Hygiena v přírodě, do hor už nikdy nevkročím, kajak v restauraci
Verča včera našla trek u města Bitola v Národním parku Pelister, má 20 km a měl by nám zabrat dva dny. Ráno jsme si daly vydatnou snídani s výhledem na horské hřebeny a vyrazily. Prvních 6 kilometrů do kopce jsme zvládly docela rychle. Šlo se pěkně, lépe než v Albánii. Je znát, že tu chodí více lidí. Ke svačině máme kokosovou čokoládu Roshen, zamilovaly jsme si ji už na Ukrajině a od té doby nás doprovází na všech cestách po východě.
Za další hodinu jsme u malého jezera. Než si stihnu odložit krosnu, Verča už plave ve vodě. Díky jezerům a krásně čístým řekám je naše stanování na Balkáně mnohem příjemnější než loni na Kavkazu.
Ve tři hodiny už jsme na hoře Pelister ve výšce 2601 metrů a měníme plány, do cíle naší cesty je to 8 km. Celý 20 km dlouhý výlet zvládneme během dne, podle mapy by nám to mělo zabrat asi 2,5 hodiny. Mělo, jenže…
Jenže to by se mě Verča nesměla pokusit zabít. Kdo byl někdy v horách, tak ví, že sejít dolů bývá horší, než vylézt nahoru. A opravdu nechoďte do hor v botaskách a s krosnou na zádech, nebo si minimálně zjistěte dopředu, jak vypadá trasa. Cesta na Pelister byla moc hezká, o to větší překvapení představovala cesta dolů. Je možnost jít docela velkou oklikou nebo po cestě zvané Rocky trail. Nikde nebylo žádné upozornění, ale je mi jasný, že i kdyby tam bylo velkým červeným písmem napsaný danger, tak tam stejně půjdeme. Nevím, jestli se mi klepaly nohy víc z toho, že jsem byla unavená, nebo jsem měla závrať, protože se bojím výšek. Každopádně jestli tohle bude číst můj taťka, tak už se nikdy nevykroutím z trhání třešní kvůli tomu, že se bojím vylézt i na žebřík. Asi třikrát jsem se málem rozbrečela a přála si, aby mě radši sežral medvěd, než abych musela dalších 6 km po těch šutrech dolů. Nespočetněkrát jsem si řekla, že tohle nemůžu v žádným případě sejít. Jenže pak mi došlo, že jinak se odsud nedostanu. Nikdo kromě Verči, která na mě neustále musela čekat, tu nebyl. A moje pojištění se nejspíš nevztahuje na to, aby pro mě letěl vrtulník, protože se bojím sejít kopec. V nejslabší chvilce jsem přísahala, že už do hor nikdy nevlezu.
Místo dvou hodin jsme dolů šly (kolikrát spíš sjížděly po zadku) asi 5 hodin. Vyřízený po sestupu smrti jsme přišly do hotelu Molika. Nic jiného tu není, jen sjezdovka a hotel. Ráno si budeme muset zavolat taxi nebo stopovat. V restauraci dodržujeme naši dohodu a na wifi se připojujeme až po jídle při čaji. Dáváme si tu za odměnu řecký salát, kterému říkají „gréke“ a palačinky se zmrzlinou. Už ani neprotestuju, že nechci nic sladkého a že jsme dopoledne snědly sušenky a tabulku čokolády. Nedělám si iluze, jak po treku vypadáme. Je to celkem luxusní restaurace, která má na záchodě zrcadlo a měla jsem možnost se vidět. Zkrátka vypadala jsem už i líp. Nicméně se na mě celou dobu culí číšník. Je to celkem kajak, i když asi o dost mladší. Když odcházíme a já si pokouším hodit na záda krosnu, neváhá přiběhnout a pomoc mi. Zajímavý. Asi mám kolem sebe nějakou auru přeživších. Tak ještě abych přežila dnešní noc. Už pátou venku. Na to, že je asi 10 a my odcházíme z restaurace hledat místo na spaní, jsme dost v klidu. Ale pán, co si s námi povídal u večeře říkal, že medvědi tu nejsou. Snad.
Teď už ležím ve stanu a opět se potvrdilo, že každý kopec má svůj konec a že i ta nejhorší hodina jednou skončí. Pokud hned potom nezačně další.
