Svátek, Hilton vs Brloh, Kočky, jídlo, Bospor
Istanbul, město na rozhraní Asie a Evropy, ne nadarmo se mu říká brána do Orientu. Nese v sobě nádech exotiky. Žije tu 14 milionů lidí a rozkládá se na ploše větší než 5000 metrů čtverečních. A já se neztratila? Našla jsem hostel bez jediného problému? Sama tomu nemůžu uvěřit a jsem z toho mírně v šoku. Pro holku, co se jednou ztratila i v Pardubicích je to jako science fiction. A přeci se to děje. Cestou na hostel jsem měla jeden jediný problém, a to tehdy, když jsem si chtěla koupit jízdenku na metro. Otevírali mi nějakou boční branku a popostrkovali mě dopředu, jenže já chtěla zaplatit. Fakt! Nakonec přišel nějaký pán, který mi začal říkat holiday a free, tak jsem tedy šla. Když jinak nedali.
Na hostelu se scházím s kamarádem Tomášem, který sem dnes přiletěl a část Turecka projedeme spolu. Už je pozdě odpoledne, zajdeme si akorát na večeři, na čaj a projít se nočním městem, které je tak narvané lidmi, že se jen necháváme unést davem. Musím se smát, Tomáš mě vezme na večeři do Hiltonu a já jsem nám sehnala nejlevnější hostel ve městě, což je teda pěkná díra. I na mě už je to trošku moc. Spíme na zemi na matraci uprostřed pokoje a v noci se modlíme, aby nám někdo nestoupnul na hlavu. A sprcha? Je fajn, že teče voda, víc bych to nerozváděla. Ale všichni tu jsou moc fajn, dostáváme čaj kdykoliv chceme. V noci ani neregistruju, jestli někdo chrápe, po dvou nocích bez spánku lehnu a spím jak zabita.
V Istanbulu strávíme ještě další dva dny. Ráno se projdeme kolem Galatské věže a měšity Yeralti až do přístavu. Už jsem říkala, že mám ráda meštiy? Mám k tomu důvodů víc, ale když mi ayran vyteče do batohu, je to hlavně kvůli tomu, že se u mešity můžu umýt 😀 V přístavní oblasti Karaköy zjišťujeme, že včerejší metro zdarma nebylo kvůli mým nevinným, modrým očím, ale skutečně je tu svátek. Trvá čtyři dny a po celou dobu je doprava po městě zdarma a zahrnuje to i plavbu přes Bospor. Víte jak vypadá nefalšovaná dětská radost? Jestli ano, tak si umíte představit, jak jsem se v tu chvíli cítila. Těžko se to vysvětluje, nejde o ušetřených pár korun, prostě je to radost. Stejná, jako když ráno svítí sluníčko. Radost mi vydržela přesně do té doby, než jsem zjistila, že je kvůli svátku zavřený Grand Bazaar, kam jsem se těšila. Asi sem budu muset jet znovu!
V Asijské části si dáváme po dlouhé době dobrou kávu a oběd na pláži s výhledem, je tu hodně koček a lidi se o ně starají i na ulici, mají tu domečky a misky s jídlem. Zbytek dne trávíme procházením se po městě. Dojdeme až k Sulejmanově mešitě a k Hagia Sophia. Všude je hrozně moc lidí, ale tady panuje klid a pohoda. Je podvečer, lidi posedávají v parku, prochází se, jedí. Tady se pořád jenom jí a pije čaj. Všude na ulici se prodává jídlo, seženete tu vše od sladké baklavy, ořechů, po kebaby. Tomáš má menší incident se psem, který jsem bohužel neviděla, protože jsem se chtěla chvíli projít sama, ale pokud pojedete do Istanbulu, určitě potkáte člověka, který to viděl, protože v tu chvíli bylo v parku tisíce lidí. Tohle mě mrzí snad víc než zavřený Velký bazar 😀
Druhý den je ve znamení odpočinku a jídla. Opět. Turecko mě zničí. Brzy ráno jsem se šla sama projít k Hagia Sophia a užila si chvilku klidu, skoro nikdo tu nebyl. To jsem potřebovala. Nějak rychle jsem si zvykla na cestování o samotě, proto nějak těžce nesu, že jsem teď na cestě s někým, kdo nezavře pusu. Přiznávám, že jsem už po pár hodinách měla nutkání koupit mu letenku domů. Snažím se na cestě dost šetřit, tak chápete, jak zoufalá jsem musela být 😀
