Rakaposhi🇵🇰

Gilgit je obrovskej a chaotickej. A neuvedl v nejlepším světle. Na jeho obranu, když jsme nevyspalý, několik dní nemytý a zaprášený, nejsme v nejlepším rozpoložení. Ali nás varoval, že tudy nemáme jezdit, ale stejně bych jela znovu . Taky nás natáhl taxikář a v hotelu pět minut po příchodu vypadla wifi i elektřina. Očividně je to stejný v celém severním Pákistánu bez ohledu na to, jestli jste ve městě nebo na vesnici. A završíme to praním oblečení, který na místní poměry stojí majlant. Platíme 9 Kč za každý kus oblečení, pár ponožek se naštěstí bere jako jeden kus.

 

Být offline mi vůbec nevadí, jen se blbě plánuje cesta, kterou nemáme dopředu naplánovanou . Jsme odkázáni na komunikaci s místními, která může být poněkud obtížná. Většina lidí je tu extrémně ochotná pomoci, ale ne vždy to někam vede. Rádi bychom viděli horu Rakaposhi, Fairy Meadow pod Nanga Parbat a oblast kolem Skardu. Nevíme, jestli máme čas na všechno, nevíme, jak se tam dostaneme…

 

Brzy ráno se vydáme na nádraží, které nám poradil majitel hostelu. Byl možná otravnej a choval se ke svým podřízeným hrozně, ale nádraží nám poradil správný. Dojdeme k němu asi za půl hodinky poloprázdným městem. Všude jsou otevřené “pekárny”. Rovnou si koupíme 2 nany právě vytažené z pece. Sníme je po cestě. Déšť pročistil vzduch a najednou je příjemně. Je trochu chladněji a muži vytáhli vestičky. Lidu tu jsou malý a většinou hodně hubení, nosí prsteny, podávají si s námi ruce, zdraví a mávají. Myslela jsem, že Gilgit bude poněkud víc turistický, ale nikoho, kdo by připomínal západního turistu, tu za dva dny nepotkáme. Kluk na recepci hostelu Járu navíc prosí o společnou fotku. Včera u nás na ulici zastavil kluk ve velkým autě a zajímal se jestli nejsme španělský pár, který chodí po Pákistánu pěšky. Když jsme to uvedli na pravou míru, tak nás stejně zval na čaj.

 

Nádraží je trošku schované, o kousek dál než ukazují mapy. Vůbec to jako nádraží nevypadá, ale je tu i kancelář s čekárnou (místnost se stolem a dvěma lavicemi). Je 8:45 ráno, auto odjíždí, až se naplní auto. Je potřeba 20 lidí a my se zapisujeme jako druhý a třetí cestující. Můj pohled zaujme fungující zásuvka, vypadá to, že nabít powerbanku je lepší na nádraží než v hotelu. Nechám powerbanku svému osudu na nádraží a jdeme přes ulici na snídani. Všechno tu dělají buď děsně pomalu. nebo naopak kmitají jako o život. Čas tu nehraje žádnou roli, prostě plyne. Nikdo nikam nespěchá, všechno dělají děsně pomalu, nebo naopak kmitají jako o život a řidiči troubí a předjíždí jako šílený. A taky hodně kouří.

 

Je 9:45 a stále čekáme. Beru zpět, i na nádraží vypadává proud. Alespoň stihnu dopsat deník. Majitel našeho hostelu si v něm včera listoval a nevěřícně kroutil hlavou, prý jsem poslední člověk na světě, který píše ručně. Špinavým oknem pozoruju ruch na ulici, prší čím dál víc. Jedeme pod sedmitisícovku a nevíme, jaké bude počasí. Ale nemáme si to jak ověřit.