Protože Meteora!
Ostružiny, Kevin a mike, kláštery a turisti
Do Řecka jsem původně vůbec neměla v plánu jet. Jenže já žádný konkrétní plán nemám, takže proč ne? Jediné, čím jsem si byla jistá bylo, že chci víc na východ. Původní myšlenka (vhodnější slovo než plán) byla taková, že přes Turecko pojedu na Kavkaz, jako nejlepší varianta se mi jevilo vzít to přes Bulharsko. Jenže pak jsem dostala tip na Meteoru. A právě ta byla hlavním důvodem, proč jsem cestu stočila více na jih. Trochu mě děsí, o kolika krásných místech ještě vůbec nevím a jak je objevím, natož jestli je stihnu navštívit! A co že je tu tak zajímavého, že jsem se sem vydala?
Meteora je známá díky skalním klášterům. Mniši sem přišli v 11. století, ale trvalo ještě další tři století, než začaly vznikat první byzantské monastýry. Meteora pochází ze slova meteoro, což znamená vznášející se, ono to totiž skutečně vypadá, že se monastýry vznáší vysoko nad zemí.
Už v 8:18 odjíždím vlakem do Kalambaky, nejbližší městečko, kam se dá vlakem dojet, asi 2 kilometry od Meteory. Na nádraží dostávám jízdenku v řečtině a paní u pokladny mi říká, že musím přestoupit na jiný vlak ve městě začínajícím na P, víc toho nepochytím. Průvodčí mi zase říká, že musím vystoupit na první zastávce, ale moc se mi to nezdá. S pomocí map a Googlu nakonec město začínající na P úspěšně identifikuju jako Paleofarsalos. Nějaký spolucestující mi poradí, že musím jít na nástupiště 2. Pomalu přichází japonští turisté, vypadá to, že jsem správně, vlak přijíždí za chvilku a já dokonce nacházím své místo k sezení.
Tím, že přijedu do každé země bez peněz už jsem docela známá. Ale tentokrát jsem to vytunila natolik, že jsem si Kalambaky nepřivezla žádné jídlo. Řecko je pro mě trošku dražší destinace, takže drahé ubytování a dopravu se snažím kompenzovat šetřením na jídle. Ne že bych tu držela hladovku, jen si tu odpouštím kávičky, zmrzlinky a návštěvy restaurací se snažím minimalizovat. Zkrátka Lidl je můj nejlepší řecký kamarád. Na cestě většinou ztratíte přehled o tom, co je za den, velmi rychle. Mě tedy nedošlo, že je neděle a že by mohly být zavřené obchody. Dávat tady 10 euro za greke salát nechci. No.. ještě bych měla mít v batohu nějakou tyčinku, tak do zítra přežiju.
Odpoledne se vydávám prozkoumat okolí. Na mapě si najdu nějaké lesní cestičky a chci se jít podívat ke klášterům. Nakonec se trošku ztratím, nenajdu kláštery, ale za to naprosto boží výhledy. Musím kvůli tomu tedy vyšplhat po skále, ale trošku jsem s tím počítala, tak jsem si výjimečně nevzala žabky. Jestli byly albánské hory plné lesních jahod, tak oblast okolo Meteory je bohatá na ostružiny. Natolik, že se mi podaří se jimi pěkně přejíst. No co, nečekala jsem, že dnes ještě seženu nějaké jídlo. Také volám babičce, která si trošku postěžuji, že je tu draho.
„Leni, tak já ti pošlu nejaké peníze, nechceš? Abys tak netrpěla.“
Teda to mi nabídne až po tom, co se mě dvakrát zeptá, jestli už se třeba nechci vrátit. Musím se tomu smát, to byl nápad říkat babičce, že tu nemůžu sehnat jídlo. Snažím se jí vysvětlit, že tu hlady netrpím, jen se vážně nechci ještě vracet, tak nechci zbytečně vyhazovat tolik peněz za jídlo.
Na hostelu se seznamuju s Kevinem a Mikem, jsou z USA a oba už měsíce cestují, spolu se potkali v Athénách, kde na čas své cesty spojili. S Kevinem zajdu na pozdní snídani, vypráví mi, kde všude byl, proč cestuje a co tomu předcházelo a dává mi nějaké tipy, kam se podívat. Já mu na oplátku ukazuji fotky z Albánie. Musím se smát, když mi vypráví, jak s rodiči jezdil v dětství každý rok na Havaj, stejně jako já na Mácháč.
Ke klášterům se vydávám až pozdě odpoledne, sluníčko je v té době v té nejhorší možné poloze, tak se jen procházím a vyfotit si to přijdu zítra. Mezi jednotlivými kláštery můžete chodit malinkými cestičkami, kterými jsem chodila včera, nebo po asfaltové silnici. Na té začíná být živo, jsou tu mraky turistů a všichni sem v tuto dobu přijíždí za jediným účelem a tím není nic jiného než západ slunce. Neměla jsem v plánu tu na něj zůstávat, ale když už jsem tu, tak si to nenechám ujít.
Třetí den jsem vstala brzy, abych viděla památky bez lidí. Bohužel to nebylo dostatečně brzy. Po tom, co se vyškrábu do strmého kopce, abych stihla vyfotit klášter na skále s příznivým světlem, ztrácí význam, že jsem si včera vyprala tričko. I v 8 ráno už má sluníčko sílu. Turistům se nevyhnu ani teď, Kalambaka se teprve probouzela, ale tady nahoře už je spousta lidí. Jsem tu jak pěst na oko, zpocená a v sepraném tričku, do toho proti mě vystupují z klimatizovaného autobusu holky v šatičkách a sandálkách.
Celý den se procházím, fotím kláštery, najdu si naprosto boží místo na oběd s výhledem, kde jsem úplně sama, sním hodně ostružin a pak spěchám na hostel, abych se stihla rozloučit s Kevinem. Dnes odjíždí díky mému vyprávění do Albánie. Nakonec už ho nestihnu, ale kdo ví, svět je malý a třeba se ještě někde potkáme. Nebo ho prý můžu někdy navštívit doma v San Diegu. Není to cestování úžasný?
