Welcome party, nabídka práce, nemoc
Varužan nás usadil do maršutky do Vanadzoru. Cesta trvala asi hodinu a půl. Během této doby probíhal obvyklý výslech od spolucestujících: „Odkud jste? Kam jedete? Jak se vám líbí v Arménii?“ Jeden pán nám nabízel ubytování ve svém guest house. Do města jsme přijeli už za tmy, řidič se ptal kam máme namířeno a ještě máš zavezl na náměstí, které bylo nedaleko hostelu. A paní, která seděla vedle nás, nám dala na cestu fíky.
Hostel jsme našly snadno. Jen co jsme se ubytovaly, dorazil majitel a ptá se mě na české pivo a co k němu jíme. Chvíli mi trvá, než mi dojde, co po mě chce. Představuje mi svého kamaráda a říká, že nás chtějí pohostit. Já se bráním, že nepiju. Je mi to prd platný. Ale Artoš tedy říká, že něco přinesou a já že si můžu pit vodu. Teď se zas kroutím, že ráda ochutnám místní pivo, jen jsem se bála, že se bude pít ve velkém. Za chvilku jsou zpět a uděláme si hezký večer. Já se ségrou, Angela, která tu pracuje, Artoš se svým kamarádem Kargitem a Eduard z Francie. Ochutnáme místní pivo, není tak hořké, takže mi vážně chutná. K tomu máme spoustu ovoce a „semjačky“. Jsou to neloupaná slunečnicová semínka. Snaží se mě naučit, jak semínko správně vyloupnout a sníst, ale musím to potrénovat. Chybí mi správný grif, který tu každý má. Nechápou, proč se u nás prodávají loupaná, prý je to nuda. Jo je to děsná nuda sníst víc než pět semínek za minutu. Ale nejvíc je stejně pobaví, že naši je kupují neloupaná do krmítka pro ptáky.
Já se zas bavím tím, jak je život nevyzpytatelný. Angela tu není zaměstnaná na stálo. Je to Ruska s arménskými kořeny (její prarodiče utekli že země v době arménské genocidy), přijela sem v červnu a doteď tu pomáhá. Říkám, že přesně to jsem v Arménii chtěla dělat. Artoš se toho okamžitě chytá, protože Angela za pár dní odjíždí, můžu ji tedy vystřídat. Velká škoda, že Jíťa tu chce za tři týdny vidět víc než jedno město. Třeba někdy příště.
Jsem unavená, ale v noci se moc nevyspím. Zase mi je špatně. Celou noc zvracím. Druhý den zvažujeme odjezd, ale cestou do obchodu, který je asi 300 m od hostelu si musím udělat 5 přestávek (čti: na pár minut si sednout na obrubník a nabrat energii na dalších 20 metrů chůze). Je víc než jasné, že dnes nezvládnu odjet. Artoš mě spatří ihned po příchodu na hostel, někam odběhne a za chvíli mi donese prášky, teploměr a jídlo. Taky dostaneme slevu na ubytování a pořád se mě ptá, co pro mě ještě může udělat. Angela mi uvaří čaj a vodu se sodou. Celý den jen ležím a mám pocit, že musím umřít. Artoš mi ještě zjišťuje maršutky do Sevanu, ale jsem dost skeptická. Pochybuju, že ráno budu schopná vstát z postele.
Arménie po prvním dojmu nezklamala. Alespoň co se lidi týká. Jestli budete někdy ve Vanadzoru, doporučuji ubytování v Hostelu Arsego. Je v centru, podle Bookingu nejlevnější, je zde čisto, vybavená kuchyň a koupelna s teplou sprchou. Ségra tvrdí, že jí teplá netekla, ale podle mě s ní jen neumí zacházet. Internet pomalejší než v albánských horách, ale stále rychlejší než v Hnátnici.
