Vlak je po všech těch šílených řidičích za odměnu. Všichni mají místenky a odjíždíme na čas. To sebou nese i úskalí, že při koupi na poslední chvíli už nebudou volná místa. Protivní kluk na nádraží v Samarkandu nám včera tvrdil, že místa ve vlaku z Buchary už nejsou. Na nádraží v Buchaře však seženeme jízdenky do Taškentu a pak i rovnou do Andižanu. Naštěstí, ničím jiným už se v Uzbekistánu přepravovat nechceme 
. Je to nejrychlejší, nejlevnější a nejbezpečnější.
Buchara je páté největší město v zemi, ale historické centrum tvoří jen zlomek jeho rozlohy. I přesto se můžete toulat v malinkatých uličkách dlouhé hodiny. Pozorovat historické památky staré několik set let, děti jdoucí v uniformách do školy nebo nasvícené medresy po západu slunce. A potom si zajít na čaj do místní restaurace. Jako správná turistická destinace jich má Buchara spoustu.
. Tato islámská škola byla dle legendy financována z prodeje více než 3000 otroků. Pro fotku bez lidí doporučuju nastavit budík tak na 4:32 ráno, nebo být hodně zdatný ve photoshopu.Přes den je tu asi 40°C, upravíme si tedy denní harmonogram dle venkovní teploty. Vstáváme brzy ráno, kolem 5 hodiny, projdeme se po městě a vracíme se na snídani. Z klimatizovaného pokoje vylézáme po západu slunce, kdy už je teplota příjemná. Večer už je v ulicích víc lidí, ale ráno má procházka největší kouzlo. Většina turistů ještě vyspává a město je skoro prázdné. V brzkých hodinách potkáváme místní spěchající s nákupem v ruce nebo na řídítkách kola. Později i děti chodící v uniformách do školy.
Oba večery trávíme procházkou a večeři u náměstí Pol Kaljon s výhledem na stejnojmenný minaret. Restaurace u medresy Nodir Devonbegi jsou narvané k prasknutí, ale tady je téměř prázdno. Určitě to není kvůli obsluze ani jídlu, to je tu totiž výborný. Za dva večery tu vyzkoušíme manty, neboli plněné taštičky (ty s dýní s chutí s ním, s masem přesouvám Járovi, asi se tu ze mě stává vegetarián ). Dále langman jako polévku (kořeněné masové nudličky se zeleninou a nudlemi, podává se variantně jako polévka i hlavní chod). Plov a řecký salát, ten moc uzbecký není, ale chutná famózně. Čerstvá zelenina se sýrem je po všech těch mastných jídlech to nejlepší jídlo na světě.
Čaj se při putování Střední Asií stane vaším každodenním rituálem. Je to symbol pohostinnosti, podává se během celého dne v zimě i v létě. Pije se hořký, ale bývají k němu podávány sladkosti. Ja ho zbožňuju s domácí malinovou zavařeninou. Nejčastěji se pije zelený čaj (kok-čoj), ale běžný je i černý (kora-čoj)
. 
Čaj se nasype do nahřáté konvice a postupně po čtvrtinách dolévá horkou vodou. Vždy s odstupem 2-3 minut. Proč pít na cestách čaj? Horká voda, je prevencí zdravotních potíží 
Odjíždíme vlakem ve 4 ráno, večer se ještě domlouváme s klučinou na recepci našeho hostelu, ohledně potvrzení o ubytování. Online systém mají opravdu vymakaný, nemůže nám ho napsat večer v 10, jde to vždy až po půlnoci. Co vymakaný už nemají je to, že to na hranicích nikdo nekontroluje . Ale jedná se pouze o naši zkušenost při přecházení pozemní hranice. Co nás ale opravdu pobaví je výše zmíněný klučina, který usne během vypisování onoho potvrzení. Když už čekáme moc dlouho, Jára ho jde zkontrolovat a najde ho ležet čelem přímo na klávesnici .
