KAM MĚ DNESKA VEZMEŠ?
JÁ ANI NEVÍM, KDE JSME, TAK TĚ NEMÁM KAM VZÍT.
Už zase máme hlad, Martin má chuť na hranolky, já na rejži. Naštěstí pro mě hlad vítězí a zajíždíme do první restaurace. Mají tu obrázkové menu a ceny více než přijatelné. 35 korun za porci?
Když narazíte na obrázkové menu, je objednávání jídla docela nuda. Stačí ukázat na obrázek a je to. Žádné česko-vietnamské rozhovory, kterým nerozumí ani jedna zúčastněná strana, žádný google translator a většinou dostanete něco podobného tomu, co je na obrázku 
.
Malá rodiná restaurace, jakých po Vietnamu potkáte tisíce. Přestože jsou všechny něčím odlišné, mají jeden společný jmenovatel – smích. Lidé se na nás vždy smějí, nevím jestli jsou prostě takoví, nebo je to i tím, jak k tomu přistupujeme my?
Jíst tady je v mém měřitku ne 2v1, ale spíš 5v1. V zapadlé restauraci na okraji malého městečka dostame jedno z nejelpších jídel, jaké jsem za poslední týdny jedla. K tomu polívka, ledový čaj a banány jako dezert jen tak? Milí a příjemní lidé, nikdo se nemračí a že si nerozumíte ani slovo? Na tom vůbec nezáleží. Tady zkrátka nejde mít špatnou náladu. Jedno sluníčko vidíte na obloze a tisíce dalších potkáte v ulicích.
Martin a dopravní pravidla, #castdalsiaurciteneposledni. Když vás přestane bavit jet po hlavní silnici plný kamionů a autobusů řízených šílenými řidiči, ale odbočka na vedlejší silnici byla o kilák zpět co uděláte? Přeci nebude jezdit o další kilák dál, jen abyste se otočili a jeli ve správném směru. Nebo jo? My ne, my se otočíme a jedeme radši kilák v protisměru. A i to je každému fuk. Cestou míjíme větší šílence, než jsme my. Nikdy mě nepřestane udivovat, co všechno se dá převést na motorce.
V oblasti, přes kterou právě teď projíždíme, se pěstuje dračí ovoce. Naštěstí to není mango, to bychom nikam nedojeli a museli si na něj pořídit asi další batoh .
Až na malou kulturní zastávku u věží z čámského královstí v Chùa Bửu Sơn u městečka Phan Thiet a obědu za 20 Kč, jsme celý den na cestě. Dragon fruit občas vystřídají rýžová políčka. Blíží se večer, zapadá sluníčko. Kam dnes jedeme? Nemáme tušení.
„Kam mě dneska vezmeš Marťo?“
„Já ani nevím, kde jsme. Tak tě nemám kam vzít.“
Tolik asi k našemu plánování. Dnes to máme ještě o trošku víc punk. Nemáme ubytování a ani nevíme, kam dojedeme. Budeme rádi, když vůbec někam dojedeme. Jsme zaprášení od hlavy až k patě, už hodně dlouho jedeme přes vesničky, které nemáme ani na mapě. Těžko říct, jestli vůbec budeme mít kde spát. Ale co.. ono to nějak dopadne. A nádherný západ slunce za to stojí.
