mastuj s ochrankou🏹
Správně vyslovit název města Mastuj (čti: Mastuč) mi dělá nepřekonatelný problém. Podaří se mi to až při odjezdu. Ale asi začnu tím, jak jsme se do Mastuče vůbec dostali.
Z Bumburatu v údolí Kalašů jsme dojeli zpět do Chitralu a odtud jsme pokračovali autobusem dál na sever. Ano přesně po té cestě, od které nás před pár dny učitel Ali odrazoval.
Na nádraží se seznámíme s Keshranem, pomlouvá moji propisku, říká, že je od Gilgitu, dá nám na sebe kontakt (to je tu oblíbená činnost) a napíše slovíčka v urdštině, která se nám mohou hodit. V autě pro 8 nás jede asi 25, ale je to v pohodě, protože část lidí jede na střeše. Jsme odpočatí a užíváme si výhledy. A když se jede, dá se i dýchat. Od staré paní sedící po mé pravici, dostanu bonbon a brambůrek. Poděkuji úsměvem. Je to tu prostě fajn!
Po hodině a půl stavíme na jídlo, na které nás pozve Athar a jeho učitel. Naše protesty ohledně placení vůbec nejsou brány v potaz. Všechno je opět výborný a učíme se, jak správně jíst rukou a chlebem bez použití příborů. Základem úspěchu je utrhnout si jen malý kousek chleba. Po chvíli nás ale stejně nemine vidlička. Mladý student mluví dokonalou angličtinou a na vysoké škole studuje na trenéra fotbalu. Jednou by se chtěl podívat do Evropy. Při vystupování nás zve k sobě domu, což odmítneme a věřte mi, že mě to mrzí ještě teď.
Nevím, jestli mě kontroly na check pointech uklidňují, nebo děsí. Střídá se policie a armáda a mají velký přehled o tom, kam jedeme. Po nějaké době už nás mají nás v “systému” a jen kontrolují, jestli sedí číslo pasu. Všude říkáme, kam jedeme, ale večer skončíme v jiném ubytování, než jsme “nahlásili”. Všudypřítomný prach je nepříjemný, o to víc, když vám dojde voda. Na dalším checkpointu nedbám volání řidiče, vyběhnu z auta a koupím si ji. Bez jídla se přežít dá, ale bez vody ne.
Večer přijíždíme do Mastuje, moc lidí tu není, ale podle mapy by tu mělo být dostatek ubytování. Ano, je večer, jsme někde v horách nedaleko Afghánistánu, nevíme kde budeme spát a není tu internet. Jdeme po klidné ulici a žádný strach nebo nepříjemný pocit se nedostavuje. Zajímavé je, že doma by mi to přišlo jako větší problém, než tady 
. Už několikrát jsem se přistihla, že je pro mě život na cestách v mnoha ohledech jednodušší.
. Už několikrát jsem se přistihla, že je pro mě život na cestách v mnoha ohledech jednodušší.Jestli je v Pákistánu něčeho dostatek, je to čas. Ráno čekáme dvě hodiny na snídani, když už jí konečně dostaneme, přisedne si k nám majitel. Vedeme konverzaci o všem možném, když v tom se jen tak mimochodem zmíní, že támhle ten policista, co celé ráno sedí u stolečku o kus dál, je tu kvůli nám. Když ubytování navštíví zahraniční turista, musí to jít zaměstnanci nahlásit na policii a on je tu pak s námi. A také s námi všude chodí, třeba když jdeme na výlet na kopec, jde s námi. Když jdeme k našemu majiteli domů, jde s námi. Když si jdeme pro meloun, jde s námi. Nikdo nám nedokáže vysvětlit proč, policista neumí anglicky, takže nám toho taky moc neřekne a tak to prostě přijmeme.
Majitel hotelu je velmi komunikativní. Nejsem si jistá, kolik informací je pravdivých a skutečných, ale zajímavá je návštěva v jeho domě, kam nás vezme po krátkém procházce na kopec nad městečkem. Nejvíc zajímavá je pro mě, protože mám možnost zavítat do části domu, kde se nacházejí ženy.
Jsou tu tři generace žen, ale pouze s jednou z nich se domluvím. Je to učitelka a je tu na návštěvě u sestry. Zatímco se vaří čaj, všichni si mě prohlíží. Nezdržím se dlouho, po pár minutách dostanu do rukou tác s čajem a sušenkami, ale doprovodí mě už pouze malé holčičky. Kvůli Járově přítomnosti se mnou ostatní jít nemohou, protože je nemůže vidět jiný muž.
Náš hostitel mi objasní, že milník, kdy dívky mohou volně pobíhat venku bez šátku se mění v pubertě. Jak se dozvíme později, nejvíce záleží na rodině. Mnoho malých holčiček chodí zahalených a mnoho dívek a dospělých žen v Pákistánu chodí nezahalených a pracují.
Naše další cesta povede do Harchinu po menších zmatcích a nedorozuměních. Autobusy prý nejezdí a jeep by měl jet ve 4 odpoledne. Před čtvrtou nám bratranec majitele smutně oznámí, že nic nejede, protože na cestu spadlo kamení. Ale s úsměvem dodá, že se nemusíme bát, protože dostaneme slevu na další noc.
To je sice super, ale vlastně nevíme, jestli tomu můžeme věřit. Důvěřuj, ale prověřuj tu moc nefunguje, protože si to nemáme jak ověřit. Radši si tedy jdeme s naším osobním security v patách pro meloun. Po pár set metrech potkáme majitele, který nám řekne, že je to blbost a že odjíždíme. Auto jeep nepřipomíná ani z rychlíku, tak snad nebudeme muset jít pěšky. Naše svědomitá ochranka si dokonce fotí auto, SPZ a nás jak nastupujeme do auta! Tady se prostě nelze cítit nebezpečně.
