(ne)radosti
Jsme v Dušanbe. Jsme jak dvě trosky. Bojíme se byť jen na chvilku opustit pokoj. Vůbec nechápu, jak jsme přežili několika hodinovou cestu. Byla docela drah a poměrně rychle nám došlo proč.
„Prý to dál bude ještě horší,“ papouškuju informace od řidiče.
„Jo? Tak to v tom případě poletíme dolů ze skály.“
Naší debatu přerušuje neustálé troubení na krávy, které považují cestou za svou a nechtějí nás pustit před sebe.
Časem si zvyknete, že spoustu informací od místních musíte brát se rezervou. Třeba že určitě nejede autobus a musíte si vzít taxi. Sedím na špinavých schodech ve stínu před obchodem, do kterého šel Jára koupit colu. Nic jiného nejsem schopná pozřít a colu naštěstí seženete úplně všude. Vrátíme se na hlavní silnici ve chvíli, kdy přijíždí autobus Asian Express. Zachrání nás to od dohadů s taxikáři. Dalšího výhoda je, že jedeme do hlavního města, tam vždycky něco jede. Nutně se potřebuju umýt a vyprat si, takže mě vůbec neuráží, že sedím v narvaném autobusu na zemi. Očividně to ale uráží naše spolucestující, kteří mi nejdříve strčí pod zadek polštář a následně se uskromní a dostanu skoro plnohodnotné místo k sezení. Nejdřív s díky odmítám, jsem tak špinavá, že sedět na zemi je tak akorát, ale bezúspěšně. Jára sedí na druhé straně autobusu. Postarší, černovlasý pán se s ním snaží zabřednout hovor. Je mi zle. Všude je prach a vedro. Bojím se napít i tý coly. 35 km do Sarvody bylo děsivých. Díky bohu za asfaltku do Dušanbe. Chci si jen lehnout do postele a spát. Nic víc. Snad se nám v Dušanbe podaří sehnat bankomat a hostel co nejrychleji.
Cestou máme menší zastávku, během níž se kolem nás utvoří hlouček lidí z autobusu a děláme si hromadné selfie. Když se zase rozjedeme návratu do autobusu dostaneme pozvání od paní sedící vedle mě k návštěvě. Bydlí v Chudžandu a dnes jedou s manželem poprvé do hlavního města.
Než nás řidič nás vysadí v „centr“, poradí nám číslo maršrutky, která by nás měla zavést k hostelu, který jsem si našla na mapě. Nečekáme ani pět minut, maršrutka přijíždí. Lidí přibývá, s úlevou vyskočíme kousek od hostelu. Podaří se nám ubytovat a jdeme spát.
Máme sice kde spát, ale už nemáme žádné jídlo ani peníze. Proto chtě nechtě musíme vyrazit do města. První kroky vedou do lékárny, kde dostaneme probiotika. Putujeme městem dál, víc než místních krás si všímám opuštěných míst. Vzdálit se od záchodu je totiž stále příliš nebezpečné. Dokud jdeme, je to v pořádku, když však zastavíme u banky před bankomatem, cítím, že je zle. Zoufalá doba si žádá zoufalé činy. Moc dlouho se nerozmýšlím a vběhnu do banky, kde poprosím nejblíž stojící paní o to, zda by mě pustila na záchod. Ta paní to asi doteď neví, ale zachránila mi život. Nebo minimálně důstojnost.
Na hostelu zůstaneme přes celý víkend. Návštěvu lékárny si zopakujeme ještě několikrát bez valného výsledku. Ale v neděli už se odvážíme k procházce po městě. Dušanbe je hlavním městem Tádžikistánu pouze 98 let. Vzniklo na místě, kde se každé pondělí konal trh. Dušanbe totiž v překladu znamená pondělí. Je o dost hezčí než třeba Biškek. Ale do Samarkandu nebo Buchary má daleko. Jedná se o poměrně mladé město a stále se staví, přesto je tu pár pěkných míst. Jako třeba Národní knihovna, mešita nebo Rudaki Park po západu slunce.
Všechno je pohromadě a stihnete to za pár hodin, my víc času neměli, protože jsme tři dny strávili v hotelu na práškách a rejži s mrkví.
Všechno je pohromadě a stihnete to za pár hodin, my víc času neměli, protože jsme tři dny strávili v hotelu na práškách a rejži s mrkví.
