Nebo jsem se změnila já?
Je vedro k zalknutí, uprostřed davu necítíme ani náznak vánku. Zbytek tádžických somoni jsme ve starém mercedesu vyměnili za uzbecké somy. Fronta před námi se nehýbe, ty šťastnější už stojí alespoň na schůdcích do první budovy na hraničních přechodu Dusti. Předbíhá skoro každý, jen my se stále ostýcháme. Jsme za to odměněni stáním na místě dlouhé minuty bez jediného posunu. V Uzbekistánu mají podle mě předbíhání jako národní sport, vůbec nejde o to, že by spěchali, zkrátka předbíhat chtějí. Možná je to učí už ve škole. Jednoho starého muže, který se snažil protlačit dopředu, co to šlo, pak vidíme, jak v klídku sedí na lavičce. Taxikáři na hranicích vám vždycky budou tvrdit, že autobus nejede. Většinou to není pravda. Ale nejsme na nejfrekventovanějším místě a zdá se, že tu není žádná volná maršrutka. Nakonec se domluvíme s pánem, který z vpovzdálí sleduje naše handrkování s taxikáři, že nás zaveze do nejbližšího města.
Naveče přijíždíme do městečka Denov. Pokoušíme se sehnat autobus nebo sdílené taxi do Buchary. Po pár pokusech na autobusovém nádraží najdeme ÚDAJNĚ poslední taxi. Za 200 000 somů bychom měli jet 6 hodin do Buchary sdíleným taxíkem s dalšími dvěma lidmi. Řidič jede jako nefalšovaný šílenec, brzda střída plyn a protijedoucí auta nás oslňuje, oproti Tádžikistánu už je tu na silnicích dost provoz, pásy se tu nevedou. Už chápu, proč se tu před cestou všichni modlí.
Je jeden to jeden velký zážitek a já si říkám, jestli je to jen smůla, nebo jestli se nějaká země může během tří let až tolik změnit. Po příjezdu z Tádžikistánu jsou ty rozdíly ještě větší. Oproti sousedům tu má skoro každý chytrý telefon a většina menší či větší nadváhu. Loby firem prodávající energiťáky tu nezná mezí.
Během cesty sem tam mrknu na mapu, abych zkontrolovala, kudy jedeme. Zlom naší cesty nastává, když zastavíme na jídlo. Všichni sedíme u jednoho stolu a povídáme si. Z ničeho nic nabere rozhovor zajímavý rozměr…
„Odkud jste?“ vyptává se mladší muž, stejně jako mnoho Uzbeků má už v mladém věku dost značnou nadváhu.
„Z Česka, a ty?“
„Ze Samarkandu.“
„A proč jedeš do Buchary?“ podivím se upřímně.
„Nejedeme. Jedeme do Samarkandu.“
„Cože?!“ asi jsem špatně slyšela?
Mladý muž se snaží zachránit situaci a ač to není jeho vina, cestu jsme domlouvali s řidičem a nahánečem, který s námi nejede, ještě za nás zaplatí polévku.
A teď si řekneme proč je důležitý neplatit za cestu předem…
Od této chvíle řidič dělal, že nám nerozumí. Nemluvil s námi moc ani předtím, ale teď už nás očividně ignoruje a na moje dotazy co to má znamenat nereaguje. Štve mě to o to víc, že jsem si stihla na veřejné wifi v Denově zabookovat a zaplatit ubytování na dnešní noc v Buchaře.
Vystupujeme poslední u hostelu, který jsem našla na mapě. Je asi půl 1 v noci, rezervaci nemáme, tak jen doufám, že se dostaneme dovnitř. Necháme si vyndat batohy z kufru a pak teprve podám řidiči peníze, dávám mu polovinu domluvené částky. Dle očekávání se začne rozčilovat.
„Jsme v Buchaře?“ zeptám se ho mile, ale s kamenným výrazem. Částka 200 000 totiž byla za cestu do Buchary, ne do Samarkandu.
Už nic neodpoví, otočí se, bouchne za sebou dveřmi od starého chevroletu a odjede.
My se vydáme hledat hostel. Tohle se mi stalo poprvé v životě. Před třemi lety jsem tu byla měsíc a byla jsem nadšená ze všech těch milých lidí. I když s taxikářema to byl boj asi vždycky. Odměnou za dnešní den nám je moc pěkné ubytování.
Asi nejlepší způsob přepravy po Uzbekistánu je vlak. Bezpečný. Rychlý. Pohodlný. Levný. Jízdenky se dají koupit přes aplikaci, která nám ze záhadných důvodů nefunguje. V hostelu zjistíme číslo maršrutky do centr a na nádraží. Další hodinu pak strávíme nákupem jízdenky. Po včerejší jízdě už Jára odmítá sednout na uzbeckých silnicích do auta. I tady všichni předbíhají jako šílený. Je to teda opravdu zážitek, když někdo platí kartou, podá ji pánovi za přepážkou a pak mu nahlas nadiktuje pin, který slyší celá místnost plná lidí 
. Když už na nás konečně dojde řada, úředník s námi odmítá mluvit a pošle nás sednout si na lavičku. Chvíli čekáme, ale když jiným turistům (anglicky mlluvícím), jízdenku prodal, jdu to zkusit znovu jiným jazykem . Jsem zvyklá tu mluvit rusky, se starší generací to ani jinak nejde, ale mladší generace už se učí i anglicky.
Blíží se večer, jízdenky na zítra máme, jdeme se projít do centra města. Od rána jsme nejedli, tak chci vzít Járu na bazar nedaleko náměstí Registán, básním mu o tom, co se tam dá všechno koupit. Musíme kvůli tomu projít hodně temných uliček a k mému velkému překvapení je bazar už skoro zavřený, jediné, co seženeme je předražený chleba a extra mastná (olejem i cenově) placka. Vracíme se tedy zpět na Registán, v perštině tento název znamená „písečné místo“ nebo „poušť“.
Nacházejí se tu tři stavby, tři medresy, neboli tři islámské školy. Vstupy do medres vytvářejí trojúhelník s veřejným prostranstvím uprostřed. Najdete tu Ulegbekovu metresu z roku 1417, škola, která byla postavena již roku 1417, dále Šer Dór z roku 1618 a a Tilla-Kori z roku 1646. Další stavbou je mauzoleum královské dynastie Šajbanidů. Poslední stavbou je kopulová stavba bazaru Čors (dnes galerie) z 15. století. Překvapuje mě, kolik turistů absolutně ignoruje povinnost mít tu na sobě šátek a zahalená kolena. Uzbekistán je hodně benevolentní, ale nám se to zdá neuctivé.
Procházím se po známých místech a přemýšlím, jestli se může nějaká země tolik změnit během pár let. Nebo jsem se změnila já?
Místo do Buchary přijíždíme do Samarkandu. Třeba si řidič myslel, že nepoznáme rozdíl?
Druhé největší město v zemi nespí ani pozdě v noci. V noci se tu totiž dá dýchat, procházet se, bavit se, zkrátka žít.
Jedno z nejstarších měst ve Střední Asii kdysi patřilo Tádžikistánu. Vše se změnilo, když Rudá armáda ve 20. století vytlačila partyzány do hor a Stalinova vláda vytyčila nové hranice.
