Jak můžeš ztratit cestu, která neexistuje?
Je Pákistán pro každého? Určitě ne. Je těžké to tu popsat pár slovy. Kdybyste se mě zeptali, jaké to tu je, řeknu vám každý den něco jiného. Hory, pohostinnost a plaché úsměvy od lidí z hor i výborné jídlo. Ale taky vedro a prach, dlouhé hodiny na cestě a situace, kdy se ve mě probouzí zhýčkaná Evropanka.
Do Harchinu odjíždíme po menších zmatcích. Ale jedeme! Přesně 5 minut. Než dojedeme k uvíznutému autu na cestě zapadané kamením. Takže bratranec majitele nekecal! Odstranit přebytečné kameny z kamenité cesty naštěstí trvá jen 30 minut. Pro barvitější popis situace bych ráda zmínila, že nepřijel bagr, ale řidiči z aut vystoupili a začali odklízet cestu sami. Chtěli taky pomoci, ale náš řidič nám to zakázal…Cesta do Harchinu zabrala pak ještě 1 hodinu. Byla to cesta plná výhledů a prachu. A průměrně zdatný běžec by ji asi zvládl rychleji, protože to bylo 21 kilometrů. Cestou potkáme autobus a když vidíme jeho přeplněnost a rychlost, jsme docela rádi, že nám kecali s tím, že žádný nejezdí 
.
.Bydlíme u cousin cousina (všichni tu jsou asi bratranci) našeho předchozího majitele a je to tu moc fajn. Tak moc, že tu nejenom přespíme, ale zůstaneme i další den.
Je podvečer, opět jsme poprosili o večeři v ubytování a jdeme se projít vesnicí. Lidé po nás koukají, usmívají se a navzájem si máváme. Je to tu tak jiný. Nic tu není, jen pár obchodů s Pepsi a Lays, policejní stanice, krávy, žádná wifi, hodně špatná elektřina a absolutní klid. V tomto údolí se pěstuje rýže, takže na políčkách zahlédneme pár pracujících žen.
Vzhledem k tomu, že už jsme opět bez wifi a esimka tu nefunguje, používáme offline mapy. Většina vesniček má nějaké ubytování a všichni o tom ví. Myslím, že kdyby bylo nejhůř, vezme si nás někdo domů.
K večeři kotel byriani (rýže, kuře, zelenina, koření). Aneb zase jsme od rána nic nejedli. Jídla na ubytování jsou většinou ty nejlepší.
Bez sprchy a se slabou elektřinou. Večer na zahradě diskotéka (Pákistánci si dost libují v kýčovité výzdobě.
Další ráno, další mastná snídaně. Má to něco do sebe, celodenní rek zvládnete bez svačinek.
Když nás Malik doprovází pod kopec, ukáže rukou někam nahoru před sebe a několikrát zopakuje, že jdeme pozdě, že jsme měli vyjít dřív. Snaží se nám vnutit svůj telefon, abychom si dokázali zavolat pomoc. Chystáme se vylézt nad nedaleký Shandur Pass do výšky 5000 m. Je to první trek, kde není vyznačená trasa v mapy.cz a podle toho to taky dopadne 
.
.Dupat do kopce ve 4000 m je docela šichta. Už to přestává být sranda, jdeme nahoru prudkým suťoviskem, což není úplně příjemný (hlavně pro mě). Zmátl nás mužík z kamenů a ztratili jsme cestu. Ale těžko říct, ona tady žádná ani není, tak jsme neměli co ztratit. A vůbec nevíme, kam jdeme. Už jsme zase v místě, který mi je těžce nekomfortní. Šutry a samá suť. Ale pak se otočíte a koukáte do údolí s otevřenou pusou (nejen kvůli nedostatku kyslíku). Tohle, to je neskutečný. Ač jsme nedošli, kam jsme chtěli, vůbec nás to netrápí, bylo to krásný.
Poslední hodinu a půl myslím jen na to, že si koupím vychlazenou pepsi. Sice jsme vysoko, ale přes den je tu opravdu vedro a už nám došlo voda. V místním obchůdku najdeme jenom zaprášenou flašku teplé pepsi. Vychladíme si ji v potoce, zatímco v něm Jára pere oblečení. Ve dveřích nejsou zámky, veškerý náš cestovní majetek necháme v pokoji, který nejde ani pořádně zavřít. Ale nějak tu nemám strach, že by nám někdo něco ukradl… V podvečer si na terase dopisuju deník a najednou se z jeepu vylodí tři chlápci s řidičem/průvodcem. Ač neprohodí ani slovo, správně se nám podaří identifikovat je jako Čechy. U večeře se spřátelíme a vyzvídáme, kam mají namířeno. Obzvlášť zajímavé jsou historky z Afghánistánu. Tady mají zaplaceného průvodce s autem a jsou tu na tři týdny kvůli motýlům . Má to své výhody a nevýhody. Mě by chyběla interakce s místními, ale zase se nedostaneme všude, kam bychom se mohli dostat.
. Má to své výhody a nevýhody. Mě by chyběla interakce s místními, ale zase se nedostaneme všude, kam bychom se mohli dostat.
