Zaplnit další stránky cestovatelského deníku✏️

Sedíme u stolu a čekáme na večeři. Je neděle večer, takže ubylo lidí a dá se tu alespoň dýchat. Kluci hrají karty a já si píšu deník. Na tuhle chvíli jsem se těšila skoro celý den. Na chvíli, kdy tu budeme všichni sedět u stolu. 

“Z dnešního dne mám nejmíň fotek,” prohlásím po večerní kontrole galerie v telefonu. 

“Protože ses bála. Já jich budu mít nejvíc, vsaď se!” trumfne mě Jára.

“Protože ses nudil.” 

I když děláme spoustu věcí společně, míru radosti máme oba úplně jinde😆. 

Pro dnešek platí jediné. Vzdálenost ani nastoupané metry nejsou určující faktor. Když jdete na výlet, často se vás lidé ptají kolik jste ušli kilometrů. V horách se k tomu přidávají výškové metry. Ale pro dnešní výlet není absolutně podstatné ani jedno z toho. 

Punta Bianca leží ve výšce 3371 m. Vede k ní strmá cestička a zatímco se škrábeme vzhůru, předbíhají nás lidé hodně nalehko vybavení. Jenže oni asi nemají touhy chodit přes ledovec, takže nepotřebují lana, mačky ani cepíny… I s větším nákladem na zádech postupujeme rychle a času, který nám na vrchol ukázaly mapy, se trošku vysmíváme. Teda jen do chvíle, než dorazíme k hřebeni. 

Dokud mám kolem sebe hodně prostoru a můžu si vybrat, po kterém kameni mohu jít, je to pořád zábava. Jenže čím výš stoupáme, tím se “cesta” zužuje. Tak moc až máte jeden jediný šutr, který musíte přelézt. Vpravo mnoha metrová díra, vlevo to samé. Nápadně to připomíná cestu ke kříži, kterou jsme loni absolvovali o kus vedle na ledovci Mandrone u Monte Adamella. Kluci jsou moc hodní, pomáhají mi, jak se dá.

“Takhle se to dělá, sáhnu ji na zadek a ještě mi poděkuje,” směje se Holešák 🤣. 

Snažím se nedívat se dolů, ale ne vždy se tomu dá ubránit. Mám strach a nemám z toho radost. Na Punta Biancu je to ještě asi 600 m. Tímhle tempem to půjdu další dvě hodiny. I když chůze už bych tomu pár set metrů neříkala. A pak mi po několikáté zůstane v ruce kámen, kterého jsem se držela. Rozhodnu se, že jít dál nemá smysl.

“Běžte tam sami já tady na vás počkám,” řeknu klukům. Chtěla bych tam dojít, ale uvědomuju si, že budu muset jít taky tou samou cestou zpátky. Strach mě brzdí, klepou se mi kolena a tím snáz udělám chybu. 

“Jestli už fakt nechceš jít dál, tak spolu sejdeme k ledovci,” řekne Jára.

“Mě to nevadí, klidně tu počkám,” oponuju, protože mě mrzí, že se bude kvůli mě vracet. Jeho to baví, nemá z toho strach jako já. 

“V horách se nikdo sám nenechává. Takových kopců ještě bude. Slezeme níž, dáme si svačinku a počkáme na kluky,” prohlásí pevně. 

Tonda s Holešákem nás dojdou za chvíli, ani oni na vrchol nedojdou. Ale umět uznat, že je lepší jít zpátky, je možná důležitější, než se po hlavě vrhat dál. Tady moc šancí na chyby nemáte. 

Po svačince mi rychle otrne a když se rozhodujeme, jestli půjdeme zpátky k chatě stejnou cestou, nebo oklikou přes ledovec, jsem mezi prvními, kdo hlasuje pro ledovec. Mělo by to přes něj být jen kousek a pak se dostaneme do sedla, ve kterém jsme byli včera. No problemo, ne? 🙂 

Nasadíme mačky, navážeme se a pomalu přecházíme ledovou plochu. Ledovce letos dostávají zabrat, ani Gran Pilastro není v nejlepší formě. Trhliny obcházíme obloukem. Přes ledovec je to asi 300 m. Přes morénu ledovce asi 1,8 km a jdeme to více než dvě hodiny. 

Moréna je kamenný val vzniklý ledovcovou činností, je tvořena z velkých balvanů až po malé jílové části. Moréna může být buď stále ledovcem transportována, či již uložena v určité oblasti, kudy či kam až ledovec zasahoval.

Sundáme si mačky, ale pořád to klouže. I velké kameny jsou nestabilní, suť namíchaná s ledem. Co je pod námi radši vědět nechci. Je to dlouhý, náročný a ne moc bezpečný. Na protějším svahu praská ledovec tak hlasitě, že to zní jak padající kamení. Nad námi jsou vysoké skály. Je to nekonečný a cíl v nedohlednu. Když se snažím zrychlit a přestanu se soustředit, kam šlapu, odjede mi suť pod pravou nohou, udělám otočku a už brousím helmou a brýlemi skálu. Odřené koleno nevnímám, ale ty odřený brýle bolí.  

Když se zvedám ze země všimnu si díry u kamene, tak hluboký, že není vidět na dno. 

Po nějaké době už i strach otupí. Prostě jdete dál. Jára s Tondou jdou napřed a vybírají vhodnější cestu. Tady značky nenajdete. Bohužel jsme neodhadli vzdálenost do sedla, kde jsme byli včera. Až po dvou hodinách konečně stojíme na zpevněné cestě, v duchu si oddechnu, ale nahlas radši neříkám nic. Cestou k chatě se mi třikrát podaří zakopnout o vlastní nohy, takže se nechci radovat předčasně. 

Do večeře je ještě času dost, takže se ještě projdeme k jezeru. Studený je to stejně jako včera. A mokrý taky. 

“Tímhle tempem nestihneme večeři,“ varuju Járu lezoucího do jezera.

“To nedám. To ale opravdu nedám. To není legrace. Musím počkat až vyleze sluníčko nebo tak něco,” odhodlává se Jára vlézt do vody.

“Žbluňk,” Tonda hodil kámen do vody.

“Zrovna jsem chtěl říct, že támhle nahoře jsme byli a teď jste mi tu hezkou chvilku zkazili!” vykřikne Jára hlasem nápadně připomínající soprán.

“Co jste říkala slečno? My jsme vám nerozuměli.”

“Teď už je to kritický.”

“Je pravda, že mám strach potopit hlavu, aby mě nekleplo,” soucítí s Járou Tonda ze břehu.

“Ty to furt natáčíš? Seš trapná! Já z toho pak mám deprese!” oboří se na mě Jára.

“Tak tam skoč,” poradím mu jak ukončit utrpení.

“Támhle nahoře jsme šli, vidíte to?” opět odvádí pozornost.

“Já tam nebudu skákat, to mě normálně regulérně jebne,“ usoudí. 

“To jsem měl strach taky,” přitakává Tonda.

“To je nejlepší odměna za dnešní výstup,” směju se na celý kolo. “Takhle jsem nebrečela ani já na skále.”

“Já tě příště budu natáčet, jo? Příště tě budu natáčet!” vyhrožuje mi.

“Už je mi fakt zima na nohy,” nedivím se, už stojí asi tři minuty po kolena v ledový vodě.

“Fuu-uff-neidentifikovatelné zvuky-z-z-z-z-zima. Veliká.” z vody se společně se žbluňkáním vody ozývají podivné zvuky.

“Epileptický záchvat?” obávám se. “Cože říkáš?” 

“P-p-ohoda jak s-s-viňa. Je to vař-vařící. Aaaa.”

“Dobrý to bylo,” zhodnotí večerní hygienu.

Hodinu před večeří sedíme u stolu, hrajeme karty, dopisuju deník a pozorujeme lidi trousící se ke stolům. Je neděle večer, tak jich tu je o trošku míň, než předchozí večery. Za odměnu za dnešní utrpení jsem si dala capuccino. 

“Dneska tady budou důchodci, protože ty maj čas v pondělí.” 

“To je lepší varianta, ty v noci tak nekřičí,” doufá Tonda 

Podle moji fotogalerie se dá přesně poznat, kdy mi to nedělalo radost. Fotogalerie končí pod výstupem na hřeben, s malou vsuvkou z vrchu ledovce pak pokračuje v sedle po opuštění moreny ledovce 😅. 

Poslední týdny toho bylo tolik, že jsem si říkala, že by bylo fajn, být třeba jeden víkend jen tak doma. Teď je neděle a já ležím v posteli. Vím, že se mi nebude chtít domů. Ale zase mám plný deník zážitků. Hlavně z dnešního dne. Bylo to intenzivní, na jednu stranu jsem na ten vrchol chtěla dojít, na druhou mi bylo jasný, že by to bylo na celý den a psychicky tak náročný, že by to ani hezky nebylo. Mám ráda hory, ale tyhle skalnatý hřebeny, kde je jen jedna cesta a jedná šance, do toho nějak nezapadaji.