prý je lodní inženýr, nevím, co to přesně obnáší, protože mi přijde, že inženýr je tu kde kdo). Musí pracovat a bude rád, když budu jeho host, můžu zůstat tady, stejně bude pryč. Poděkuji, řeknu, že jsem unavená, ale spát budu ve své kajutě. Ale z večeře se bohužel nevyvlíknu.
Mám na cestě jeden problém. Většinou jsem dobře naladěná, usmívám se, jsem na lidi příjemná a slušně vychovaná, takže zdravím. Bohužel tady je mi to spíš na škodu, ne že bych měla nějaký problém, ale každý se se mnou pak chce přátelit a bavit. Ale já chci být chvíli sama, prosím!!! Na lodi se rychle roznese, že jsem „ruskojazyčná“ děvuška. Dostanu nabídku na stolní hry i na odvoz z přístavu do Aktau (přístav je asi 100 km od města, takže to by se docela hodilo). Všichni jsou moc hodní a přátelští, nebojím se, jen už mi to začíná být nepříjemné. Ale nevím, jak jim slušně říct, že chci být sama. Ne pro ně není odpověď. A to ještě nevím, co mě čeká později.
Zajdu si na večeři, je docela dobrá. Polívka a pohanka s kuřetem. Je to tu jak v nějaké staré jídelně. Vezmu si tác a jdu si pro večeři. Chleba je samozřejmostí. Kupodivu mě nechají na pokoji, jen mi pár lidí popřeje dobrou chuť. Musím se naučit být víc direktivní, asi ani nezdravit, občas zapřít ruštinu a ani se na ně nedívat. U nás by to bylo bráno jako neslušnost, tady mi to pomůže vyhnout se nepříjemným situacím. Bohužel Jelzina už tak snadno odmítnout nemohu, opravdu má pro mě večeři. Nějakou rybu z Kapsického moře a musím uznat, že je to nejlepší ryba jakou jsem v životě jedla. Společně s cibulí a granátovým jablkem. K tomu zelenina a chleba, to už teda nedám, je to moje druhá večeře. Při jídle si povídáme v poklidu. O Ázerbajdžánu, o Česku. O lidech, penězích, práci, jídle. Jelzin mám docela velkou výplatu asi 2000 manatů, což je asi 26 tisíc korun, oproti třeba prodavačce, která má asi 7000 korun. A život v Baku je drahý, pořád se zdražuje. Jelzin nepochází přímo z Baku, tři roky žil v Rusku, je čerstvě ženatý, takže ještě nemá děti, jeho žena je učitelka. Trajekt je pro 200 lidí, jezdí i bez pasažérů. Ale dříve, před 10 lety, jezdila jiná loď. Lidi spali nahoře, žádné kajuty nebyly.
Pak nastane problém. Jelzin se urazí, když řeknu, že chci jít spát do své kajuty. Cítí se špatně, jestli se ho prý bojím a že mu tím ukazuji, že je špatný člověk. Nabízí mi pokoj a koupelnu s teplou sprchou, oboje se dá zamknout zevnitř. On bude chvíli spát na gauči a pak jde stejně pracovat. Můžu koukat na televizi, půjčit si jeho počítač, vzít si jídlo z ledničky nebo klidně celou dobu spát. Po hodinové!! debatě kašlu na slušnost i na to, že mi je trapně, protože mě pozval na večeři. Ale jsem z toho zoufalá, moje ruština asi nestačí na to, abych mu to vysvětlila. Jenže ono se někomu těžko něco vysvětluje, když chápat nechce. Ani nejde o to, že bych se ho bála. Nebojím. Jen chci být sama, co na tom proboha lidi nechápou. Jsem unavená z té neustálé konverzace. Když říkám, že v ČR to tak nefunguje, že kamarádi k sobě jdou na návštěvu a pak každý domů, odpoví, že v Ázerbajdžánu také ne, ale že teď nejsme ani v Čechách ani v Ázerbajdžánu, jsme na moři a jsme kamarádi. Pane bože už dost. Když mi po desáté vysvětluje svůj postoj, skočím mu do řeči. To se mu nelíbí. Usměje se a řekne, že když v Ázerbajdžánu mluví muž, žena je zticha.
Aha. Takže najednou už jsme zpět v Ázerbajdžánu? 😄 Co ty kecy o přátelství a o moři?
Odvětím, že v Čechách nět (a opět děkuji, že jsem se narodila, kde jsem se narodila). Zvednu se, poděkuju a odcházím do své kajuty.
Jelzin se tváří uraženě a dotčeně. A mě je to fuk, doufám, že už ho za celou cestu neuvidím. I za cenu, že nevystrčím nos ze svojí kajuty. Ostatně nic jiného si nepřeju.
Nevdrží m to ani do rána. I bez budíku se budím v šest hodin a jdu se podívat na východ slunce. Možná zním jak Alenka v říši divů, že jsem tak hotová z plavby na lodi, ale pořád tomu nemůžu uvěřit. Že jsem se dostala až sem, sama. Že pluju na lodi do Kazachstánu a koukám na jeden z nejhezčích východů slunce v mém životě. Nikde nikdo, před námi jen moře. Nalevo svítí měsíc, napravo vychází sluníčko. Jsem šťastná. A těším se na další cesty a dobrodružství. Je mokro, chodím si tu na klasiku v žabkách, je teplo.
Trošku to klouže, nechodím až k zábradlí, uplně vidím, jak mi tam zahučí v lepším případě mobil, v horším já. A budou pro mě muset házet záchranný kruh. I když nikdo tu není, tak by to asi zjistili až v Kazachstánu a možná by pro mě poslali jeden z oraznžových člunů, co tu jsou vidět. Stejně jako nedopalky cigaret a semjačky. Dvě věci naprosto typické pro východní země.
Je ta voda studená?
Jak dlouho se dá vydržet na moři?
Snídaně tak dobrá není, nacpu do sebe jeden párek, a trošku chleba s medem a radši se jdu ještě projít ven.
Je to úžasný. Nikdy dřív jsem moc nechápala, proč lidi jezdí na lodi. Dlouhodobě, třeba zaoceánské plavby. Vždyť je to nuda, ne? Být zavřený na jednom místě a jen se plavit po moři. Ne! Je to skvělý. Trajekt je docela velký, aby se po něm dalo chodit a většina lidí je zavřená v kajutách a já si stojím na palubě a pozoruju okolí. Okolí… Všude je moře, kam se jen podívám. Nikde žádná pevnina.
A není tu ineterne! Neuškodí mi být chvíli offline. Každému by to určitě prospělo. To je jeden z důvodů, roč si nekupuju místní simkarty. Už bych si od od online světa neodpočinula nikdy. A ztrácelo by smysl někde být, protože Instagram můžu projíždět klidně doma v obýváku. Zatímco tohle píšu na počítači, párkrát se přistihnu, že automaticky najedu na ikonku Facebooku a Instagramu. Vím, že nemám internet, ještě mi nepřeskočilo, ale je to už tak zautomatizovaná činnosti, že to dělám nevědomky.
Jak dlouhých je třicet hodin? Nevím. Bohužel. My jeli pouze 21 hodin. Ale i to je dost pokud se neumíte zabavit a málo, když toužíte po samotě. Aspoň na chvíli.
Před námi se objevují první obrysy. Kazachstán. Největší vnitrozemský stát na světě, kde žije jen 18 milionů lidí. Země, kde prý nic zajímavého není.
To se teprve uvidí!
