Jedeme na pamír!
V pondělí ráno se vydáme pěšky do kanceláře OVIR, ve městě by měly být dvě. S trochou štěstí bychom tu měli dostat povelní do Horního Badašánu. Na Pamír se totiž dostanete jen na základě speciálního povolení. Kvůli protestům v Chorogu (největší město na Pamíru) se tam teď několik měsíců nedalo dostat. Byl to i jeden z důvodů, proč jsme letěli do Biškeku a ne rovnou do Tádžikistánu. První problém nastává kvůli tomu, že tu chceme být déle než 10 dní, musíme zaplatit poplatek 500 Kč, ale chybí nám potvrzení o ubytování z hostelu. Není čas ztrácet čas, bereme si taxi, které je k našemu překvapení skoro stejně levný jako autobus a vracíme se zpět.
Pokus číslo 2. Odevzdáme pasy a čekáme, co se bude dít. Úředník ve středních letech přepisuje naše údaje z pasu do azbuky. Když si nás zavolá zpět k okýnku a ukáže mi potvrzení, začnu se nekontrolovatelně smát. Za chvíli se k mému smíchu přidá i mladá slečna stojící za úředníkem. Járovi tu trošku upravili jméno – respektive dostal moje příjmení i v ženském rodě.
Jaroslav „Chnatnickaja“ z toho už tak nadšená není.
Ani napodruhé to není úplně vydařené. Místo Cabalka je Kabalka (čti Kabelka🤣).
Takže suma sumárum platíme 10 somoni za žádost, 210 somoni za registraci v Tádžikistánu a 50 somoni za povolení do oblasti GBAO (na Pamír) na osobu. Aktuální kurz je asi 2,5 Kč na 1 somoni.
„Odkuda?“ přidají se k nám dva muži, když kráčíme ke stanovišti taxíků a rovnou nadhodí neodolatelnou nabídku „500 somoni na Pamír!“
No neber to… Zdá se mi to trošku moc.
„450!“ zkouší podruhé. Podíváme se na sebe, mělo by to být okolo 400 somoni, ale jsou dvě odpoledne, můžeme být rádi, že stihneme odjet ještě dnes.
„Charašo,“ stvrdím nabídku.
Auta na Pamír odjíždí z nádraží u našeho hostelu, do Chorogu je to 600 km a jezdí tam jenom sdílená taxi. Než vyjedeme, stavíme se na oběd. Po několika dnech si věřím, že v sobě jídlo udržím. Odvážíme sníst polívku a chleba. Chutná to famózně. Nevím jestli je to tak dobrý, nebo v tom hraje roli to, že už jsme několik dní nejedli normální jídlo.
Náš řidič je sympaťák, říká mi Leno a pořád se mě na něco ptá. Jen mě děsí, jak řídí. A auto je taky podezřelý, nemá rozbitý přední sklo, natankovali jsme a doplnili olej. Po pár kilometrech se vracíme zase zpět a po 12 minutách jízdy znovu tankujeme. Pohodlí trvalo přesně 29 minut. Jediné mínus je tedy zatím to, že v autě pro 8 nás jede 10 a že jsme za 40 minut ujeli 15,6 km. Při pohledu na silnici, kterou by mohly naše dálnice nefalšovaně závidět ale nechápu, proč bychom měli jet 12 hodin.
„Jedeen, dva, tři, čtyři, pěěět, šet, sedůůům, osum, devět, deset nás tady je.“ počítám spolucestující.
„To je supr, už jenom 12 hodin jízdy. Možná vystoupím. Nebo zalezu do kufru. Nebo někoho poprosím, ať mě přivážou ke střeše, to bude asi nejlepší,“ zvažuje Jára svoje možnosti.
Je zajímavý tu být ve dvou, je to zas jiný pohled, než když jsem někde sama. Jára se občas pozastaví nad něčím, co už je pro mě v těchto končinách normální. Všímá si věcí, které si ani neuvědomuju. Třeba jízda uprostřed silnice, otáčení na dálnici v protisměru, nebo bordel v hostelu v kuchyni, když vaří Srílančani. Jsem ráda, že je ochotný se mnou tohle absolvovat, není to totiž moc dovolená. Spíš dobrodružství a každodenní nálož zážitků.
Míjíme dopravní zácpu způsobenou krávama, které se vrací z pastvy i auto v příkopě. Příkop je v některých místech hluboká vybetonovaná díra, takže se z ní dostat není jen tak. Pomáhá každý, všechno organizuje náš řidič. I Jára jde tlačit a napomůže tak k záchraně auta. Aplaus je ohromný, tleskání, pískání a všeobecné veselí. Všichni mají nefalšovanou radost z vykonané práce. Nestalo se, že by kdokoliv z projíždějících nezastavil.
Po třech hodinách, asi v polovině trasy (na kilometry, ne časově ) zastavíme na večeři v městečku Kulob. Velká restaurace u řeky, číšníci kmitají od jednoho stolu k druhému. Dnes si dáme pelmenyj sup (pelmeně, neboli plněné těstoviny, ve vývaru), chleba a čaj. Vlastně tu nejíme nic než polívky a chleba .
I v Kulobu je pěkná cesta. Ale strašně mě bolí zadek!
„Do Chorogu bude horší,“ ujistí mě slečna sedící vedle mě.
Po chvíli se cesta opravdu zhorší. Nakonec to není ani těch 12, ale 19 hodin. Po většinu času jedeme potmě. Nemůžu si sice za řekou prohlížet Afganistán, ale taky se nemusím bát, že nepřežijeme pád dolů ze skály. Nečekejte tu asfalt ani svodidla, cesta je na mnoha místech vysekaná do skály. Poslední rekonstrukci zažila ve 20. letech, kdy ji vystavěli Sověti. Potkávají se tu terénní vozy i kamiony. Sem odtahovka nejezdí, pomáhá každý.
Během asi 600 kilometrové cesty potkáme několik kontrolních stanic, dvě jsme projeli bez zastavení, na další už nám kontrolují dokumenty. Vojáků je tu všude požehnaně.
Stalo se, co se stát muselo. Píchli jsme. Během chvíle se před námi i za námi vytvoří kolona z kamionů, na opravě kola se podílí několik lidí a za hodinku už zas pokračujeme. Snažím se spát, ale v sedě to jde špatně.
„Lena, Lena,“ budí mě řidič uprostřed noci. Nemám tušení kolik je hodin, ani kde jsme. Všude je tma. Hluk motoru vystřídá zvuk vody.
„Potřebuju se vyspat, chvíli tu zastavíme,“ řekne řidič a odebere se někam do tmy.
Usoudíme, že jestli se chceme na chvíli taky vyspat, musíme z auta ven.
Nedokážu úplně identifikovat, kde jsme. Všude je absolutní tma, slyším vodu. Vypadá to, že jsme zastavili u nějaké restaurace. Lehneme si na koberec, přikryjeme se druhým a na chvíli zavřeme oči. Je tu zima, ale na chvíli se nám podaří usnout.
„Lena, Lena, jedem!“ otevřu oči a nic se nezměnilo, pořád koukám do tmy. Jak dlouho jsme asi spali?
Do Chorogu přijíždíme ráno, ještě než se rozloučíme, dostaneme od našich spolucestujících jablka, která si koupila u jednoho z mnoha domků po cestě. „Tady jsou mnohem lepší jablka než v Dušanbe,“ ujistí nás.
Pokývám hlavou na souhlas. A výborný jsou!
„Máte kde spát?“ vyptává se řidič?
„Ne,“ odvětím klidně.
Okamžitě zvedá telefon a někomu volá, nerozumím mu ani slovo, ale za chvíli nás vysazuje u silnice. Ještě mi vynese batoh do schodů vedoucích k ubytování. Není to 5 hvězdičkový hotel, na evropské poměry by nedostal asi ani jednu. Ale po 19h v autě má postel takovou zvláštní auru. Cestou se nestala nehoda (dopravní, ani žádná jiná) a bydlíme.
