Výstup k horské chatě
„Leníku, nechceš jet do Itálie? Do hor?“ zeptá se mě jednoho červnového odpoledne Jára.
„Jasně! Jedem!“ odpovím okamžitě. S velkým nadšením a hlavně bez přemýšlení.
Doplňující informace mi jsou dávkovány postupně. Stejně tak výbava. Povinná. Trochu změna pro někoho, kdo leze i do hor v žabkách. Jenže na sněhu by mi v nich asi byla zima… Tak jsem k narozeninám dostala krásný modrý pohorky. S podprahovou informací, že se na ně dají připevnit mačky.
„Mačky?“
„No, půjdeme na ledovec, tam se ti budou hodit.“
„Aha, tak jo.“ Ani tohle mě nevyvádí z míry. O mém okolí se to ale říct nedá😀. Už zas se o mě všichni bojí a přejí si, ať to hlavně přežiju. Nic se nezměnilo.
…
Den D! Konečně! Vyjíždíme s tříhodinovým zpožděním, na kterém mám pouze částečný podíl. Cesta do Itálie je dlouhá a zažijeme během ní přesně tři katastrofy. První, asi po dvou kilometrech, kdy si poliju nový, bílý tričko kafem. Další následuje před Innsbruckem, kde je na první pohled nekonečná kolona aut. Tonda prohlásí, že se na to nemůže dívat. “To je horší, než pohled dolů ze skály.” S tím si dovolím nesouhlasit. Máloco je tak děsivý, jako pohled dolů ze skály… Ale o tom až později. No a jak to tak bývá, třetí katastrofa se stane kousek před cílem, ve chvíli, kdy už se vidíte zachumlaný ve spacáku. Tonda přejede myš.
“No co… měl ji sežrat zajíc?” Nejsem si jistá, jestli zajíc žere myši. Řekla bych, že spíš ne. Můj záchvat smíchu přeruší nemístnou poznámkou Jára: “Leníku, moc se nesměj, zrovna tobě ta sranda brzy skončí.” Ale o tom taky až později.
Do cíle přijíždíme chvíli nad ránem. V pět ráno uleháme do peřin v autě a o celé tři hodiny se vstáváme vyspinkaní do růžova. Zabalíme se do batohu na 4 dny a můžeme vyrazit vzhůru do oblak.
Sem tam cesta, sem tam kámen, sem tam ferrata, nebo vodopád s vodou. Stromy vystřídá skála a skálu sníh. Sníh v červenci je lepší než v prosinci❄️. Je tam totiž jistota, že je to jen na chvilku. V horách jsme téměř sami. Šum větru mezi skalami narušuju pouze já, kdy se přibližně co pět minut neudržím a se slovy “Jéé, to je krásný!” vytahuju telefon.
“To je, Leni, vysokohorská turistika.” informuje mě Jára.
S pauzami na svačinky a focení nám výstup k chatě zabere něco málo přes pět hodin. Odměnou nám je točený radler s výhledem na hory, minipokoj a sprcha v umyvadle na záchodě. Kvůli covidu nás nepustí do sprch. Ze stejného důvodu na chatě nepůjčují karty. Takže si bohužel musíme celý večer povídat.
Monte Adamello
Cepín, mačky a hurá na ledovec! Až na vrchol do 3539 m. Od chaty je to asi 8 km dlouhá procházka. Ledovec Mandrone se nachází v pohoří Adamello-Presanella
. Cesta je dlouhá a po chvíli monotónní. Jdeme navázání v řadě za sebou. Okolo nás je bílo a ticho. Jsme tu jen my, hory a sníh. Krásný letní den ☀. Nepovídáme si. Užíváme si ticho. Na malou chvíli si přijdu jako v dobách, kdy jsem cestovala sama 🤍.
Když už se bílá pláň před námi zdá nekonečná, objeví se před námi poslední úsek. Na Monte Adamello se musíme vyšplhat po skále.
“Leniku, jak to jde?”
“Paráda. Když se nekoukám dolů, tak je to boží.”
Poslední úsek už se bez lidí neobejde, ale nejsou to žádné davy, jen pár dalších bláznů. Výhledy, sluníčko a modrá obloha. Asi pět minut 😅. Na fotku akorát 🥳. Mraků chodí čím dál víc, takže se nahoře moc nezdržujeme a vydáme se na cestu zpět.
Zkrátka další boží den!
(ne)radosti aneb Lenouš těsně před smrtí
Třetí den je venku zataženo, proto se rozhodneme pro výlet ke kříži. Vidíme na něj od chaty, měl by to být krátký výlet. Nic velkého, pohoda jahoda.
No… jak se to říká? Člověk míní, život mění 😁. Z dnešního dne moc fotek není, mám co dělat sama se sebou.
Začínáme z ostra, nasazujeme mačky. Kus cesty vede po okraji ledovce, pak následuje ferratka. Jára leze první a jistí nás z vrchu.
“Jak to jde?” volá na mě zvesela, zatímco se škrábu nahoru.
“Strašný,” řekknu sotva slyšitelně.
“Cože?”
“Strašný,” odseknu.
“Proč? Máš strach?”
Ne asi. 🙄
Samotnou mě překvapí, jaký mi to dělá problém. Je mi zima a výšky nejsou můj nejlepší kámoš. Cesta ke kříži vede po hřebenu. Vpravo díra, vlevo díra… Radost vypadá jinak. Na chvíli pocítím touhu teleportovat se domů.
“Proč zas tohle dělám? Nelíbí se mi to, chci domů…”, špitnu si sama pro sebe.
“Ale pořád se směješ, takže se ti to líbí!” volá za mnou vesele Tonda. No nevím, jestli je zoufalý smích známkou radosti.
Bohužel za každým dalším kamenem následuje další a konec v nedohlednu. Začíná se vyjasňovat, výhledy jsou asi krásný, ale já si je neužívám. #JůůVjůů mám víte kde 🍑.
Stačí jeden pohled dolů a nohy mi tuhnou. Zmůžu se jen na: “Ježiši.”
“Nekoukej dolů Leniku a polez nahoru.” Jára mění taktiku a už se mě každých pět minut neptá jestli je to lepší. Zavčas usoudí, že riskuje, že ho ze skály shodím dolů.
Nejhorší na tom je vědomí, že zpátky to nejde. Představa, že se vracíme tou samou cestou, je ještě horší, než pokračovat. A zůstat tu taky nehodlám, takže jdeme dál. Až dojdeme ke kříži i k dělu z I. světové války.
Kanón Cresta Croce 9.2.1916 přepravili vlakem do výšky 1580m. Odtud byl na dvou velkých saních tažen 200 dělostřelci do výšky 2535 (zabralo jim to skoro týden). 6.8. 4116 ho konečně dostali až do výšky 3276m. Uvědomím si, že to asi bylo o dost horší, než se sem škrábat jen s poloprázdným batohem.
Mlha se pomalu zvedá a hory začínají vykukovat. Cesta dolů už je o poznání klidnější a občas se odvážím odtrhnout zrak od země a trošku se rozhlédnout. Nakonec dojde i na blbinky a lovení ztracené kšiltovky, zpět se vracíme promočení, ale vysmátí.
Prší, prší jen se leje
Poslední den se probudíme do deštivého rána. V plánu je sestup zpátky k autu. Chvíli čekáme, jestli se počasí neumoudří, ale nakonec se vydáme dolů i v dešti. Jdeme opatrně, přeskakujeme trhliny a posloucháme šum vody z tajícího ledovce pod námi. Příroda se mění, jen co opustíme ledovec, rozprostře se před námi zeleň. Je to tak krásný, že kdyby nepršelo, asi tam budu stát hodně dlouho a s otevřenou pusou jen zírat. Jestli se něco nikdy neokouká je to příroda. Ani photoshop nevytvoří tak fantastické barvy a ani ten nejlepší foťák nevytvoří tak fantastickou kompozici. Jediné, co musíte udělat, je uložit si to do paměti tak hluboko, jak jen to jde.
Horská chata se před námi zjeví zrovna ve chvíli, kdy déšť přidává na intenzitě. Nemusíme se rozhodovat dlouho a už sedíme na dřevěných lavicích a objednáváme si polívku. Všechno, co jsme první den pracně nastoupali, dnes scházíme. Jít dolů je mnohem náročnější, kolena trpí a prší čím dál víc. Po čtyřech dnech v horách jsme unavení, ale šťastní a bohatší o spoustu zážitků. Na parkovišti se rozloučíme. Tonda s Holešákem se vrací domů, nás s Járou čeká ještě několik dní cestování po Itálii.
Lenouš&Jarouš
2021/07/27
