BOSna za piĆe
Často tvrdím, že na poznání země nestačí ani měsíc, jak jsme si poradili s tím, že na Bosnu máme jen 8 dní? To můžete posoudit přečtením řádků níže 😊. Do Bosny jsme vyrazili autem ve čtyřech s Járou, jeho bráchou Matesem a jeho přítelkyní Bárou.
Plán: Černá Hora, Albánie, Řecko, Makedonie, Bosna.
Realita: Tak tak Bosna se zastávkou v Chorvatsku 😅. Ale pěkně popořádku…
Vodopády s vodou!
Memorial park Garavice, Bihac, Nacional park Una, Martin Brod
Na hraničním přechodu Maljevac jsme po 9 hodinách jízdy. Do Bosny přijíždíme pozdě v noci. Při kontrole dokladů se nabízí ještě Covidová kontrola, vystála jsem si kvůli ní ráno frontu v nemocnici. Fronto plnou nervů, když jsem si na papíru při odběru přečetla, že výsledky budou do 48 hodin. Jenže já je potřebovala do 10. Celník za okýnkem jen mávne rukou a při pohledu na papír, který mu strkám pod nos, se pohrdavě usměje a pustí nás do své země. Jaká asi Bosna bude? Bude tu dobrý kafe jako v Albánii? Grééke saláty jako v Makedonii?
Ráno vstávám první a jdu prozkoumat okolí. Přijeli jsme pozdě v noci a vlastně ani nevíme kam. V dálce je vidět město Bihać, nad námi je památník Garavice a přede mnou pes velikosti krávy. Naštěstí nevypadá, že bych ho zajímala. Památný komplex se nachází na vrcholu Ćamića a vznikl na místě dvou masových hrobů, kde bylo pohřbeno asi 7 000 obětí. Tvoří jej dvanáct abstraktních soch rozmístěných ve volné krajině. Památník připomíná zločiny z druhé světové války, které spáchaly jednotky ustašovského režimu v Chorvatsku proti občanům z okolí západobosenského Bihaće, zejména proti Srbům a Židům. Zabito bylo asi 12 000 civilistů.
Když chystáme snídani obklopeni odpadky, Bára špitne k Matesovi: “Už s nima nikdy nikam nepojedeme!” řekne to dostatečně nahlas, abychom to náhodou nepřeslechli 😁. No, to bylo rychlý. A důvodem je jenom moje touha po hezký snídani. To bude asi 8 náročných dní. Pro všechny 😁.
V Bihaći si koupíme simkartu, kterou mám právo mít ve svém telefonu jen pod podmínkou, že na Instagramu budu trávit pouze 5 minut denně 😀.
K vodopádům Štrbački buk na řece Uně ve stejnojmenném národním parku můžete dojet autem nebo si udělat 12 km procházku. Nejspíš se trošku zapotíte a nejspíš potkáte krávy. Možná potkáte paní, která vám ukáže správný směr a možná ji budete rozumět. No.. spíš ne, ale domluva #rukamanohama to jistí.
Ochutnat místní kuchyni se rozhodneme v městečku Martin Brod. Vybereme si restauraci s výhledem na řeku. Na to, jaký tu mají všude bordel, tu mají překvapivě čistý řeky. Vyzkoušíme místní polévky, které chutnají lépe, než vypadají. Pleskavicu s hranolkama a pita chlebem nebo feta salát a palačinky se zmrzlinou.
Jára a intolerance na studenou vodu dostává v Bosně nový rozměr, sice je léto, ale teplota vody tomu neodpovídá ani náhodou.
“Ty vole to je ledána jako prase!” vykřikne zatímco si namáčí kotníky.
“Tak tam teda nejdu. To po mě nemůže nikdo chtít ani za trest.” rozhodne se.
“Budeš smrdět…” apeluju na jeho nechuť chodit spát neumytej.
“No a co, tak budu smrdět, ale neumřu.”
Nakonec tam spadne omylem a kupodivu neumře. Ale ledárna to je, sama z vody vystřelím po pár vteřinách.
Je to tu krásný, ale je mi tu z toho trošku smutno. Krásný výhled na západ slunce má ponurý podkres. Nic a nikdo tu není. Jedeme kilometry a kilometry a sem tam vidíme opuštěný dům. Jinak nic.
KOčka nám sežrala snídani!
Bosenská zkouška dospělosti, je Mostar jediné turistické místo v Bosně?
Zatímco snídáme ovesnou kaši, drzá kočka z domu přes silnici nám vlezla do auta a ukradla chleba 😃. Spaní venku v Bosně je jednoduchý, prostě někde zastavíte a spíte. Málokdy narazíte na dům, kde by někdo bydlel. A i tak je to každému jedno.
Stánky se suvenýrama i rozstřílené domy. Kostel i mešita. Dobrá i nedobrá zmrzka. Ale vždycky dobrý kafe a studená řeka Neretva. Tak by se dal ve zkratce popsat Mostar. Asi nejturističtější místo v celé Bosně… Teda spíš jediné turistické místo. A to jen za předpokladu, že budete mít štěstí na autobus plný turistů, který přijede chvíli před vámi.
Stari most je 24 m vysoký symbol tolerance i adrenalinu. A to už od roku 1566, kdy vedle sebe žili Chorvaté a bosenští muslimové. Až do války v roce 1993, kdy došlo k zavraždění této památky z osmanské éry. Rekonstrukce se povedla a od roku 2004 tu místní chlapci opět mohou oslňovat dívky i turisty skoky dospělosti. Je to 24 metrů, takže to občas někdo nepřežije, ale asi je to větší zábava než maturita.
Dnešní den zakončíme v Blagaji 20 metrovou vyjížďkou na lodi do jeskyně za 4 BAM (asi 50 Kč).
Je tu složitý ekosystém a nikdo pořádně neví, kde se voda bere. Těžko se to prozkoumává, protože je tu síť mnoha tunelů, které prohledávají potápěči každý rok a ještě nenašli konec. Zatím se dostali do hloubky asi 100 m. Zapadá sluníčko, to znamená jediné – sprcha. V Bosně se snažíme koupat před západem sluníčka, jinak by to už nemuselo být moc přijemné 😀. Vrelo Bune je přírodní pramen vytékající přímo z hory před námi, teplotu vody odhaduju na pár stupňů nad nulou. Po pár vteřinách vám začnou odumírat končetiny a máte co dělat, abyste vylezli ven.
Podél řeky je spousta restaurací. Ale hosté v nich jsou k vidění minimálně. My jsme si na večeři vybrali jedinou restauraci, která měla kvůli svatbě zavřeno. Ale i tak nám uvařili luxusní jídlo!
Před spaním si zahrajeme žolíky a já mám tak šanci obhájit si světýlka. Nad námi září do tmy nasvícený Stjepan grad.
“Straší tady?” ptám se zájmem.
“Jo, ale bosensky, takže tomu nebudeš rozumět.” tím mě Mates uklidní a můžeme jít do hajan.
Kolenolezec
Blagaj, radosti i neradosti
Blagaj je bosenský 
poklad ležící asi 14 km jižně do Mostaru. Jezdí sem horolezci a lidi, kteří cestují ve skupině a jsou nucený dělat kompromisy (JÁ🙆🏼♀️).
Krásná příroda, ledová řeka Buna na otužování i v létě a pevnost Stjepan grad, která je dost zvláštně rekonstruovaná. Když si od pevnosti uděláte menší procházku, dojdete až ke skalám 🏞️, kde můžete lézt nebo se třeba válet v hamace a pozorovat ostatní, jak měří sílu s vápencem (JÁ🙆🏼♀️).
Nakonec jsem se 2x hecla a zkusila to taky, ale nahoru jsem vylezla jen jednou 😁. Moje měření sil navíc končí odřenýma kolenama.
Z Blagaje se vydáme směr nejvyjšší bosenská hora. Nevesinje je město v Republice srbské. Umíráme hlady, ale není nic jednoduššího, než si zajít do místní pekárny a koupit si burek. Sedáme si na kamenou zídku u silnice a pozorujeme ruch na ulici. Vypadá to tu jinak, lidi tu vypadají jinak. Republika srbská je jedna ze dvou entit, které dohromady tvoří stát Bosna a Hercegovina.
Oficiálním názvem entity je Republika Srpska. Název vznikl jako zcela nový při uzavírání Daytonských dohod a byl předmětem velmi složitých jednání všech čtyř zúčastněných stran. V srbském prostředí se užívá i jednoslovný název Srpska.
Republika srbská vznikla v období postupného odtrhávání Bosny a Hercegoviny od Jugoslávie. Původně etnicky srbské regiony si v Bosně vytvořily vlastní správu, nezávislou na centrální vládě v Sarajevu. 9. ledna 1992 byla vyhlášena Srbská republika Bosna a Hercegovina.
Po vypuknutí násilí vytvořili bosenští Srbové (podobně jako Chorvati a Bosňáci) vlastní vojsko, kterému se díky podpoře hlavně ze Srbska dařilo získávat pod kontrolu nemalou část území Bosny a Hercegoviny.
Po uzavření Daytonské smlouvy v prosinci 1995 bylo rozhodnuto, že Republiku srbskou doplní Federace Bosny a Hercegoviny jako chorvatsko-muslimská entita ve státě Bosna a Hercegovina. Tím ztratila Republika srbská svou částečnou suverenitu, která ovšem nebyla mezinárodně-právně uznaná. Byly stanoveny nové hranice republiky, její území nyní tvoří 49 % rozlohy celého státu.
Hlavním městem Republiky srbské je Sarajevo, v praktické rovině pouze jeho část známá jako Východní Sarajevo, nicméně všechny její správní úřady sídlí v Banja Luce. Republika srbská má vlastní vládu, parlament, prezidenta a ústavní soud (více zde).
Bosenské silnice se jen málokdy dají nazvat silnice. Nenechte se zmást mapou, to co na papíře vypadá jako rychlostní silnice bývá uzoučká pěšinka plná děr. Naštěstí tu málokdy jede něco v protisměru 😀. Zejména posledních 16 kilometrů, kdy si co pět minut v duchu říkám, že bychom se měli otočit a na Maglič se vykašlat. Jestli naše auto přežije tuhle cestu, tak už asi všechno. Venku už je tma, ale po pár kilometrech stavíme u závory, kde se vybírá vstupné do Národního parku Sutjeska. Vstup platíme pouze za dvě osoby, protože pán, který vybírá vstupné, má pouze dvě vstupenky. V Bosně nic překvapujícího 😁. V Bosně se zkrátka nedá nic plánovat na minuty ani na hodiny, posledních 16 km totiž jedeme hodinu a půl. Hodinu a půl, během které se asfalt pozvolna měnil na polňačku. A z polňačky rovnou na výzvu #TrefSeDoNejmensiDiry. Báře otřesy pomohly od bolesti zad a auto přežilo ♥.
Je bosenský maglič bosenský?
Bosanski Maglić je s výškou 2386 m n. m. nejvyšší horou Bosny a Hercegoviny. Leží v Republice srbské, na jihovýchodě území státu při hranici s Černou Horou. Vydáme se na něj brzy ráno. Kvůli předpovědi počasí, chybějícímu stanu a mé intoleranci na zimu jsme dvoudenního treku udělali jednodenní. Má podobu vápencové pyramidy se strmými, až 700 m vysokými skalními stěnami k severu, východu i západu. Pouze na jihu přechází do travnatého sedla, které jej odděluje od Černohorského Magliče. Zatímco vychází sluníčko, my už lezeme po skále ala II. stupeň uiaa, vyjimečně to zvládám bez slziček. Na parkovišti pod Magličem parkovalo pár aut s CZ espézetkami, ale vysoko v horách už nepotkáme nikoho.
Není to daleko, ale je to vysoko. Na dvou kilometrech nasotoupáme asi 800 m. Z Magliče mám podobný dojem jako z celé Bosny, rozporuplný. Na nejvyšší hoře Bosny je na kameni namalovaná Srbská vlajka. Zpět na parkoviště jdeme oklikou přes Černou Horu. Cestou dolů se do ticha co pět minut ozývů “jééé to je krásný!” Zkrátka si nemůžu pomoct, jsme tu sami. Jen my a hory. Černohorští strážci národního parku jsou o poznání vybavenější a u jezera Trnovačko nás zkásnou o 4 vstupy a pár euro za pivo. Mazlení s kočkou je grátis. Trnovačko je ledovcové jezero v nadmořské výšce 1517 m v Dinárských horách. A má tvar ♥.
Cestou do Sarajeva potkáme druhou policejní kontrolu.
„Dobrý den, kam jedete?
„Do Sarajeva“.
„To ale jedete špatně.“
„No my jedeme oklikou.“
„Aha, tak šťastnou cestu 😀“
Večerní koupání je pro mě nejzábavnější část dne 😁. Mates se tak toužil umýt, že skočil do řeky i pod krematoriem. My ne, možná to byla chyba, možná to tam bylo teplejší 😀.
Jára leze do řeky a já vytahuju telefon.
“Já si počkám, až Léňa přestane natáčet.” otálí Bára s koupáním.
“Mě to takhle stačí.” prohlásí Jára, zatímco se prochází v řece, kterou má sotva do půlky lýtek.
Za těch pár dní tady už má najetý systém. Po pár minutách odhodlávání přejde do vzporu, vodu párkrát pofouká a odpočítá si žbluňknutí do vody. Trochu to připomíná topení lachtana, trvá to přesně dvě vteřiny, po kterých následuje výskok z vody se smrtí v očích. U toho mi předpovídá budoucnost v pekle.
Oklikou jsme jeli kvůli tomu, že se chceme umýt a okolikou to bylo kolem řeky. A měla tudy vést silnice první třídy… Jsme nepoučitelný! Stmívá se, jedeme po úzké a děravé silničce, není tu žádný signál. Má to jen jednu výhodu.
„Zas je dobrý, že tady nejezdí auta. Proč by stavěli větší silnice, když by po nich nikdo nikdy nejezdil. To je blbost, že jo…“ usoudí Jára.
Dost pozdě a dost hladový přijíždíme do deštivého Sarajeva. Jsme na okraji města a zastavujeme u první restaurace, kde na první pohled budeme mít tak na kafe. Nebo ne? Ne. Jsme totiž v Bosně, tady se žije #lowcost i když nechcete!
Sarajevo
Sarajevo by mělo být pro Expertku na všechno hnusný ráj. Nebo ne? Čtvrt Bašcaršija, kde na vás nečíhají prodejci suvenýrů, ale autentická místa a hejno holubů. Mešita, kostel i synagoga. Česká stopa v podobě tramvají i budov navržených českým architektem. Bosenská kafa, jeden jediný mrakodrap v celé zemi a přes ulici rozstřílená budova. Před válečnou minulostí se tu jen těžko zavírají oči. Nemusíte ani chodit do muzea, stačí se projít po městě. Válka skončila už před více než čtvrt stoletím, tak čím to je, že je tu stále tak… hmatatelná?
Probudíme se do mlhavého rána. Počasí ideální na prohlídku opuštěné bobové dráhy. Mount Trebevic byla v roce 1984 pýchou zimních olympijských her. Dnes je ve značně zchátralém stavu a její budoucnost moc růžově nevypadá. Místo ke sportu slouží jako plátno pro místní umělce. Počasí jen podtrhuje atmosféru celého místa. Během obléhání Sarajeva v letech 1992 – 1995 sloužil areál dráhy jako dělostřelecké zázemí pro srbské jednotky, které odsud odstřelovali obklíčené Sarajevo. Srbové také okolní lesy zaminovali obrovským množstvím nášlapných náloží, jejich odstraňování probíhá dodnes. Samotný areál dráhy a přilehlé okolí je bezpečný a slouží jako oblíbená výletní destinace, zvláště po rekonstrukci lanovky. Na delší procházku do lesa to ale není.
Historie města sahá do 13 století. Velký vliv na jeho rozvoj měl Istanbul. Sarajevo bylo součástí Osmanské říše, Rakousko-Uherska i Jugoslávie. V březnu 1992 byla oficiálně vyhlášena samostatnost Bosny a Hercegoviny. Srbská vláda nezávislost neuznala a její vojska začala Sarajevo odstřelovat.
Naše historické okénko pokračuje do Tunelu spásy. Během obléhání Sarajeva zemřelo přes 11 000 lidí. Byla zničena téměř veškerá infrastruktura, zásobování bylo možné jen vzdušným mostem nebo úzkým tunelem zvaným “Spása”. Tunel je dlouhý 800 m, na šířku má 1 metr a na výšku pouze 1,6 m. Úzký tunel pro pěší vedoucí pod sarajevským letištěm byl vybudován v roce 1993. Byl vykopán ručně a spojoval čtvrť Dobrinja na okupovaném území s vesnicí Butmir, která jako jediná část Sarajeva měla přímé spojení s okolním světem.
Jestli vám můžu něco poradit, na jídlo si zajděte do Baščaršija (starý osmanský bazar). Je tu spousta restaurací i kaváren, je to víc autentický než moderní restaurace a (jako většina míst tady) bez turistické přirážky.
Vynechat nesmíte ani Bosenskou kafu. Nejen její příprava, i její konzumace, je oříšek. Paní u protějšího stolečku se na nás nemohla dívat a přišla nám poradit, jak na to.Obě kávy se vaří v džezvě, ale bosenská káva není turecká káva! Rozdíl spočívá v přípravě. Turci přidávají kávu a případně cukr do studené vody. V Bosně se nejprve vaří voda v džezvě zvlášť, až se přivede k varu, odlije se malé množství stranou. Poté se káva nasype do džezvy a opět několik sekund povaří – tím vzniká hustá pěna. To se může několikrát opakovat a na závěr se přidá zbývající množství vody. Pro většinu lidí je k nerozeznání od turecké. Obě jsou silné, hořké a mají hustou konzistenci. V Turecku džezva na stůl nepatří, zůstává v kuchyni a káva se podává v malém šálku. Bosenská káva se naopak servíruje v džezvě na kulatém železném podnose s prázdným šálkem, sklenicí vody, koskovým cukrem a s tradiční cukrovinkou rahat lukum.
Jak na to?
- napijete se vody
- lžící odstraníte pěnu
- z džezvy nalijete kávu
- přidáte pěnu
- cukr se dává pod jazyk, aby se během pití kávy rozpustil.
Muzeí najdete v Sarajevu spoustu. My jsme si vybrali Galerija 11/07/95. Přiznám se, že o válce v Jugoslávii moc nevím. V té době jsem se narodila a ve škole jsme se toho o ní moc neučili. Ratko ladič byl za válečné zločiny a genocidu odsouzen až letos v červnu. Galerija 11/07/95 je muzeum genocidy v Srebrenici. Během 10 dnů bylo zabito přes 8 tisíc Bosňáků muslimského vyznání. Koho by zajímalo víc, tak na www.srebrenica360.com najdete virtuální muzeum. Ve válce zemřelo 100 tisíc lidí, 2,2 milionu lidí bylo vyhnáno ze svých domovů. Pozůstatky války jsou dodnes videt na každém kroku. Nemusíte kvůli tomu chodit do muzea, stačí se projít po městě. Opuštěné domy po celé zemi, rozstřílené domy v Sarajevu nebo Mostaru.
A kam v bosně určitě jet?
Stolac, Památky unesco? Kafe, Počitelj, Kravica
Hledání místa na spaní za tmy občas dopadne tak, že se probudíte na skládce. Vzhledem k tomu, že je tu smetiště za každou sebemenší vesničkou, je o #JůůVjůů po ránu postaráno bez větší námahy.
“Kdyby jsme měli lepší pečivo management, tak můžeme jíst čerstvý pečivo.” trefně poznamená Mates na parkovišti před pekárnou, kde snídáme burky a chleba ze včera…
Nekropole Radmilja je významné pohřebiště křesťanské sekty bogomilců. Náhrobky se nachází před městečkem Stolac. Najdete tu 133 náhrobků z 15. a 16. století a odpadky. Jestli do Bosny někdy dorazí turismus, tak tady na to budou docela připravený.
A teď se podíváme na místo, které za návštěvu určitě stojí.
Počitejl má předpoklady pro turismus jak vyšitý. Podivně zrekonstruovaný hrad z 15. století tyčící se nad řekou Neretvou. Mešita Hadži Alijina džamija s krásnou výzdobou ze 16. století. Hodinová věž sahat-kula ze 17. století. Babičky prodávající čerstvé fíky, granátová jablka a suvenýry. Je to kousek do Chorvatska a k tomu pirátská historie a bomba výhledy 😍. Bosna je zkrátka ideální země pro lidi, který nemají rádi lidi. I když přijedete na místo, které je v top 10 #mustsee, nikoho tu nepotkáte 🤩.
Vodopády Kravica najdete nedaleko 
hranic, kousek od Dubrovníku na ponorné řece Trebižat. Vede sem na Bosnu (i na 
😅) slušná silnice. Jsou tu sice vodopády s vodou, ale taky spousta lidí (
) a i na Bosnu nadstandardně vysoký vstupný. Naštěstí jsou řeky v studený i v létě, takže do vody se moc lidí nehrne 🥳.
Město duchů
Procházíme se po liduprázdné pláži při západu slunce.
“To jsem ráda, že Léňa taky umí být protivná.” uleví si Bára potěšeně.
Umím. Blíží se odjezd domů a tady to na mě nějak doléhá. Dojem z Bosny se nemění ani v jejím jediném přímořském letovisku. Neum na konci léta vypadá jako město duchů. Možná je to tím, že jsme tu po hlavní sezóně. Pokud teda v Bosně něco jako hlavní sezóna existuje 😀. Pár lidí na pláži chytá poslední sluneční paprsky, většina obchodů i restaurací je zavřená. Chátrající městečko na břehu Jadranského moře. Bosna ho získala na základě Daytonské dohody, která ukončila válku. Město se mělo stát bohatým obchodním přístavem. Jenže vše bylo rozkradeno a nic se nepostavilo. Dohoda, která měla přinést mír, prosperitu a stabilitu. Místo toho ale vidíte nestabilní oblast s obrovskými ekonomickými a sociálními nerovnostmi mezi zbídačeným a rozvráceným územím obývaným muslimskou populací a prosperující srbskou oblastí.
Daytonská dohoda sice válečné násilí fyzicky ukončila, poklidné mulinacionální soužití, jenž bylo pro Bosnu charakteristické před válkou, však už zajistit nedokázala.
Bosňáci i Chorvati si přejí zachovat současný stav. Totéž si přeje i západ v obavách z opětovného zažehnutí konfliktu. Dnešní Bosna vlivem politického konfliktu , který bují na pozadí současného uspořádání, stále platí za jednu z nejméně rozvinutých zemí kontinentu. A to navzdory miliardám dolarů, které se do její obnovy napumpovali ze zahraničí.
Místo na spaní najdeme před opuštěným domem na druhé straně zálivu. Dojeli jsme sem až pozdě v noci, takže nás ráno přivítá sluníčko a krásný výhled na zátoku. S Bosnou se rozloučíme croissantem na pláži a koupáním v průzračném moři. A vydáme se na cestu k domovu, i když domů ještě nejedeme.
Chorvatsko
Že je Chorvatsko oblíbená horolezecká destinace jsem ještě nedávno neměla ani tušení. Proč taky? I když jsem občas hlavou v oblacích a vyhlížím duhu, nohama jsem radši na zemi. S výškama totiž moc kámoš nejsem. Ale když jedete na dovolenou se třema bláznama do lezení, nemáte moc na výběr. Ještě jsem se nerozhodla, jestli je to víc radost ✨ nebo utrpení 🙀. Ale zrovna v Cikola kaňonu to byla celkem radost. A #JůůVjůů jsem si užila bez větších hysterických scén 😅.
Celodenní špínu z auta a lezení po skalách se zbavíme v řece Krka u městečka Skardin. V místní restauraci si dáme pizzu a začíná největší výzva našeho výletu po Balkánu – najít místo na spaní v Chorvatsku. V zemi, kde je zakázáno spaní venku pod velkou pokutou a místní pomáhají policii nahlašovat všechny pokusy o porušení zákona. Asi díky velké náhodě a štěstí se nám to podaří na parkovišti v malinké vesničce, jejíž jméno už si ani nepamatuju.
Ve Svaté Jeleně se ráno naposledy vykoupu v moři a vyrážíme domů. Bosna byla krásná i smutná zároveň. Mám ráda opuštěná místa, ale tady to mělo smutný podtón země, která má i po tolika letech válku hluboko v sobě.
Bosna se asi těžko stane turistickým rájem jako její soused Chorvatsko. Nenajdete tu moc 5* hotelů, dlouhé pláže, restaurace a obchody světových značek. Za to tu určitě tu najdete silnice v šíleném stavu, dodnes zaminované oblasti a hromady odpadků. Na druhé straně překvapivě čisté řeky, vodopády s vodou bez návalu lidí, lesy a louky, hory i historická města. Policista vám nedá pokutu za rychlost, když si užíváte jedinou širokou silnici bez děr v celé zemi, ale poradí kudy jet a popřeje šťastnou cestu. Spát můžete kde chcete, burek a dobrý kafe seženete všude. Co si přát víc?
Lenouš&Jarouš
(+Bára&Mates)
2021/10/01
