Proč? Kde? Kdy? Za kolik?
Proč ne? V Tbilisi. 29.září 2019. Zadarmo.
Jak se stalo, že jsem se ocitla na startu půl maratonu v Gruzii? Můj kamarád Alex mi napsal, že s námi nemůže jet na výlet, protože běží závod v Tbilisi, 10 km. Fakt? Já chci taky 😄Jenže bych to nebyla já, aby šlo všechno hladce. První problém nastal s registrací. Když jsem přišla ve čtvrtek na hostel, usnula jsem s počítačem na klíně a s nedokončenou registrací. Ráno už mi to nešlo, dva dny do závodu je možná jen osobní registrace, u které mi ale řekli, že je plno a na závod už se nedá přihlásit. Smutně jsem odcházela, když v tom na nás začal volat jeden z pořadatelů. Je jedno místo. Poslední. Nějaký kluk, co se registroval na závod, musel odjet. Akorát nejde o 10 km, ale o půlmaraton.
Prý, že když něco opravdu chcete, tak se celý svět spojí, aby se to vyplnilo. Dopr… jenže já nechci běžet půlmaraton! Nebo jo?
Jo, vždycky jsem to chtěla zkusit, ale i když zarytě tvrdím, že nejsem soutěživý typ (nesnáším soutěže), nerada jsem poslední. Hlavní důvod, proč jsem půlmaraton nikdy nezkusila bylo to, že jsem chtěla mít jistotu, že ho zvládnu uběhnout a mým cílem bylo uběhnout ho pod dvě hodiny.
Tak jsem tady. V nejhorší formě za poslední tři roky, mám díru na botě i na leginách, běžím v tričku gruzínské armády, které jsem dostala jako dárek od Giorgiho. Nikdy jsem půl maraton neběžela, moje maximum je 18 km za asi 2:20 a to jsem běžela jen kvůli tomu, že jsem se ztratila v lese, zakopla o pařez a prodírala se roštím.
Prvních 10 km jsem zvládla v pohodě, neběžela jsem naplno, bála jsem se, že to přepálím. Cílem závodu bylo hlavně ho přežít. Ale když jsem viděla svůj čas po 10 km, zase se ve mě probudila.. ach jo, tak asi jsem soutěživá. Chci být dobrá, chci být nejlepší a kdo tvrdí, že ne, tak stejně kecá 😄.
Můj taťka mi řekl, že toho zvládám moc. Že jsem silnější než spousta chlapů. Že budu mít problém si někoho najít, protože tohle málokdo snese. Myslela jsem na to pokaždé, když jsem předbíhala všechny ty mladý, silný kluky a bylo mi jasný, jak je to musí štvát, že je předbíhá holka 😄. Do 17 km jsem běžela rychleji, více méně jsem neustále někoho předbíhala. Předběhli mě akorát dva chlapi, oba už byli starší, tak plus 50, šedivý vlasy. Asi potřebuju někoho staršího tati, starší chlapi jsou rychlejší než já 😄.
Asi od 12 km mě bolelo stehno a potřebovala jsem na záchod. Po 17 jsem si začala poprvé říkat, že už se mi neběží tak dobře, nebyla jsem unavená, ale cítila jsem, že už neběžím tak rychle. Pořád jen odevšad slyšíte, že všechno je jen ve vaší hlavě, tak jsem si pořád říkala, že můžu, že to zvládnu, pořád dokola. Ale doprdele nohy mě po dvacátým km už fakt neposlouchaly 😄. Asi jsem druhou půlku moc napálila, naposled jsem sebrala zbytek sil, které jsem nevěděla, že ještě mám a trošku zrychlila, když jsem uviděla cíl.
Dala jsem to. Za 2:05.22.
Jsem na sebe pyšná, dokázala jsem to. Běžela jsem celou dobu bez zastavení. Všechny ty kecy o osobním růstu za hranicí komfortu jsou pravda. Spousta z nich určitě. Přesvědčuju se o tom dnes a denně, všechno, co vás nezabije, vás posílí.
Ale jsem i trošku zklamaná. Dlouho jsem věřila, že to dám pod dvě hodiny. Málem se mi to podařilo. Tak o co jde? Nebyla jsem poslední a lidi by mi fandili, i kdybych se do cíle připlazila po čtyřech klidně za tři hodiny. Jde o mě. Váš největší nepřítel jste vy sami. A když soutěžíte sami se sebou, nikdy nevyhrajete. Dokud si neřeknete DOST.
Jednou to pod dvě hodiny dám a pak si možná řeknu dost, nebo si najdu zas něco jinýho 😁
PS: ta medaile je dost těžká, nechcete za mnou někdo přijet a odvézt mi ji?😁
