Pohádkové louky pod Nanga Parbat ⛰️
Sedíme u snídaně. Respektive už na ní asi půl hodiny čekáme. Vypozorovala jsem, že to bude tím, že se k číšníkům chováme slušně. Vedle nás sedí bohatá pákistánská rodina a ti mají všechno hned, na číšníky pokřikují rozkazy. Paní má Iphone 15, za který by tu některé rodiny žili několik měsíců. Všichni mají dost velkou nadváhu, ale není se co divit, když si děti nabírají cukr do pusy přímo z cukřenky po lžičkách (lžičku tam zas vrací, je pro všechny, kdo si nabírají).
Raikot Bridge (most přes řeku na trase Islamabad – Skardu) je vstupní branou do Fairy Meadows. Vede tam pouze jedna cesta a mohou na ní vjet autem jenom místní řidiči. Za mostem (Raikot Bridge) si nás odchytne policajt, co nevypadá jako policajt, ale ukazuje nám fotku v telefonu v uniformě. Zapíše si nás a pak náš pošle vybrat si řidiče. Klade nám na srdce, abychom si ho vyfotili a domluvili se s ním na zpáteční cestě.
Čeká nás 16 kilometrů a dvouhodinová cesta. Platí se 1500 Kč za jeep, takže čím víc lidí, tím je to levnější. Kdybych věděla, co mě čeká, asi do toho auta nesednu 
. Ale začíná to poklidně. První třetina je horské stoupání po široké cestě, na jednom místě chvíli čekáme na odklízení zasypané cesty. Vše se dělá ručně a cestou potkáváme mnoho mužů pěšky s lopatami.
. Ale začíná to poklidně. První třetina je horské stoupání po široké cestě, na jednom místě chvíli čekáme na odklízení zasypané cesty. Vše se dělá ručně a cestou potkáváme mnoho mužů pěšky s lopatami.Druhá část je můj druhý nejhorší zážitek tady. Zase se bojím o život. Cesta se prudce zužuje, ale auta jezdí v obou směrech. Jedeme po kamenité cestě stovky metrů nad srázem. Narozdíl od včerejška tu ale ty řidiči umí řídit. Ne, že by mě to moc uklidňovalo. Celou dobu se křečovitě držím batohu a zaprášené sedačky. V mezi čase přemýšlím nad tím, jestli bychom stihli vyskočit. Radši bych šla pěšky. Míjíme spoustu aut, k mé hrůze se vždy naše auto vyhýbá do prostoru a v některých částech jsme jen centimetry od nezpevněného srázu. Je to oblíbené místo jak pro turisty, tak pro místní, takže je tu docela provoz. Pákistánci jedoucí v jiných autech se baví, smějí a vše si natáčí. Jsme neskutečně zaprášení a každou chvíli zastavujeme a vodou chladíme motor. Jára se snaží řidiči pomáhat a ten je z toho celý nesvůj, pořád opakuje “Thank you, sir!”.
Poslední třetina je už zase více v klidu, ostatně po tomto zážitku už bude asi všechno pohoda. Řidiče si vyfotíme a domluvíme se, že nás tu zase za dva dny v 11 hodin nabere. Ta cena je šílenost, za 16 000 rupií musí 2x vyjet nahoru a 2x dolů. Nafta tu stojí stojí asi 22 Kč.
Teď nás čeká 6 kilometrů a 700 výškových metrů, tedy 2 – 3 hodinová procházka s plnou polní. Jsme téměř jediní, kdo jde pěšky. Pákistánci jsou extrémně přátelský, otevřený a zvědavý. Cestou do Fairy Meadow jich potkáváme spousty a někdy už je to únavný. Přecházíme spoustu naložených oslíků a koní nesoucích turisty. Je to trošku bizár. I když, co si asi myslí oni o nás? Jediný jdeme nahoru s těžkýma batohama, navíc trošku zbytečně, když je tam ubytování. Cesta nahoru jako taková je o dost hezčí než pod Rakaposhi. Skoro celou cestu je koukáme na Nanga Parbat. Ve třech tisících je ale strašný vedro a navíc už mám zase hlad!
Je tu spousta chatek, hotýlků a kempů. My zatím žádné ubytování nemáme, bez internetu to jaksi nešlo, ale Jára najde takový schovaný camp/hotel s 5* výhledem
Náš majitel je moc fajn pán. Je tu už 20 let od koncem dubna do října. Na náš dotaz kolik stojí postavit si tu stan jen pokrčí rameny a řekne že asi 1000 rupií (87 Kč). To nám trošku spadne kámen ze srdce, protože u Raikot Bridge opět nebyl žádný bankomat.
V zimě tu není moc sněhu, ale třeba -20 až -30°C. Teď je tu teplo, ale jakmile se schová sluníčko, okamžitě se ochladí. Ale ještě chvíli sedíme a kocháme se . Je to tu samej kontrast. Ale tyhle okamžiky jsou kouzelný.
I tady nám uvaří výbornou večeri. Čočkový dahl, placka a k tomu kilo fried rice.
Z Fairy Meadows je vidět Raikhotská stěna Nanga Parbatu. Je to severovýchodní stěna této osmitisícovky. Nanga Parbat v překladu znamená „Nahá hora“
a odkazuje na její obrovskou, převážně holou a skalnatou stěnu, která vystupuje nad zelenými údolími bez rozsáhlého zalednění na spodních partiích. První osmitisícovka, na kterou se člověk pokusil vylézt. Výprava vedená Albertem Frederikem Mummerym se pokusila nahoru vylézt už v roce 1895. Když však zjistili, jak je Nanga Parbat vysoká, od svého úmyslu upustili.
a odkazuje na její obrovskou, převážně holou a skalnatou stěnu, která vystupuje nad zelenými údolími bez rozsáhlého zalednění na spodních partiích. První osmitisícovka, na kterou se člověk pokusil vylézt. Výprava vedená Albertem Frederikem Mummerym se pokusila nahoru vylézt už v roce 1895. Když však zjistili, jak je Nanga Parbat vysoká, od svého úmyslu upustili.
Ráno se vydáváme do Base Campu Nanga Parbat. Vycházíme hodně brzo ráno a jsme tu úplně sami. První 6 kilometrů je pohodová procházka kolem Raikotského ledovce a s neustálým výhledem na 8 126 m vysokou horu před námi. Většina lidí končí u Viewpointu (řekla bych že je to kvůli tomu, že koně je dál nevyvezou 
), my však pokračujeme dál. Cesta najednou prudce stoupá. Trasa je v mapy.cz a od view pointu můžete jít buď vrchem, kdy křížíte ledovec, nebo projít pod svahem spodní cestou.
), my však pokračujeme dál. Cesta najednou prudce stoupá. Trasa je v mapy.cz a od view pointu můžete jít buď vrchem, kdy křížíte ledovec, nebo projít pod svahem spodní cestou.“Půjdeme horní cestou. Ten ledovec, který je na mapě, už tam nebude.” rozhodne Jára.
Ledovec tam je, mě se přes něj nechce, přijde mi to nebezpečný, i když je zasypaný kamením a je v něm vidět vyšlapaná cestička. Po menší debatě co teda budeme dělat a osočení z toho, že “brečím, protože vidím kamení” 
můžeme pokračovat. O hodinu později musím uznat, že tohle byla mnohem lepší a bezpečnější cesta, než uzoučká pěšinka v prudkém kopci pod nestabilním svahem a přeskakování říček.
můžeme pokračovat. O hodinu později musím uznat, že tohle byla mnohem lepší a bezpečnější cesta, než uzoučká pěšinka v prudkém kopci pod nestabilním svahem a přeskakování říček.Vylezeme nad base camp do výšky 4 122m. Nanga Parbat je ohromná hora, teď ale schovaná v mracích. Základní tábor je prázdný, odtud už se nahoru neleze.
Raikotský ledovec se nachází v pákistánské části Himálaje, v masivu Nanga Parbat. Konkrétně je spojen s Rupálskou stěnou, jednou z největších stěn na světě, a s oblastí Fairy Meadows, která je známá svými krásnými výhledy na ledovec a severní stěnu Nanga Parbatu. Kvůli přírodním vlivům a proměnlivosti počasí je proto Nanga Parbat jednou z nejhůře zdolatelnou horou na světě.
Život je tu tak jinej. V něčem krásnej, ale i neuvěřitelně náročnej.
Stejně jako Rakaposhi je i Nanga Parbat odpoledne v mracích a téměř nic odtud nevidíme. Zatímco přemýšlíme, co bychom si dali k večeři, přijde k našemu stanu Shayan, se kterým jsme se seznámili včera večer a pozve nás na společnou večeři. Část je rodina s Ravalpindi s dospívajícími dětmi a část rodina z Karáčí s malými dětmi. Patří mezi bohatší Pákistánce, vlastní několik firem a jsou neskutečně milý a je s nimi sranda. Po jídle sedíme u ohně, pijeme cardamom tea a Shayan nám k tomu zpívá. Jsou to krátká, ale velmi intenzivní sekání. V kontaktu jsme spolu dodnes.
Ráno se sbalíme a zajdeme na snídani. Kluk z kuchyně je na nás milejší, usmívá se a donese nám med a pomerančovou marmeládu. Majitel, bývalý horolezec a průvodce, se s námi přijde rozloučit a ještě nám stihne povědět pár příběhů o tom, jak to tu všechno budovali a jak tu před lety ještě nic z toho nebylo. A největší překvapení zažijeme u placení, za 2 noci ve vlastním stanu, několik čajů, dvě snídaně a obří večeři pro dva platíme jen 450 Kč. Jak už jsem psala, většinu věcí sem musí někdo dovézt a vynést. Narozdíl od Rakaposhi je to i poměrně turistické místo.
“Cože?” vyvalíme oči.
Pán si bohužel myslí, že nám to přijde drahé a začne částku přepočítávat.
Fairy Meadows Cottage doporučuje 10/10 Lenoušů.
Zpět na sraz s řidičem vyrážíme s předstihem, dolů to jde rychle a stihenem si dát ještě čaj.
“Good time, sir! “ mává řidič na Járu. Focení nebylo tak nutné, poznáváme se okamžitě.
Cesta dolů je o trošku kratší a o něco málo míň děsivá. Hlavně z důvodu, že při výhýbání se autům jsme tentokrát my ti u skály a ne u srázu.
Tohle bylo tak krásný! 
