studentka Lenka, místenka na schodech, Nemoc, kde je ten hostel?
Ráno proběhne loučení, tentokrát bez slz. Konečně budu zase chvíli sama a i Tomáš už se určitě těší, až si ode mě odpočine. Teď sedím ve vlaku do městečka Konya a moc nechápu, co se tu děje. Když jsem ráno vyšla na hlavní silnici, jel kolem minibus. Ani jsem ho nechtěla dobíhat, myslela jsem, že si chytnu další. Ale stál, tak jsem do něj naskočila. Kupodivu jel na gari (vlak) a ne na otogari (autobus). Vyhodil mě před nádražím, koupila jsem si jízdenku za 30 Kč (proč jsme jezdili autobusama?), a tak tak jsem naskočila do vlaku, který zrovna odjížděl. V 7:42 jsem vystoupila v Adane a naštěstí ze stejného nástupiště mi jel v 7:45 vlak do Konye, letět pro jízdenku bych samozřejmě nestihla a je to jediný vlak za den. Marně jsem se pokoušela někoho zeptat, zda si můžu jízdenku koupit ve vlaku. Absolutně jsme si nerozuměli, ale posílali mě do vlaku, tak jsem nastoupila, nějaký kluci se mi snažili poradit skrz překladač, ale nepochopila jsem co. Chvíli jsem seděla, když přišla babička s vnučkou, daly mi kousek preclíku 😅 a pak nás vyhodili nějaký lidi, co měli místenku. A tohle se opakovalo celých 8 (!) hodin pořád dokola. Asi půl hodiny jsem stála u dveří, který se za jízdy nezavírají. Představa, že takhle pojedu dalších x hodin byla opravdu radostná. Za nedlouho přišel průvodčí, koupila jsem si jízdenku za 70 Kč a nějaký další pán mi začal něco říkat, pochopila jsem, že mám jít za ním, asi že mám místo k sezení. Tak jsem šla a on začal vyhazovat nějakou paní s pánem. Tohle bytostně nesnáším, proto si ani u ČD nekupuju místenku. Ale oni na další zastávce vystupují, tak jsem si sedla. Koukla jsem na jízdenku a je tam věk 13-26? Přísahám, že v tom jsem nevinně 😂 na věk se průvodčí vůbec neptal ani nechtěl vidět průkaz.
Ve vlaku si mě předávají jako horky brambor. Po půl hodině spánku mě vyhazuje slečna s místenkou, kterou já teda asi nemám. Jen co jsem se usadila u dveří na schůdku, ťuká mi na rameno pán číslo padesát a vede mě k jinému místu. Už mě musí znát celý vlak, protože neustále chodím tam a zpátky. Vlak měl jet 6 hodin, v Adane jsem chtěla přestoupit na rychlovlak do Ankary a z Ankary nočním vlakem do Batumi v Gruzii. Takový byl původní plán. Neplánujte, vážně to nemá cenu.
Vlak do Adane měl dvě hodiny zpoždění, já sebou nemám jídlo ani pití, protože jsem si to ráno nestihla koupit. Začíná mi být nějak divně, nakonec poprosím průvodčího o vodu a on je tak hodný a dává mi svojí. Seznamuji se s dvěma sestrami, i ony mi dávají kousek preclíku. Preclík je asi turecké cestovní jídlo. Dvě hodiny se spolu snažíme domluvit přes Google. Starší je pár měsíců vdaná a jede zrovna za svou rodinou. V Adane mám problém, vlak na Ankaru mi samozřejmě ujel a ten další je plný. Když stojím na nástupišti, všímá si mě nějaký pán a ptá se, jestli nepotřebuju pomoc, tak se mu snažím vysvětlit, že se potřebuju dostat do Ankary. Ten pán je manažer dopravní společnosti, se kterou jsem chtěla jet a sehnal mi místo v bussiness class, i když mi původně řekli, že místa jsou vyprodaná. Vlak je opravdu expres, stojí 190 korun a stíhám si v něm tak akorát zabookovat hostel a sníst balení sušenek, nic jiného bych do sebe nedostala.
*Tento text doplňují pouze ilustrační, dříve nezveřejněné, fotografie z Turecka. Autorka neměla po čas cesty do Ankary dostatek fyzických sil k fotografování.
