Khnodzoresk,tatev bez křídel, 3v1, zase medvědi
Většina Arménů po své zemi necestuje. Po dvou týdnech jsme v tu asi viděly víc, než většina místních. Pokud narazíte na někoho, kdo byl za hranicemi, jedná se s největší pravděpodobností o někoho, kdo studuje nebo pracuje v zahraničí (Rusko, Evropa, USA, Austrálie… Arméni jsou všude.). Paní, u které jsme ubytované, nám doporučuje výlet do vesničky Khndzoresk. Poprvé tam byla minulý rok a hrozně se jí to líbilo (vesnička je odtud asi 10 km a paní je něco kolem 45 let). Ale Arméni mají jiné zájmy než cestování, dost času jim zabere práce (ať už v zaměstnání, nebo doma) a když jim zbude čas, tráví ho se svou rodinou doma.
Provincie Syunik je jedna z nejchudších oblastí v Arménii. A taky jedna z nejhezčích. Alespoň mě to tak přijde. Turismus je jedna z cest, jak pozvednout místní životní úroveň a dát lidem práci. Snaží se o to i Člověk v tísni, který tu značí turistické trasy a pomáhá lidem s podnikáním. Khndzoresk je vesnička asi 13 kilometrů od Goris, jezdí sem dokonce i maršutky. Nevěřím vlastním očím, když ze zastávky skutečně odjíždíme autobusem. Na okraji vesnice je vojenská základna, už jsme nedaleko hranic s Náhorním Karabachem. Řidič nás odveze až na konečnou stanici a říká, že autobus zpět odtud pojede ve 2 a ve 3.
Hrozně se mi tu líbí, je tu krásná příroda, ticho. Krajina je plná jeskyní, ve kterých ještě před sto lety žili lidé. Poslední rodina se odstěhovala před 70 lety. Objevují se tu první lavičky a stolečky na piknik, projdeme se kolem starého kostela a přejdeme přes most, který je skvělým zážitkem pro milovníky výšek! Ségra mě už několikrát nařkla z toho, že se ničeho nebojím. Opakuji, že to není pravda. Možná nejsem tak vyděšená z medvědů, protože jsem ještě žádného neviděla. Ale když vidím tři metry od nás býka, kterému čtu v očích, že by si rád zkusil koridu, rychle měním směr, kontroluji jestli na sobě nemám nic červeného nebo výrazného a málem si vyvrtnu kotník, když mi pojede noha při sbíhání kopečku. Když se sbírám ze země, vidím na sebou naštěstí jen ségru. Ani nevím, jestli se Jíťa bojí, ale asi usoudila, že když už mám smrt v očích i já, radši mě bude rychle následovat. Dojdeme k někomu na zahradu, starší pán nás posílá směrem odkud jsme přišly, ale já se odmítám vrátit někam, kde se pohybuje divoký býk. Pán jde tedy s námi, nestydatě se mi směje přímo do očí, ale oklikou nás odvede zpět na cestu.
Máme s sebou batohy, protože chceme ještě dnes dojet do Tatevu. Ano, opět. Je to jedna z nevýhod toho, že nic neplánujete. Tolik se nám tam líbilo, že jsme si našly ubytování a chceme tam den nebo dva zůstat. Nejdřív se tam ale musíme nějak dostat. U benzíny v Goris narazíme na pána, co nám dá jablko a chce s námi popít vodku. Vysvětluji mu, že alkohol nepiju, ani že si nevezmu jeho syna, co opodál opravuje auta. Nakonec nás zachrání Bianna se svým přítelem. Jsou z Jerevanu a jedou z Náhorního Karabachu na Tatev. Básní o přírodě v Náhorním Karabachu tolik, že bych se nejradši sebrala a jela rovnou tam. Cesta na Tatev je dlouhá asi 30 km, ale stihneme se zastavit ještě ve staré vesničce, která je podobná Khndzoresku, opět u Ďáblova mostu a pak u kapličky od které je nádherný výhled až na klášter Tatev, prý odtud kdysi dávali znamení, že se blíží nepřítel. Užijeme si také spoustu strandy, Bianna s přítelem mají nové auto, které se samo zamyká a když si necháte klíčky v autě, je o zábavu postaráno. Vyzkoušíme telefon, nůž, klacek a nakonec nás zachrání tyč od GoPra. Tak přeci jen ho ségra nevezla zbytečně.
Jsme ubytované v rodinném domku, ve kterém pro sebe máme pokojíček a koupelnu. Hned po příchodu dostaneme ovoce ze zahrady a čokoládové bonbony. 2v1 je můj oblíbený výraz pro noční cestování, kdy za jednu cenu dostanu přesun i nocleh. 3v1 v Ruben´s house znamená snídaně tak veliká, že nepotřebujeme oběd a večeříme spíš ze zvyku než z pocitu hladu. Máme čaj, chléb, sýr, vajíčka, domácí meruňkovou a malinovou marmeládu (bože nic lepšího jsem asi nikdy nejedla), zeleninu a jídlo na stole spíš přibývá než ubývá. Za chvíli se tu objeví ještě ovoce, čokoládové bonbony a pak káva. Překvapivě dobrá. Necítím se úplně dobře, protože kolem nás pobíhá stará paní, je jak naše babička. Vypadá hrozně strhaně, přemluvím ji alespoň k tomu, aby si k nám sedla s kávou. Ani nemluví rusky, podle mě nikdy nevystrčila nos z téhle vesnice, kde nic kromě kláštera nenajdete. Všichni turisté se nechají vyvézt nahoru lanovkou, vyfotí si klášter a pak zase jedou zpět. Ale to je ohromná škoda, je to tu krásný.
Po snídaňo-obědo-večeři se vydáme na pěší výlet po okolí. Bohužel skončí předčasně. Ségra usoudí, že když je na informační ceduli vyznačen medvěd, rys a srnec, automaticky čekají za prvním stromem u vesnice, aby nás mohli roztrhat na kusy. Všichni tři a přesně v tomhle pořadí. Když najdeme první stopy, je rozhodnuto, vracíme se zpět po hlavní cestě a o dost svižnějším tempem. Zase náš rozpor o tom, že se nebojím ničeho. Bojím se spousty věcí, ale jedna vyděšená blondýna na jeden les je až až, tak proč to ještě zhoršovat. Nazývat hlavní cestu hlavní cestou je dost nešťastné označení, připomíná to spíš lesní cestu a na trase do Tatevu potkáme za hodinu akorát jednu dodávku a jedno osobní auto. Cestující zmíněného žigulíka kvůli nám neváhají vystoupit z mašiny a zaplavit nás otázkami: „Odkud jste? Jak se vám tu líbí?“ Hlavně u té druhé nám visí na rtech a vypadají potěšeně, když jim říkáme, že je to krásná země a co všechno už jsme tu navštívili.
Je čas jet dál, ráno se po snídani rozloučíme, dojedeme s Marmarem do Goris, rozváží po okolí mléčné produkty z továrny, která ho zaměstnává, pracuje 12 hodin denně a je placený podle toho, kolik toho prodá. Ale i tak nám dá na cestu jogurt, za odvoz samozřejmě nic nechce, tak si u něj koupíme ještě sýr. Ruben nám objednal maršutku do Jerevanu. Poprvé v životě se mi daří sedět v první řadě (čti: na předním sedadle maršutky). Jen si nejsem jistá, jestli to je výhra. Náš řidič není sebevrah, ale spíš masový vrah, protože dvacet mrtvých lidí v maruštce už se označuje za masovou vraždu ne? Aspoň něco si ze školy ještě pamatuju 😄.
Nakonec jsme to přežily, jen ségru to cestování nějak zmáhá a usíná už v metru, chudák ještě neví, že hostel, který jsem našla má zas ve skutečnosti jinou adresu a ještě nám půl hodiny zabere jeho hledání.
