Narozeninové překvapení! 🇮🇹 🎂
Někdo si k narozeninám přeje telefon, někdo kabelku, někdo večeři při svíčkách. Možná. Asi. Kdo ví, co si přejí ostatní lidi. Už si ani nepamatuju, po čem toužila moje duše, která ještě mé mladší já, které ještě nepropadlo touze po poznávání světa.
Já si ke svým narozeninám přála výlet. A protože jsem byla nejhodnější v celým vesmíru (a pořád o tom mluvila), dostala jsem ho. Aby to bylo zajímavější, bylo to překvapení. Před odjezdem jsem dostala pouze dvě instrukce:
“Vem si v pátek volno a sbal se na 4 dny.”
Balení je moje nejmíň oblíbená činnost. Stále nevím, co mě čeká, takže si chaoticky balím všechno možné. První část cesty mám zavázané oči, takže nevím, kam jedeme, ani že nabíráme ségru a Jakuba. A o pár minut později ještě Járovu tetu Anku. Ve 3:06 už na parkovišti v Marillevě stavíme stan. Pro tuto noc se z nás stává póvl v podhradí a auto přenecháváme Jítě a Kubovi.
Itálie je super i na kratší výlety, cesta trvá kolem 10 hodin, v noci přijedete na místo, vyspíte se venku, nebo v autě a můžete vyrazit vzhůru do hor. Teda až po čerstvém croissantu ke snídani.
Den 1 🇮🇹 🎂
Jítě se nelíbí, že jdeme pořád z kopce. Myslím, že po chvíli změní názor, protože pak už jdeme po zbytek dne jenom do kopce 😁. Jítě se toho nelíbí hodně, ale Jára se rozhodne, že ji během víkendu donutí konvertovat k optimismu.
První den nás čeká výstup z Dimara na Bivak Costanzi, je to jen 8 km, ale když si k tomu připočtete 1600 výškových metrů, už to tak růžové není. Málo spánku, nadmořská výška a dost velký teplo s těžkým batohem na zádech mi dávají zabrat. Zbytečně rychle se mi podaří udělat si puchýř, který mi dělá radost po celý výlet 😀.
K Bivacco Costanzi dorazíme v 16:52, po 6 hodinách, 8 kilometrech a 1351 nastoupaných metrech. Bivak je po poslední návštěvě medvěda moc pěkně zrekonstruovaný. Zabereme horní postele, trošku si oddechneme a ještě se vydáme na Sasso Rosso (2645 m). Jít bez batohu je velmi znatelný rozdíl. Jdeme po hřebeni a kocháme se. Jsou tu fantastický výhledy. Uděláme spoustu fotek a vydáme se zpět. Večer už je chladno, ale rychlo umytí nevynecháme. Teda my s Járou. Jíťa s Kubou se rozhodli být na tomto výletu za 🐷. Abychom si rozuměli, umytí znamená ošplouchnutí vodou z barelu, který najdeme v bivaku 😁. Rozmýšlíme se, co si můžeme dát k večeři. Je to lehčí verze Sophiiny volby. Čím víc toho sníme, tím méně toho zítra poneseme, ale taky můžeme být o hladu. Bolí mě hlava a není mi dobře. Asi mám úpal, nebo úžeh? Beru si prášek a svůj narozeninový den završím upadnutím do říše snů.
Kouzlo těch nejlepších zážitků tkví v tom, že je prožijete a překonáte všechny těžký momenty. A až na konci dne pochopíte jejich význam.
Když vylezete na nejvyšší horu v okolí a rozhlédnete se. Když pozorujete západ slunce. Když jste vděčný za studenou vodu i suchej chleba k večeři, který jste si tam nahoru sami vynesli.
den 2 🇮🇹 🎂
Ráno v horách je nádherný, vylezu s foťákem jako první a kochám se. To tu dělám neustále. S Járou zajdeme pro vodu ke studánce a cestou potkáme kamzíka. V noci mrzlo, ale v bivaku bylo hezky teplo. Ke snídani máme vajíčka a další dobroty. Vycházíme v 9:03, jen o hodinu později, než jsme plánovali. Přes Via Ferrata della palete obcházíme hory z druhé strany. Via Ferrata je trošku zavádějící, protože nás čeká přes ferratu jen malý úsek, ale přes hory nad náma vedou jenom ferraty. Na přelézání hor nemáme čas, vybavení (mohl by tam být sníh), ani odvahu (já).
Stoupáme a klesáme, ze začátku si to užíváme a kocháme se (opět) výhledy. Celou dobu obcházíme Lago di Tovel. Je teplo, ale vodou moc nešetříme, na mapě jsou místa, kde bychom si ji měli bez problémů doplnit.
Plán je takový, že v 5 večer budeme v cíli na Riffugio Tuckett…😁. Chvíli jdeme po louce a chvíli po uzoučkých kamenitých cestičkách po vrstevnici. A pak to přijde, vlastně to není nic hrozného, jen musíme slézt náročnější úsek, chci slézt zády ke skále, s těžkým batohem na zádech mám strach a Jára mi říká, že musím jít opačně. Nedělá mi to radost a začnou mi téct slzy. Jára na mě zas volá a trpělivě vysvětluje, jak to mám slézt, což celou situaci jen zhoršuje. Bohužel to neví. Ani nemůže. Když povylezeme nahoru a Jára mi to vysvětluje, rozbrečím se. Nikdo to nechápe. Ani já🙈.
Z Bivacco Costanzi na Tucket je to asi 16 km, 1152 m⬆ a 1252 m⬇. Původní plán byl 8 hodin, ale plány jsou víte k čemu… Dnes si totiž ukážeme, proč je dobrý mít časovou rezervu.
Pokračujeme dál, u rozcestníku pod Passo delle Palete (2319m) si dáme malou svačinku a škrábeme se nahoru. Je to spíš lezení po čtyřech. Suť pod nohama ujíždí a kopec je nekonečný. Co chvíli se musíme zastavovat. Napravo od nás, v dálce na sněhu vidíme 18 kamzíků, kterým to po horách běhá trošku lépe, než nám. Když konečně vylezeme nahoru, málem se rozbrečím znovu, začátek feratty je díra dolů. Ale cesta zpět není, takže prostě jdeme. Záchvat paniky už nenastane, ale velkou radost mi to taky nedělá. Výhledy jsou famózní, ale poměr se strachem není rovnocenný. Nevěřím žebříku ve skále, skobám ani feraťáku. Ale alespoň jsme jištěný.
Po chvíli už sundáváme feraťáky, ale když vidím Járu, jak stojí a kouká dolů pod sebe, dojde mi, že je něco špatně. Chybějící cesta ve skále, kterou nejspíš vzala lavina kamení nebo sněhu. Hodně opatrně slezeme dolů. Jára se s námi moc nebaví, jde dost napřed a radši si povídá se svišťákama a liškou. Při každém kroku cítím paty i prsty, puchýře included. Došla nám voda a mám spálenou pravou ruku. Když se konečně vyškrábeme přes Passo del Groste k zavřené Rifugio Stopani, vodu hledáme marně.
Je 5 odpoledne, touhle dobou už jsme plánovali být v cíli. Voláme Ance, která vodu nenašla ani na Tuckettu. Když máte plynový vařič a 45 minut času, máte i vodu z hromady sněhu, která tu zbyla na sjezdovce 😀. Jsme unavený, máme žízeň a už se tomu musíme smát 😀.
K Tuckett refuge dorazíme po 10,5h o půl 8 večer. Mě už bolí každý krok a říkám si, že už to přeci musí skončit 😁. Řekla bych, že toho máme plný kecky všichni. Na chatě už na nás čeká Anka s pivem, radlerem a dobrůtkama. Jára najde i vodu, takže se vykoupeme (opět jen my dva), koukneme na západ slunce, doplníme energii, zuby si vyčistíme v pokoji s čelovkama na hlavě a uděláme si srandičky z Lenouše zabalenýho jak mumie do -30 ve žďáráku. No co, se studenýma nohama neusnu.
Dobrá zpráva! Všechny těžké chvíle jednou skončí a zůstano ty nejintenzivnější vzpomínky 🤍. Někdy je lepší, když nevíte, co vás čeká. Byl by to zbytečný stres.
Den 3 🇮🇹 🎂
Budíček číslo 1 mám ve 2:30, kdy se budím vedrem a vylézám ze spacáku. Budíček číslo 2 ve 4:30, moje touhy o focení východu slunce začínají vykouknutím z okna a zalezením zpátky do spacáku. Budíček číslo 3 v 6:00 už dopadne lépe. Venku je krásné a studené ráno. Ke snídani dojíme zbytky a vydáme se dolů. Dnes jenom klesáme, díky bohu, jinak by moje paty plné puchýřů umřely. Potkáváme spoustu lidí v protisměru, v naší tajné soutěži divnolidí vyhrává pán s růžovým batohem a čivavou v náručí. Co nejzajímavějšího jste do hor vynesli vy?
Anka šla napřed a už na nás čeká se štrůdlem v Rifugio Casinei, asi jediné otevřené chatě široko daleko. Než vyrazíme na vodopády stiheme ještě espresso, radler, pohladit koťátko a vyměnit samolepku za pohled. Vyfotíme si vodopády Cascate alte a o kus dál na samotě se vykoupeme v Sarca di Vallesinella. K mé velké radosti má Jíťa podobný problémy se studenou vodou jako Jára 😀. Já se kvůli fotce překonám několikrát. Když se dostatečně vykoupeme (já) a vysmějeme (taky já), je čas doplnit vydanou energii. Zajedeme na pizzu a gelatto.
