Oš, Nemoc, hnusný počasí, 13 hodin na cestě, biškek, ještě hnusnější počasí
Snesu hodně věcí, ale počasí mezi ně nepatří. Nehorší je zima, a když je ještě v kombinaci s deštěm, je to v pr… Pardon. Ale tohle fakt nesnáším. A když už si myslíte, že horší už to být nemůže, tak dostanete rýmu.
Nechápu, co se to se mnou děje. Už zase jsem nemocná. Nebo spíš ještě pořád? Hlava mě bolí při každém sebemenším pohybu, už si ani nepamatuju jaké to je žít bez kapek do nosu a do toho se mi přidala svalová horečka. Včera jsem ještě zvládla procházku po městě, dnes mi dělá problém ujít i 10 metrů do koupelny. Představa, že dojdu do lékárny, ke které to mám 2 km, mi přijde jako sci-fi. Ale potřebovala bych alespoň zajít na jídlo. Už nic nemám a není tu nikdo, kdo by mi ho donesl. To je jedna z těch situací, kdy by bylo lepší cestovat s někým. Jenže jsem tu jen já, nedá se nic dělat, musím vyrazit ven.
Sluníčko mi udělalo líp. Dokonce jsem došla i do té lékárny a na oběd. Plovu už bylo dost, tak si dávám pro změnu kebab. Není to kebab, jaký známe u nás. Jedná se o mleté maso opečené na grilu. Všechny restaurace mají před vchodem provizorní gril, kde připravují šašlik, nebo právě kebab. Dost často ještě můžete narazit na speciální pec na samsu. Kebab se podává se spoustou sirové cibule a s chlebem. Po obědě se opět odeberu do postele, tak tak, že do ní dojdu.
Je mi sice trošku líto, že jsem nevylezla na Sulejmanovu horu, ale už jsem tu skoro týden, každý den je hnusně a už se chci pohnout dál. Viděla jsem tu akorát známý bazar, jednu velkou sochu Lenina a park podél řeky. Je tu tu jiné než v Uzbekistánu, ale Kyrgyzstán je spíš o přírodě, než o kulturních památkách.
Cesta do Biškeku ovšem stojí za to. Ráno se vzbudím opět do deštivého rána, autobusem dojedu na bazar odkud jezdí minivany do hlavního města. Nasoukám se do auta, ale ještě hodinu trvá, než vyjedeme. A to jsem si říkala, že jsem vstala pozdě. Vedle mě sedí Oliver z Francie, který tu sedí dokonce už tři hodiny. Oliver je sice Francouz, ale vypadá víc jako místní, nebo spíš jako Číňan. Místní tu na něho prý volají Hey, Jackie Chan, to asi ty jeho vlasy, nebo nevím 😀. Ale byl divnej, není to Kyrgyz, ale chutnal mu kurut. Jedná se o koule ze sušeného mléka, všichni to tu milují, všude se to prodává a já měla co dělat, abych se z toho nepozvracela.
Kdysi jsem si myslela, že nic horšího, než 7 hodin električkou po západní Ukrajině nezažiju. Jak jsem se mýlila. Na frak tomu dala jízda třetí třídou na Srí Lance minulý rok. Nikdy na to nezapomenu, jak přijel narvaný vlak, do kterého jsem nevěřila, že bych se mohla narvat. Podařilo se, dokonce se tam vešla i moje krosna. Diskoautobusy, kdy se na vás všichni lepí víc než vlastní tričko v tropech, taky stály za to. Pak jsem málem umřela ve vlaku v Turecku, kde sice nebyly tak šílené podmínky, ale místo 6 hodin jsme jeli 9, mě bylo zle a neměla jsem jídlo ani vodu. No a pak tu máme cestu do BIškeku, 13 hodin namačkaná v autě mezi Jackie Chanem a postarším Kyrgyzem. Opravdu bájo. Nejhorší je, že ta cesta by byla krásná, kdyby přes den nebylo šero a po většinu jízdy tma, ale stejně jsem ze svého místa neviděla ven. Jeli jsme přes horský průsmyk, už byl všude sníh a já 13 hodin koukala na hlavu vysokého kluka, co seděl přede mnou. Za tu dobu bych mu možná i stihla spočítat vlasy. Ne že bych se o to pokoušela, ale už jen to, že mě to vůbec napadlo značí, jak šílená ta cesta byla.
Malý typ od Lenky pro vás.
Zdarma.
Nejezděte do Kyrgyzstánu v listopadu.
Nemáte zač.
😀
Je sychravo, zima, jediný, co se tu dá dělat je projít se po bazaru a pak zalézt zpět do postele. Chybí mi ty doby, kdy jsem si v Uzbekistánu vstala a měla luxusní snídani až pod nos. Včera jsem přijela za 5 minut 12 a mám v batohu akorát jedno jablko a chuť na vajíčka. Je to s podivem, ale stále jsem se jich nepřejedla😄.
Naštěstí bydlím 200 metrů od největšího bazaru ve městě, jmenuje se Oš, stejně jako město, ze kterého jsem včera přijela. Mám skvělej hostel, jen mi je trošku líto, že jsem tu už týden a ještě jsem neviděla nic z toho, co je v téhle zemi nejkrásnější – hory. Do Kyrgyzstánu chci přibližně od té doby, co mi Verča ukázala fotky ze své dovolené. Už je to dávno. Ale moc dobře si na to pamatuju, musela sem si na mapě najít, kde to vůbec je. Kyr? Jakže? Pamatuju si, jak jsem sem hrozně chtěla, ale přišlo mi to tak moc daleko a tak nedostupný. I teď si dokážu vybavit ten pocit, byla jsem smutná, že takhle daleko já nikdy nepojedu. Ani jsem nedoufala, že bych se sem někdy mohla podívat. No a jsem tady. Viděla jsem zatím dvě šedivý komunistický města, dva bazary, dva hezký hostely, jednu lékárnu a vnitřek jednoho minivanu. Paráda.
Procházím se po parku a přemýšlím o rozhovoru s našima dva dny zpátky, přesněji přemýšlím nad tím, čeho konkrétně bych se tu měla bát. Prý se nebojím v zemích, kam by se bál cestovat kdejakej chlap. Prý pořád jen píšu, že všechno dobrý, lidi hodný, ale měla bych se bát. Těžko se to vysvětluje, sama bych tomu asi nevěřila, kdybych to nezažila, ale tady žijou úplně normální lidi. Mají na práci důležitější věci, než mě unášet a odmítám se zabývat všem konspiračníma teoriema, který snad ani neběží na Nově. Ještě, že nemám tak bujnou fantazii. Jasně, že musím být opatrná, ale nemůžu si pomoct, v Čechách jsem se kolikrát bála víc.
