aneb jak mě adoptovala jedna místní rodina
Ráno mi Julia ťuká na dvěřde, bála se, jestli jsem se včera vrátila, ale nechtěla mě rušit. Přišla mi říct, že Murat tedy jede do Taškentu až dnes a jestli prý budu za půl hodiny hotová. No s mokrou hlavou a nezabalenou krosnou jí to odsouhlasím neurčitým zatřesením až mi z toho spadne ručník na zemi. Musím sebou hodit.
Murat se mi nabídl, že pojede se mnou, bude to rychlejší a zná místní ceny a poměry, tak usmlouvá cenu. Já jsem ráda, že se pro jednou vyhnu dohadům s taxikáři. Pořád mi ještě není dobře. Když vidí můj batoh, objedná nám taxi až k hotelu, s tímhle prý nepůjdu pešky. Bráním se jako vždycky, můžu s tím jít několik kilometrů, už jsem zvyklá, tahám to několik měsíců. Je mi to prd platný, prostě si bereme taxi, které nás veze na stanoviště taxíků. Tam to jen s úsměvem pozoruju. Murat nevypadá jako typický Uzbek, taxikáři na něj zkoušejí vyšší cenu. Nakonec se dohodne na 70 tisících, pojedeme jen ve třech a prý těch deset, co to stojí navíc doplatí. Je mi to jedno, je to 6 hodin jízdy, jsem ráda, že se nemusím mačkat v plném autě. Jen nechápu, proč to stojí jen o polovinu víc, než cesta do Shahrisabz a přitom je to pětkrát dál. Je to levnější než vlak.
Cesta uteče rychle. A tak nějak se stane, že skončím u Murata doma, kam jedeme dalším taxíkem, protože mám stále ten batoh. Doma je Ruslan a Semi. Ruslan je Muratův patnáctiletý syn a Semi roztomilá kočička, která nemá ráda cizí lidi. Kromě mě. Mě mají zvířata rádi, protože poznají dobrého člověka, jak poznamená Murat. Jenže jsem ještě cizí? Připadám si, jako kdyby mě adoptovali.
Ruslan se po pár hodinách pasuje na mého mladšího bráchu. Rozumíme si víc než dost. Ruslana nejvíc zajímá, jak se mi povedlo zařídit, že v 27 vypadám na 22 😀. Večer si zajdeme do Buchary, oblíbené rodinné restaurace. Máme šurpu, šašlik, salát a lepjošku. Když vytahuju peníze, je mi důrazně dáno najevo, ať je zase schovám. Večer se seznamuji s Muratovou ženou Zuljou, celý den byla v práci. Hned co vejde do dveří, je mi jasné, po kom je Ruslan tak „emotivní“. Zulji je všude plno, vítá mě jako člena rodiny, hned se ptá, jak se mám a jestli nemám hlad. Zulja i Ruslan jsou ten typ lidí, který si okamžitě zamilujete, i když je vůbec neznáte, je jich všude plno a nikdy se vám s nimi nestane, že by si nebylo o čem povídat.
Ruslan jde ráno na 8 do školy, vstanu s ním a společně se nasnídáme. Zulja odchází chvíli po něm do práce. Pracuje v evropské restauraci, vždy dva dny pracuje po 14h a pak má dva dny volna. Dovolená tu neexistuje, peníze dostává každý den. Když je doma Zulja běží v kuchyni YouTube a Lana del Rey. Murat má svojí vlastní televizi, kde sleduje všechno od politiky přes cestopisy. Je strašně chytrej, můžete se s ním bavit o čemkoliv vás napadne, nenašla jsem téma, ke kterému by neměl co říct. Historie, politika, geografie, filmy, hudba, zdravý životní styl, prostě všechno. Chce mě vzít na procházku po městě, jen co dokoukáme zprávy. Zrovna se rozebírá případ, kdy matka dvou dětí spáchala sebevraždu, je to docela zajímavý. Na první pohled nikdo nic nepoznal, normální rodina. Psycholožka se hádá s reportérem o důležitosti a vhodnosti sociální práce v ruských rodinách. Nezávidím jí to, nezávidím žádné ženě život v těchhle zemích s takto smýšlejícím chlapem.
Bydlíme v centru Taškentu a Murat mě vezme na procházku, je nádherný podzimní den. Když přijde Ruslan, vycítím svou jedinou možnost. Ne na útěk, ale na nákup. Už je mi to trapné, živí mě, bydlím u nich zadarmo a nemám příležitost ani nic koupit. Ruslan si jde koupit samsu k obědu a já ho donutím, aby mě vzal do nejlbližšího obchodu pro dort. Pořád se tomu brání a nutí mě vybrat ten nejlevnější, to určitě. Když přihodím do košíku ještě kafe, málem z toho omdlí. Ví proč. Doma to totiž pěkně schytá. Ale vybrali jsme dobře! Maliny a čokoláda, to ani blbě dopadnout nemohlo. Večer se jdeme projít do Taškent city, nové části města, která ještě není hotová a kde budou stát byty tolik, že si je stejně nikdo nebude moct dovolit. Je zde obrovský park, planetárium, Hilton (prezidentské apartmá bude mít i bazén Tomáši, můžeš sem i ty 😄) a spousta obchodů. Já zas pěkně vymrznu. Když se vrátíme domů, mám v plánu se sbalit a dnes už odejít do hostelu. Čímž si opět vysloužím nechápavé pohledy a že ani náhodou. Tak tedy ne. Zulja přijde tentokrát později, já už padám únavou, ale ona se mi začne omlouvat, že Murata nenapadlo nechat mi lísteček s registrací bez data odjezdu, mohla bych u nich zůstat až do konce pobytu. Mě je strašně blbý, že spím v Ruslanově posteli, zatímco on na zemi. Ale prý se mám hodit do klidu, v jejich 1+1 v minulosti spalo i 8 lidí najednou. V noci mě chodí navštěvovat Semi. Nemůžu se mít líp. Když jsem poslala jeho fotku domů, přišla mi odpověď: „Ahoj, napiš nám adresu, pošleme ti zbytek věcí, vypadá to, že zůstaneš.“ Aneb když vás vaše rodina zná líp, než si myslíte 😄.
Ruslanovi se ráno nechce do školy, takže letí na poslední chvíli a nasnídám se až společně se Zuljou a Muratem. Je mi tu tak hezky, vážně jako doma. Nejde mi to na rozum, oni si vezmou domů úplně cizí holku, ukážou jí město, živí ji a chovají se k ní jako k vlastní. A mě z domu pořád někdo píše, jaký to tu je a jestli se tu náhodou nebojím. Ne a nikdo mi to nevěří, ale já bych asi taky nevěřila, kdybych to nezažila na vlastní kůži. Bavíme se o všem možném, hrozně je zajímají peníze. Každého. Jenže říct, že máme v ČR průměrnou výplatu tisíc euro je zavádějící, zase u nás stojí jídlo, benzín nebo bydlení víc než tady. I když u nás to stále vychází líp, naše minimální mzda je tu maximum a nemá ji skoro nikdo. Tady se žije jinak, lidi tu nešetří na zahraniční dovolené, prostě žijí ze dne na den. Zulje vyhovuje, že dostává peníze každý den, ví kolik si může dovolit utratit. Mohla by jet do Ruska, jako spousta místních lidí, vydělala by si tam víc, ale k čemu by jí to bylo? Je tady doma, tady je spokojená. Moje adoptivní rodina má několik příjmů, takže na tom nejsou špatně. Minulý rok si například Zulja s Ruslanem mohli dovolit letět do Dubaje, za Ruslanovou starší sestrou. I když jedna letenka stála víc než její měsíční plat. V Uzbekistánu se ze mě stála městská holka. Jednak jsou tu ty města nesmysl a jedna jsem z Hnátnice, kde žije 800 obyvatel. Tak si užívám i život ve velkých městech. Nebo jízdu metrem na žetony, to miluju 😄.
Třetí noc už se stěhuju, potřebuji registraci na hostelu, i když mi Zulja klade na srdce, ať je jen poprosím o registraci a pak mám přijít zpět. Děkuju, ale to nejde. Murat se vrací do Shahrisabz, Ruslan bude přes den ve škole a ona celý den v práci. Jeden den si dám volno a strávím ho celý na hostelu, jsem nějaká vyčerpaná, bylo to s nimi hezké, ale náročné. Zbývá mi ještě pár dní do konce pobytu v Uzbekistánu, zajdu si na poslední plov přímo do Ceter of plov in central Asia, nedaleko televizní věže a projedu se metrem. Stojí asi tři koruny, každá stanice je jiná a je jednoduchý, ani se mi v něm nepodaří zabloudit. Poslední večer strávím s Ruslanem ve městě. Je neuvěřitelné, jak mi ten kluk přirostl k srdci. A já jemu asi taky, protože mi svěří jedno své malé velké tajemství. Vytvoříme si svůj vlastní jazyk RusLenka. Je to kombinace ruštiny a angličtiny, půl věty řekneme v jednom jazyce a půl v druhém 😄. Na rozloučenou se obejmeme a slíbíme si, že se brzy uvidíme, možná tady, možná v ČR, nebo jednou v USA, kam se chce Ruslan odstěhovat.
