Údolí Val di Fleres na hranici Itálie a Rakouska
Chata Magdeburger Hutte leží ve výšce 2400 m. To pro nás znamená vystoupat téměř 1000 metrů na 5 kilometrech s plnou polní. I když mlha propustí jen pár slunečních paprsků, je tak vlhko a dusno, že si připadám jako bych skočila do bazénu. Kopce nad námi s námi hrají na schovávanou a vykouknou jen na malou chvíli. Vítr přižene déšť dřív než stihneme dojít na chatu. Kroupy naštěstí počkají, než za sebou zavřeme dveře. Je poměrně brzo, předpověď na odpoledne špatná, do večeře daleko. Většina naší skupiny hraje karty, popíjí radler nebo kafe. Mě je zle, takže cele odpoledne trávím v posteli 😃.
bílá tma a bílá stěna 3016 m ⛰
V noci nikdo nechrápe. Snídaně je příjemné překvapení a venku svítí sluníčko. Vypadá to na parádní den!
Od Monte della Neve ve výšce 3174 metrů nás dělí asi 2,5 hodiny stoupání. Ze začátku to není nic náročného, míjíme ledovcové jezírko a sněhová políčka, která odolala i letním paprskům. I když jestli to tu po většinu roku vypadá jako poslední dva dny, tak se divím, že tu sníh není všude. Pomalu stoupáme, trávu a kytičky nahrazuje kameni ledabyle napadané na sobě. Výhledy zahalí hustá mlha. Osobně to považuju za výhodu, protože když nevidím dolů, nemám se logicky čeho bát.
Z map jsme vyčetli, že cesta na vrchol by neměla vést přes žádný náročný úsek a vybaveni tudíž zůstalo na chatě. Ve skutečnosti se jedná spíš o neznačenou ferratu. Část úseku absolvujeme po lanech, příjemné mi to dvakrát není, ale lezu dál. Jara s Tondou si to naopak užívají.
Je před námi zásadní rozhodnutí, jít dál, nebo se vrátit pod vrcholem? Nakonec se rozhodneme otočit, za chvíli má začít pršet a obklopuje nás mlha tak hustá, ze vidíme jen na pár metrů. Jen co začneme otáčet, mlha se začne trhat. Jakoby se nás hory snažili nalákat na výhledy. Nedosažený vrchol mě nijak netrápí, pro mě je osobní vítězství absolvování výstupu bez slziček 😅. Ještě před dvěma lety by to tak určitě nedopadlo!
Předpověď nelhala a na chatu opět dojdeme těsně před tím, než nám nebe ukáže jak to vypadá, když se zlobí. Během chvíle se stihneme najíst i naštvat při hraní karet. Do večeře stále zbývá spousta hodin, proto jdeme i přes hrozbu bouřky ven.
Z krátké procházky se stal nádherný výšlap až na vrchol Parete Bianca ve výšce 3016m. Počasí se střídá stejně chaoticky jako cesta. Mlha, kroupy, na vteřinku sluníčko s výhledem.
Z map jsme vyčetli, že cesta na vrchol by neměla vést přes žádný náročný úsek a vybaveni tudíž zůstalo na chatě. Ve skutečnosti se jedná spíš o neznačenou ferratu. Část úseku absolvujeme po lanech, příjemné mi to dvakrát není, ale lezu dál. Jara s Tondou si to naopak užívají.
Je před námi zásadní rozhodnutí, jít dál, nebo se vrátit pod vrcholem? Nakonec se rozhodneme otočit, za chvíli má začít pršet a obklopuje nás mlha tak hustá, ze vidíme jen na pár metrů. Jen co začneme otáčet, mlha se začne trhat. Jakoby se nás hory snažili nalákat na výhledy. Nedosažený vrchol mě nijak netrápí, pro mě je osobní vítězství absolvování výstupu bez slziček 😅. Ještě před dvěma lety by to tak určitě nedopadlo!
Předpověď nelhala a na chatu opět dojdeme těsně před tím, než nám nebe ukáže jak to vypadá, když se zlobí. Během chvíle se stihneme najíst i naštvat při hraní karet. Do večeře stále zbývá spousta hodin, proto jdeme i přes hrozbu bouřky ven.
Z krátké procházky se stal nádherný výšlap až na vrchol Parete Bianca ve výšce 3016m. Počasí se střídá stejně chaoticky jako cesta. Mlha, kroupy, na vteřinku sluníčko s výhledem.
(ne) radosti?
Po předchozích zkušenostech raději už dopředu nevyzvídám, kam jdeme a jaká bude trasa. Proč se stresovat dopředu? Realita je od map mnohdy na hony vzdálená a navíc mám pocit, že mi Jára nenápadně zvyšuje míru odolnosti pomocí překonávání vypjatých situací 😅.
Začalo to stejně jako vždycky. Mlhou. Pokračovalo pěknou pěšinkou a končilo zbytkem ledovce. Stejně jako ledovec mizí i cesta, turistické značky jsou vysoko na skále a už slouží asi tak maximálně ptákům prohánějícím se po obloze. Sápat se po velkých šutrech a doufat, že vás nezavalí není můj nejoblíbenější sport. Vlastně nevím, proč to dělám? Proč jsem nezůstala dole po svahem s Kubou a Milanem. Místo toho tu lezu po čtyřech a snažím se najít stabilní kámen. Je to nekonečný. Kamenná hradba končí lanem a žebříkem. Jara to jde otestovat nahoru, ale rozhodneme se, že pokračovat nebudeme.
Vracíme se zpátky trošku zklamání. Sedět na chatě a hrát 5 hodin karty je ta nejméně přijatelná varianta. Po krátké svačince se vydáme do sedla na hranici s Rakouskem. Když se na hory díváte zdálky, vypadají jak neprostupná hradba kamení. Když přijdete blíž, často se před vámi ukáže cesta. To by mohla být super metafora pro i pro život. Trasa je po většinu času poměrně nenáročná. Krátký úsek, kde cesta pravidelně svádí nerovný boj s vodou a kamením, projdeme bez obtíží. Zatímco za sebou máme hustou mlhu, výhled na Rakousko na druhé straně hřebenu je bez chybičky. Posedíme, pofotíme a vydáme se zpět.
Jaru cestou dolů nenápadně nic lepšího, než se jít vykoupat do ledovcového jezírka pod chatou. Venku je zataženo, asi 18 stupňů. Kuba si smočí nohy, my ostatní s menší či větší scénou všechno.
Vracíme se zpátky trošku zklamání. Sedět na chatě a hrát 5 hodin karty je ta nejméně přijatelná varianta. Po krátké svačince se vydáme do sedla na hranici s Rakouskem. Když se na hory díváte zdálky, vypadají jak neprostupná hradba kamení. Když přijdete blíž, často se před vámi ukáže cesta. To by mohla být super metafora pro i pro život. Trasa je po většinu času poměrně nenáročná. Krátký úsek, kde cesta pravidelně svádí nerovný boj s vodou a kamením, projdeme bez obtíží. Zatímco za sebou máme hustou mlhu, výhled na Rakousko na druhé straně hřebenu je bez chybičky. Posedíme, pofotíme a vydáme se zpět.
Jaru cestou dolů nenápadně nic lepšího, než se jít vykoupat do ledovcového jezírka pod chatou. Venku je zataženo, asi 18 stupňů. Kuba si smočí nohy, my ostatní s menší či větší scénou všechno.
„Lenouš jde do lázní, támhle stojí Kuba, to je vodní záchranář, až Lenouše trefí šlak, tak pro ní skočí. Já ne, já se bojím studený vody,“ již tradiční komentář k mému koupání.
„Je to studenější, než jsem myslela,“ otřepu se.
„Aaaaa, ledový,“ neubráním se výkřiku, zas taková hrdinka nejsem. Rychle umyju třídenní špínu a vybíhám ven.
Jára mě jako správným gentleman nechá jít do vody první. Když už na něj přijde řada, začne se cukat.
„To nedám. Nedám to. Já to nedám.“
„Lenoušiii! Vždyť je to ledový úplně.“
„Lenoušiii! Vždyť je to ledový úplně.“
„Tak tam nechoď, “ na mou obranu, můj nápad to nebyl a určitě nikoho nenutím lézt do studené vody 😁.
„Teď už tam musím prostě.“
„Teď už tam musím prostě.“
„Proč?“
Protože!“ ať žije mužské ego 😁
„Protože jsem tam byla já?“ 🤣🤣🤣
Nakonec po mě hodí ručník a jde, před vodou se zastaví a bezmocně se rozhlíží.
„Pak si zaplatím tu horkou sprchu!“ zakřičí na mě a výhružně mává ukazováčkem.
„AAAAAAAAAAAAAAAA! AAAAAAAAAAAAAAAAAA! To je studený! Já se pos***! Pomoc!“ pozpěvuje si ve vodě.
Na jedu vteřinu se ponoří, vyskočí a běží ke břehu.
„Běžím domů!“ oznámí mi.
„Ty seš herečka,“ zhodnotí to Tonda 🤣
Mlhou to začalo, Mlhou to končí
Mlha a déšť nás neopouští ani poslední den. Mračna ženoucí se Alpami naším směrem nás donutí zkrátit trasu a místo pěkného okruhu spěcháme dolů k autu. Mezi počasím a hezkými zážitky naštěstí neexistuje přímá úměra a tak můžeme tento výlet opět zhodnotit jako parádní zážitek. Jen doufám, že příště už se podívám někam jinam #čtyřikrátadost.
