Překrásná cesta přes Shandur pass
a méně překrásný Phandar
Už od pondělí se dohadujeme, co je vlastně za den. Jakoby to nebylo jedno, že? Když jsme sem přiletěli, bleskla mi hlavou myšlenka, jestli jsme vážně neměli jet někam jinam. Jak mocné jsou předsudky, i když se snažíte být otevření… Ale tyhle poslední dny tady je přesně to, co mi chybělo třeba na Tchaj-wanu. Dobrodružství. Musíš si poradit i když nemáš wifi a rozumíš lidem maximálně pozdrav. A ten máme natrénovaný na jedničku. Zdraví nás všichni a navíc se od ucha k uchu usmívají. Chtějí si s námi povídat a neustále nás zvou na čaj.
V 9 hodin ráno se vydáváme s Malikem směr Phandar. Je to 66 kilometrů a s pár přestávkama na focení nám to zabere skoro 6 hodin. Jedeme jeepem, autobusem by to byla asi 10 hodin. Máme v plánu kempovat u řeky, dle slov Malika je to tam naprosto úžasný! Necháme se překvapit a zatím si užíváme naprosto úžasný výhledy z auta.
Shandur pass, místo, kde se v 3 838 m hraje pólo a místo, kde náš dron naposledy vzlétl. Velkou výhodou jeepu je, že nám Malik zastaví kdykoliv a kdekoliv chceme. Čas tu nic neznamená. Po pár hodinách už na dotaz na fotku radši záporně vrtíme hlavou, jinak bychom nikam nedojeli.
Poslední hodina jízdy je zábavná dvojnásob, protože si Malik zapálí hašiš a najednou serpentiny projíždí trochu rychleji, než doposud. Mezi tím nám vypráví o své rodině, jeho maminka pracovala jako učitelka, ale už je v důchodu. Má sestru dvojče a byl na výletě u Kalašů, kde pil alkohol. Ač je Malik fajn, dost se mi ulevilo, když jsme dorazili do cíle.
Moje dojmy z Phandaru jsou poněkud vlažnější, než co jsem dle popisu očekávala. Špinavá řeka a špinavej kemp nesplní moje očekávání o krásném kempování v přírodě. Ale co bychom chtěli za 1000 rupií (87 Kč). K záchodu mám krátkou a výstižnou poznámku: hnus.
Nemáme žádné jídlo a jediný obchod nabízí pouze suché sušenky. V Mastuji nebyl problém se domluvit anglicky, tady už to není tak jednoduché. Když vejdeme do restaurace (nebo něčeho, co se tak tváří) a posunkama se snažíme doptat na jídlo, tak nám oznámí, že tady se navaří (když to tu vidím, jsem docela ráda). Ale jsme v Pákistánu, takže nás neváhají doprovodit do restaurace, kde se vaří!
Máme na výběr asi z pěti jídel, která nám uvaří ze surovin, které běží nakoupit a když se zeptáme na cake, tak nám běží pro buchtu 
. Dhal je tak výborný, že si přidáme. Po chvíli nás přijde pozdravit majitel a společnost nám dělá trochu vypelichaná, ale nafrněná kočka. Jmenuje se Oz.
. Dhal je tak výborný, že si přidáme. Po chvíli nás přijde pozdravit majitel a společnost nám dělá trochu vypelichaná, ale nafrněná kočka. Jmenuje se Oz.Kluci v kempu nám tvrdili, že autobus do Gilgitu jede v 10, ale tady (na něčem, co je asi i nádraží) zase mluví o čtvrté ráno. Těžko říct, tady nemluví anglicky skoro nikdo, ale zase nás vezmou do kuchyně na exkurzi. Skutečný problém nastává, když se zeptám na záchod. Když to vidím, tak hlava přesvědčí močový měchýř, že na záchod ještě nepotřebuju. Obecně je ve Phandaru o dost větší bordel. Taky bych se ráda umyla, ale nemám kde. Radši zalezeme do stanu už před 8 večer. Začíná být zima a budíček máme ve 3:30.
Budíček je krutý, ale tady už nechci zůstat ani hodinu, natož další den. Když odcházíme z kempu, všude se tu svítí, i v místnostech. Bojí se Pákistánci tmy? Cestou na nádraží potkáváme ve 4:18 autobus jedoucí naším směrem. Ze strachu, že nám ujede jediný autobus do Gilgitu jsme si ho stopli a řidič potvrzuje, že do Gilgitu skutečně jede. Ale těžko říct, slovo Gilgit je jediné, které rozumíme. Pokud třeba říkal, že do Gilgitu nejede, nemáme to jak poznat . Následující hodina a půl naši nejistotu ještě umocní. protože jezdíme po Phandaru tam a zpět, troubíme, čekáme a vyzvedáváme další lidi doma. Vzhledem k né tak nízké ceně nafty, ale levné jízdence mi to nepřijde moc ekonomicky výhodný a vlastně vůbec nevím, proč se to děje . Ale nikdo jiný se nad tím nepozastavuje.
. Následující hodina a půl naši nejistotu ještě umocní. protože jezdíme po Phandaru tam a zpět, troubíme, čekáme a vyzvedáváme další lidi doma. Vzhledem k né tak nízké ceně nafty, ale levné jízdence mi to nepřijde moc ekonomicky výhodný a vlastně vůbec nevím, proč se to děje . Ale nikdo jiný se nad tím nepozastavuje.Cesta se postupně zlepšuje a některé úseky jsou dokonce vyasfaltované. Ale nikdy to netrvá déle než pár set metrů. Po několika hodinách jízdy nás řidič dokonce vezme na snídani. Celá ta situace je moc milá, ostatní cestující vystupují, ale my zůstáváme. Řidič nás posunkama dovede až do… nevím, jak to nazvat, není to úplně restaurace, spíš čajovna. Dostaneme sladký čaj s mlékem a čerstvě upečený chleba, posedíme, pozorujeme ranní cvrkot v probouzejícím se městě a pak nás řidič zase vyzvedne a můžeme pokračovat.
Po mnoha hodinách vystupujeme na nádraží v Gilgitu. Naše e-simka nefunguje ani ve městě, ale někdy před týdnem jsem si na bookingu našla nějaká ubytování v Gilgitu a udělala is printscreen i s adresou. Zas a znovu se potvrzuje, že taxikáři jsou pěkně vyčůraný. Řidič nás odmítá odvézt až k ubytování, i když jsme se na tom předem domluvili. Navíc nemáme žádný drobný, protože řidič samozřejmě nemá na vrácení 
. Za normálních okolností mi to přijde spíš komický, dohadovat se s někým, kdo vám nerozumí (nebo nechce rozumět) o deset korun, ale dnes není ta situace. Několik dní jsme neviděli sprchu, venku je úmorný vedro a mám hlad. Nakonec se ubytujeme, můžeme se vysprchovat (studenou) vodou, připojit se na internet (na 5 minut) a dobíjet si elektroniku (2 hodiny).
. Za normálních okolností mi to přijde spíš komický, dohadovat se s někým, kdo vám nerozumí (nebo nechce rozumět) o deset korun, ale dnes není ta situace. Několik dní jsme neviděli sprchu, venku je úmorný vedro a mám hlad. Nakonec se ubytujeme, můžeme se vysprchovat (studenou) vodou, připojit se na internet (na 5 minut) a dobíjet si elektroniku (2 hodiny).
