#Vanlife po severní itálii
Lake d´Idro
Naše první kroky, nebo spíše kola, vedou k jezeru. Nic si nepřeju víc, než se umýt. V přírodě to bude určitě příjemnější než v umyvadle na společných záchodech na horské chatě. Když zastavujeme u jezera d´Idro, blíží se večer. Se zapadajícím sluníčkem vyskočíme z auta, rychle mrknu doprava, doleva. Nikde nikdo. Svlékneme si oblečení a naskáčeme do jezera. Termální pramen to zrovna není, ale na rychloumytí dostačující. Ten, kdo nikdy nezažil několikadenní špínu jen těžko pochopí tu slast, když se můžete umýt 😀.
Když vynořím hlavu nad hladinu, zjistím, že do vody jsem skočila sama.
Extrémní podmínky jsou ideální na poznání druhého člověka. Hned první podvečer našeho vanlife výletu po Itálii tak zjišťuju, že Járá má asi tak stejný problém s koupáním ve studený vodě, jako já s lezením po skalách 😀.
Zatímco se koupu, on sbírá odvahu.
Když už tomu přestávám věřit, osmělí se a do vody vleze.
“Jaký to je?” volám na něho ze břehu.
“S-s-s-s-s-studený-ý-ý-ý ty vole” odpoví roztřeseným hlasem. Život mám po Járově představení ve vodě zase o pár let prodloužený, směju se až mě bolí břicho. Nebo je to hlad? Naštěstí jsme cestou nakoupili spoustu jídla. Další výhoda cestování autem, když nemusíte přemýšlet nad tím, jestli to všechno sníte, protože to pak nemusíte nosit na zádech. Vykoupaní si uděláme piknik s výhledem na špinavou zátoku.
…
Probudíme se do slunečného rána. Po vydatné snídani se rozmýšlíme, co budeme dělat. Na další dny nemáme žádný plán. Okolo d´Idra vede malá ferrata, neměla by být náročná a bude z ní pěkný výhled na jezero. Když pominu ferraty, které jsem absolvovala omylem a bez jištění, je to dnes moje premiéra.
Zatímco se snažím přelézt “náročnější” úsek, Jára si krátí čas skládáním veršů: “Léňa v těžké expozici, dostane šutrem po palici.” A v tomto duchu se nese celý výlet. Původně to měla to být hodinová záležitost, ale krapet se nám to protáhlo. Plazíme se do kopce, je tu dusno a vlhko jak v pralese na Srí Lance, Jára má orosený čelo a já na tom nejsem o moc líp. Jen o ten batoh. Nabídnu, že ho vezmu.
“Radši tady zdechnu, než abych přiznal, že už nemůžu.” No. Nějaký výhody cestování s klukem přeci jen má🤣.
„Zítra to bude válení, zmrzlina, válení, další zmrzlina a válení!” oznámí mi Jára odhodlaně.
Řekla bych, že už ve chvíli, kdy to vypustí z pusy, tomu sám nevěří. Alespoň já ne.
Pohodlí a komfort vás přeci musí zákonitě přestat po nějaké době bavit. Nebo ne? Každý má ten limit někde jinde, někomu to bude trvat měsíc, někomu týden a někomu pár hodin. Nemám nic proti dovoleným u moře, ale pro mě je to nuda a vlastně i ztráta času. Život je příliš krátký na to, abych se válela a nechala si měnit ručníky v hotelovém pokoji. Já chci něco zažít. Něco, na co budu moc vzpomínat. Něco, o čem budu moct vyprávět. Něco, co mě donutí zažít nepohodlí, abych ho pak dokázala ocenit. Co je to za výlet bez hledání místa na spaní, občasného hladu, kokrhání kohouta nad ránem?
Lake Garda
Italské počasí se nad námi smilovalo a průtrž mračen počkala až si rozložíme deku na břehu d´Idra. Tak tak stihneme smýt pot a špínu z lezení po skalách a odjedeme se schovat do Sirmione, kde se s obrovskou náloží zmrzliny se potulujeme městem. Najít místo na spaní je tu trošku náročnější, ale zachrání nás prázdné parkoviště s výhledem na Lago di Garda.
Nepamatuju si, kdy naposledy jsem viděla něco tak vtipnýho, jako je Jára lezoucí do vody. Než se odváží vlézt do vody, já už mám večerní rutinu za sebou. Sedám si na kamínkovou pláž a pozoruju show v přímém přenosu.
“Já tam nevlezu!” informuje mě rázně. Nevím, jestli to říká mě, nebo spíš sobě, ale koupačka byl jeho nápad, nesnáší, když jde spát neumytej…
…o pět minut později má ve vodě kotníky.
“Fuj, je to studený!”
A taky mokrý doplním ho v duchu. Dalších pět minut bojuje sám se sebou a ve vzporu se odhodlává k závažnému kroku plácnout sebou do vody.
Můj smích přehluší žbluňknutí a než se naděju, už leze ven.
“Je to mnohem teplejší než včera d´Idro.” oznámí mi cestou z vody.
Já se stále směju.
“Tohle se ti jednou vrátí, neboj!” vyhrožuje mi.
…
Máte rádi rána?
Sedím na břehu Lago di Garda, největšího italského jezera a jsem tu úplně sama. Jednak covid a jednak málo kdo chce na dovolený brzo vstávat. Ani já jsem nechtěla, v autě se spí líp než v posteli. Ale nemohla jsem odolat. Miluju rána, to ticho a klid.
Vlny šplouchají o břeh, v oparu daleko přede mnou vykukují hory a kousek ode mě plave kachna. Vykoupala jsem se a nic víc nepotřebuju. Těším se na další den, chceme si udělat klidnější program. Aspoň jeden den. Zvládneme to? Nejsem si jistá, ale snaha se cení, ne?
S prvními paprsky sluníčka se v dáli objeví první běžec a první labuť.
“Ciao”, usměje se na mě rybář zatímco zkušeně skáče přes kameny. Já bych sebou určitě švihla do vody.
Klid v našem podání znamená dlouhá snídaně, paddleboardy, meloun na dece a spálený zadek 🍑. Zvládneme to všechno za pár hodin a vyrážíme dál. Na jih. Do Toskánska.
Toskánsko
Zlatá hodinka dostává projížděním po toskánských kopcích nový rozměr. Všechno je zbarveno do žluta, oranžova a červena. Neodoláme a u místního farmáře si nakoupíme ovoce a zeleninu. Je to o polovinu levnější než v obchoďáku a taky mnohem chutnější. Na chvíli si hrajeme s myšlenkou, že dnes přespíme v kempu a trošku se zcivilizujeme, ale nakonec to dopadne jako vždycky. Najdeme si opuštěné místo na spaní, vykoupeme se v jezeře a uděláme si piknik u Lago di Bilancino.
…
Kohout. 6:38. Jsou všude. Akorát čas vstát na východ slunce. Ten se nikdy nekouká. Jsme blízko dálnice, jsou slyšet auta a v noci trošku pršelo. Jsme u jezera, klidná vodní hladina a za ní hory. Velký hory! Je to stejné jako včera a přitom úplně jiné.
Florencie je italská kolébka renesance na řece Arno. Zkrátka místo, které v Itálii chcete navštívit. Teda pokud není červenec a 45°C ve stínu.
Procházíme se přes centrum a možná si nevyfotíme každou památku, ale zaručeně využijeme každý stín, na který narazíme. Situaci nezachrání ani zmrzlina.
Navštívíme nejznámější most Ponte Vecchio, náměstí della Signoria, baziliku Santa Croce, katedrálu Santa Maria del Fiore, která se opravuje. Nejvíc času však strávím v zapadlé uličce focením autobusové zastávky.
„Fotíš si takový divný věci…“ okomentuje to Jára.
Florencie je krásný město, ale jestli sem pojedete v létě, tak mám pro vás jednu radu, dejte si gelatto a vraťte se zpátky do hor nebo k moři😀. See you later Florencie, ale v jiném ročním období.
Přežili jsme ledovec, ale málem ne cestu na pláž
Z Florencie se přesuneme do Camaiore. Nestíháme ochutnávat zmrzliny, takže navyšujeme denní příděl a před večeří se zastavíme na gelatto. Jet do Itálie a nedat si těstoviny by byla ostuda… Na google si najdeme fajnovou restauraci v horách s výhledem, dostat se k ní je pořádná makačka i pro naše auto. Bohužel bez odměny, protože je beznadějně plno. Nenecháme se odradit a na mapě si najdeme nedalekou restauraci. Tady není problém s místem, ale možná bude u placení 😀. Když nás upravený a navoněný číšník vede ke stolu, nemám z toho nejlepší pocit. Nažehlené ubrusy a několik druhů příborů nějak nekorespondují s mýma rozcuchanýma vlasama. Ale s prvním soustem těstovin, jsou všechny nepříjemné pocity pryč. Jídlo je naprosto dokonalý!
V podvečer přijíždíme k moři. Brzy nám dojde, že tady to s přespáním nebude tak jednoduchý. Několik kilometrů jedeme po silnici podél pobřeží a přes hotely ne a ne spatřit moře. Po západu slunce zastavíme u veřejné pláže a konečně se vykoupeme. Přespíme o kus dál na parkovišti vysoko nad mořem.
Výhledy po probuzení nás moc neuspokojí, sbalíme plnou tašku se snídaní a vyrazíme směr pláž. Měla by být někde pod námi. Mapa říká jen 1 km.
„Jednoduchá věc, k moři to nebude takovej kousek a je to tahle cesta dolů…“ oznámí mi Jára, když vylezeme z lesa a spatříme moře hodně hodně pod námi.
V žabkách a s taškou nacpanou snídaní se místy doslova slaňujeme dolů. A když už konečně spatříme pláž, zmizí cesta 😀. Pláž je dobře přístupná v případě, že vlastníte loď. Majitelé několik z nich na nás na dálku gestikulují, že dál už chodit nemáme. Alespoň tak si to vyložím. Moc se mi to nelíbí a když mi pod nohou ujede kámen, který se dole pod námi roztříští o útes, i Jára usoudí, že ta pláž není až tak hezká, abychom se kvůli ní zabili.
„Jak se ti jde?“ ptám se Járy cestou zpět. 1 km nahoru zabere přesně 40 minut, úplně stejně cesta dolů.
„Chtěl jsme se vykoupat, tak se koupu. Akorát jsem nevěděl, že to bude tak intenzivní. A slaný“.
„Je to hodně intenzivní a špinavý,“ zhodnotím to při pohledu na svoje černý nohy v žabkách.
Koupání a snídaňo-oběd nás čeká až na útesech u městečka La Spezia. Malíři se tu opravdu vyřádili, každý domeček má jinou barvu, v uličkách je spousta květin a na jediné plážičce ve městě i spousta lidí. Pobřeží je tu členité a samá skála. Pláže jsou tak dostupné lodí nebo přímo v centru městeček. To znamená, že je v nich na můj vkus až moc lidí. Naštěstí jsou lidi lenoši, takže stačí popojít o kus dál po kamenech a tam už nikdo není.
Jára má kromě intolerance na studenou vodu taky intoleranci na vedro. Cestou k autu si tak musí dělat přestávku na lavičce ve stínu.
„Já se hlavně nechci zpotit, abych do auta nešel zpocenej. Když to vyjdu vcelku, tak se začnu potit. To nechci. Já musím jít pořádně pomaličku, ve stínu, s větrem, abych byl pěkně čisťoučkej, neulepenej a nebyl zpocenej. Víš? To je plán. Tomu se říká plán. To Lenouš nezná. Lenouš udělá faůfjasůfh a je nahoře zpocená jak prase.
„Já se nepotím.“
„Já vím, kakáš duhu a nepotíš se. Jenže já jsem tě viděl před třema hodinama ve stráni a byla jsi zpocená, jako bys na sebe vylila kýbl. A taky jsem tě oblízl a jsem si jistej, že to bylo slaný.“
Levanto je další z městeček na pobřeží Ligurského moře. Na pláži je spousta lehátek, ale koupat už se dnes nechceme. Stojíme na promenádě a pozorujeme západ slunce a lidi pod námi užívající si poslední chvilky dnešního dne. Měli ho taky tak intenzivní a krásný, jako my? Zakončíme ho gellatem a teplou večeří, kterou Jára uvaří a částečně vyleje do trávy 😀.Místo na spaní máme jako z pohádky. Slunce už dávno zapadlo, obloha je zbarvená do oranžova a mraky dokreslují scénu do dokonalosti. Tohle je víc než všechny hotely dohromady.
Ráno je stejně epesní jako večer. Připadám si tu jako v nebi, moře a mraky pod námi, výhled až za horizont a k tomu snídaně ze zbytků, protože sehnat v Levantu jídlo po 8 večer bylo nad naše schopnosti 😅.
Když sedím na kamínkové pláži v Levantu a nechávám sluníčko vysušit poslední mořské kapky, začínám si uvědomovat, že je to tu zas. Začínám být smutná. Cítím to pokaždé, pokaždé, když se blíží výlet ke konci. Je jedno jestli trvá dva dny nebo měsíc.
Benátky
Jestli byla letní Florencie utrpení, v Benátkách je to přesný opak. Trošku zalituju, že na ně máme jen pár hodin. V Mestre zaparkujeme auto a vydáme se na vlak, který nás doveze až do historického centra. První kroky míří k nebližší gellaterii, dnes jsme ještě neměli zmrzlinu! Procházíme se podvečerním městem a užíváme si přítomnost. Sedáme si na schody na náměstí Svatého Marka a pozorujeme ruch kolem nás.
Kdybychom měli více času, určitě si zajedeme lodí na další ostrůvky. Lodí jedeme pouze zpět na vlakové nádraží, což nebyl náš nejlepší nápad. Loď je narvaná, povinné roušky znemožňující dýchání situaci taky neulehčují. Dusíme se a modlíme, ať už je jízda u konce.
Je zajímavé, jaké pocity ve vás některá místa zanechávají. Tolik věcí ovlivňuje, jestli se vám někde líbí, nebo nelíbí. Tolik věcí ovlivňuje vaše vzpomínky. Nálada, počasí, výběr zmrzliny, letmé úsměvy od kolemjdoucích nebo poslední neprodané květiny, které od prodavače, který už chce jít domů.
A je to tu zas...
Poslední noc strávíme u Lago di Santa Croce. Ani dnes nevynecháme večerní koupání, i když polovina z naší dvojice se z večerní hygieny snaží vyvlíknout, teda vykecat.
„To reálně asi nedám Leni,“ ozve se ze tmy.
„Já už jsem asi umytej.“
„Vždyť máš umytý kotníky,“ Járova běloba svítí do tmy a jak jde o studenou vodu, nevěřím mu ani slovo 🤣.
„Víš, že je nejjednodušší, když tam skočíš?“ zkouším to po dobrém. Pro mě byla teda horší cesta přes louku plnou slimáků, než chladnější voda.
…
„Jsem v pohodě, jsem umytej.“
„Nejseš,“ oponuju. Ani v pohodě, ani umytej 🤣.
„Mi to kape z hlavy to, na to.. na tělo!“
…
„Pojď Járo, seš silnej!“ dodává sám sobě odvahy.
🤣🤣🤣🤣
„Žbluňk“ že by 🐸?
…
Poslední ráno. Je to definitivní, čeká nás už jen gellato a cesta domů. V tašce si neseme rajčata od farmáře z Toskánska na poslední snídani. Melancholické myšlenky jsou však záhy zahnány záchvatem smíchu.
„Nepůjdeme radši po cestě?“ zeptám se mezi řečí, když scházíme z kopečka k Lago di Cadore. Žabky a mokrá tráva k sobě moc nejdou.
„Chodit po cestě je trapný,“ řekne Jára pohrdavě. O vteřinu později mu podjede noha na mokré trávě a už sedí na zadku. Já ho kvůli záchvatu smíchu málem následuju.
Poslední gellato si dáváme v městečku Tolmezzo, nedaleko rakouských hranic. Smutek z návratu se marně pokoušíme zamrazit dvojitou dávkou. Neúspěšně. I počasí náš návrat trhá srdce a celou cestu domů leje jako z konve.
Itálie byla tak krásná a rozmanitá. Úplně jiná, než si jí pamatuju z dětství 😊.
Lenouš&Jarouš
2021/08/01