Bolavenská náhorní plošina a vodopády bez vody
331 km po cestách-necestách. Jen já a „semi-automatic“ motorka. Je to nějaký poloautomat. Víc k tomu nemám co říct, motorkám vůbec nerozumím 😁. Nikdy předtím jsem takovou motorku neřídila. Vlastně nikdy jsem pořádně žádnou pořádnou motorku neřídila :-D. Úplně poprvé to bylo na Srí Lance a pak někdy před měsícem v Kambodže, ale všechno to byly skútry v automatu. Nutno podotknout, že řídit v šílený dopravě na Srí Lance mělo jisté výukové výhody. Poměrně rychle jsem se adaptovala na místní podmínky, kde existují 2 základní pravidla: kdo jede, ten má přednost a neustálé troubení i bez zjevných důvodů.
Už zas odbíhám… Kde jsem to byla? Jo, v Laosu!
Po pár metrech krasojízdy si uvědomuju, že jsem možná měla požádat o víc než jedno zaškolovací kolečko okolo ulice. Dokud jedu, je to dobrý, ale ty rozjezdy a zastavování by ještě potřebovali doladit.
Na mapě si najdu první zastávku – vodopády. Už při parkování mi přijde zvláštní, že tu nikdo jiný není. Navíc je tu dost podezřelé ticho… Cestou jsem potkávala jen vyschlé řeky. Při mém štěstí tady žádná voda nebude.
A není. Nevím, jak to dělám, ale vždycky se někde objevím, když je tam největší svátek v roce a nic tam nefunguje, na památky chodím zásadně v době, kdy se opravují a na vodopády, když není voda… Teď si tak říkám, že bych se možná mohla živit tím, že bych lidem radila, kdy a kam nemají jezdit.
Abych nekecala, trošku vody tu je. Přeskáču pár kaluží a pramínků vody, které neslyšně mizí v propasti přede mnou. Kdyby tady byla voda, těžko budu sedět uprostřed řeky a pozorovat tuhle krásu. Výhledy vs vodopády 1:0! Navíc bych tu asi ani nebyla sama.
Ve vesničce o pár kilometrů později vyřeším i problém se svačinkou. Fried rice chicken je taková klasika, moc pěkně to voní, jsem tu jediná a majitelé jsou moc milí. Jediná nevýhoda je to, že nikdo nenatočil, jak imituju, že bych si dala kuře.
I přes počáteční nesoulad jsme s mojí drahou semi-automatic zvládly 90 km. V Ban Dondou se vydám na procházku. Ani nevím, kam jdu, ale po chvíli narazím na slony.
„No ahoj. Ty seš krásnej!“ pustím se s jedním z nich do řeči.
„Ježiš a ty seš uvázanej, chudinko.“ Všimnu si vzápětí okovů na jeho noze.
Našla jsem to náhodou, nikdo tam nevybíral vstupný, nikdo na nich nejezdil. Když jsem šla zpět, asi se vraceli z koupání a šli na volno. Ale být přivázaný na dvoumetrovým řetězu se jim moc nelíbilo.
Byli dva a byli smutný, to mi nikdo nevymluví!
Smutný ale určitě nebyly dvě holčičky, který jsem potkala o kus dál. Šly do řeky vyprat oblečení i sebe a mě vzali s sebou. Chtěly můj náramek od ségry, tak jsem se jim snažila vysvětlit, že ten jim dát nemůžu. V košíku mají mýdlo, prádlo, pastu a zubní kartáček. Takže spolu jdeme k vodopádům, holky mají nějaký prádlo, tak tam možná bude i voda.
Názorná ukázka toho, jak se pere v Laosu. Pak se umyla i ona. Řeka vypadá čistě, přemlouvaly mě, abych se šla taky koupat, ale neměla jsem sebou žádné oblečení a holky se v Laosu musí koupat v tričku a kraťasech.
Opo se koupe a Epe mi ukazuje, že ji točit nemám. Holky mě vzaly na místo, kde se koupala celá vesnice, bylo tam asi 50 lidí. Děti si tam hrály, kluci rybařili a byla tam neskutečná pohoda podvečera.
Můj pokojíček pro dnešní noc je doublebed. Nevím, jestli tady budu spát sama nebo s někým :-D. Od ostatních postelí mě dělí pouze moskytiéra. Pozitivně hodnotím také větrák.
63 Kč, studená sprcha. Ve 4 budíček od kohoutů, v 5 za mnou přišla kočka. Spalo se mi krásně, možná i díky tomu, že jsem byla po dlouhé době offline.
Všichni spí, Lenka vstává, čeká ji 240 km. Jídlo v Laosu je lepší než v Kambodži, horší než ve Vietnamu. Rejži klidně každý den, ale chybí mi mléčné výrobky. Občas si kupuju jogurt (mají jen jeden druh) a banány.
A máme tu další den a další vodopády bez vody 😆. Jestli sem někdo pojedete v období dešťů, tak mi pošlete fotku.
Druhý den se cítím jako motorkář profík, proto mě překvapí, co se stane následující v následující chvíli.
Škoda, že nikdo netočil, jak jsem šla k zemi…. Bylo to jako zpomalený film. Nejdřív mi to podjelo na prašný cestě, motorka není úplně nejlehčí a můj #vsechnopotrebuju lehkej batoh dílo dokonal a pomalu jsem šla k zemi. Díky helmě jsem si neobrousila tvářičku. Vše ok. Jen jsem ohnula zrcátko a trošku zašpinila motorku. To druhý vyřešil déšť, teda dva deště. Fakt bombice chytit déšť uprostřed ničeho, uschnout a pak znovu zmoknout. Plošina je dost vysoko, takže mi byla pěkná kosa. V tu chvíli jsem si nepřála nic jinýho, než ležet doma ve svý posteli 😅.
Takovej normální den… Nic co by nezachránila polívka. Bohužel to ještě nebyl konec…
