...ANEB MOJE ŠTĚSTÍ V LAOSU POKRAČUJE
Poslední týdny mám problém se spaním. Spím málo a nevím proč. I dnes se budím v 6 ráno. Tudíž si stihnu ještě před snídaní umýt vlasy, musím využít toho, že je na hostelu fén. To, že cestuju levně, neznamená, že nechci vypadat hezky. Ségra mi napsala, k čemu mi je džíska, „vždyť je tam teplo“. No je mi k ničemu. Ba naopak, spíš mi překáží, je hrozně neskladná a už takhle ji nemám kam dát. Ale sluší mi 😀. Je potřeba nějaký další důvod. Myslím, že ne.
Dám si pohodovou snídani, napíšu domů, hodně pomalu si zabalím batoh a o půl 12 konečně vylezu z hostelu. Potřebuju dojet do města, který neumím vyslovit a doufám, že něco pojede. Hlavně no stress. Nějak to dopadne, jako vždycky.
Všechny agentury, ve kterých jsem se byla zeptat, po mě chtěli asi 260 Kč (150 000 kipů). To je cena za cestu do Luang Prabang. To, že město, kam jedu, je na polovině cesty do Luang Prabang, je můj problém. Problém to není, ale určitě nebudu platit tolik peněz za poloviční cestu.
Vang Vieng je malý město, dojdu si na nádraží a něco si tam najdu. Nějak se odsud dostanu.
Phou Khoun, asi po desátý se koukám na název města a stejně to radši lidem na provizorní zastávce ukazuju napsaný.
„Ne, tam nic nejede,“ vrtí hlavou pán č. 1.
„Autobusy nejezdí, musíš jet vip autobusem,“ radí mi pán č. 2.
„Dnes nic nejede,“ hatí mé plány pán č. 3.
„Opravdu? Já ale vážně potřebuju dojet do Phou Khoun dnes a chtěla bych jet nějakým místním autobusem.“
…
Pět minut, během kterých zvažuju, jestli bych tady nemohla stopovat.
…
Přijíždí nějaký autobus, jdu se zeptat. Řidič mi nerozumí, ale ukazuje na pána před autobusem (říkejme mu pán č. 4). Pán č. 4 mi taky nerozumí, ale přichází pán č. 1., který mi domluví jízdu do Phou Khoun za 70000 kipů. Když pominu, že mi ten samý pán před pěti minutami tvrdil, že nic nejede, moc se mi nelíbí cena.
„To je dost drahý…“
Otočím se tedy na pána č. 4 a ukazuji mu na prstech 6 jako 60 000 kipů. Ten bez váhání souhlasí, měla jsem to usmlouvat víc. Je to dost, poměr ceny a vzdálenosti je stejný jako za vip autobus. Ale už to nechám být a jdu si sednout. Autobus je plný laoských očí, které si mě prohlíží a asi si říkají, proč tu jsem. Nahlas ale neřeknou nic, sem tam se někdo usměje a já ho za odměnu praštím batohem. Občas mám problém se sem vejít sama, natož s krosnou. Tu bundu jsem si asi fakt neměla kupovat.
100 kilometrů ujedeme za 4 hodiny. Čtyři hodiny během kterých mi je dost špatně, dostanu hlad, hodinu máme pauzu a seznámím se s panem č. 5 a jeho rodinou, kteří mi pomáhají lovit telefon z pod sedačky, kam mi už po třetí zapadl.
Do Phou Khoun přijedeme ve 4. Moje první kroky vedou do nejbližší restaurace, kde si chci dát konečně něco k jídlu. Naštěstí tu funguje wifi a překladač, nikdo tu totiž nerozumí slovu fired rice a já zas nerozluštím, co je to na obrázku v menu, které mi přinese pán č. 6. Dostanu i čaj, na trhu si koupím mango a jdu najít ubytování. Mířím sice na jahodovou farmu, ale ani nečekám, že by tam byly jahody. Ne v době, kdy tam přijdu já.
Jahodová farma je v horách a je z ní nádherný výhled. Já si ho teda spíš představím, opět je tu opar a není vidět víc než první dva kopce. Jo a nejsou tu ani ty jahody. Ale stan naštěstí jo. Paní č. 1 mi ho vyloží několika dekama a říká, že v noci bude very cold. Sice jsem říkala, jak mi poslední dny chybí zima, ale jestli budu mít studený nohy, nejspíš se nevyspím ani tady.
Už skoro zapadá sluníčko, jdu se ještě projít na vyhlídku a vrátím se do stanu. K večeři mám mango, je chladno, takže provizorní sprchu na záchodě dnes oželím, je tu vážně chladněji. Je 8, slyším cvrčky a cítím kouř. i tady musí něco pálit. V lepším případě listí, v horším plasty. Ale možná lepší cítit kouř než moje botasky.
Dobrou noc ❤️
