Adrenalin? Zábava!
...a těžký miliony!
Pomalu otevírám oči. Za oknem na dvorku se smějí děti. Už si ani nepamatuju, kdy jsem se tak pěkně vyspala. Bez budíku a bez plánu na další dny. Někoho by absence plánů možná děsila, pro mě je to nejvyšší míra svobody a volnosti.
Malé dcerky paní majitelky nám na dvorku připravují hostinu. Palačinky s domácí marmeládou, vajíčka a čaj. Společnost u stolu nám dělá Nizozemec, který žije v Mexiku a Němka, která v Biškeku studuje. Jo a ta drzá kočka, co mi ukousne kus palačinky.
Kráčíme zaprášenou ulicí s těžkými batohy na zádech, ramena si na zátěž ještě nezvykla a protestují. Bohužel marně, bolest nebolest, musíme pokračovat dál. Můžeme jít na nádraží a zkusit autobus (který měl jet asi před dvěma hodinama), nebo stopovat.
Po pár set metrech stojíme na konci města a zkoušíme štěstí. Dnes asi stojí na naší straně, protože jen co Jára zvedne ruku, staví u nás kamion. Ten je na stopování ideální, vejdeme se do něj my dva i batohy. A taky další stopař, který spí za našimi zády.
Důležité je zmínit, že sice stopujeme, ale opět nevíme kam. A tak o 4 a půl hodiny později vyskakujeme z kamionu bohatší o mnoho výhledů, zajímavých informací i nevyžádaných rad. Tohle, že není život?
Život v Kyrgyzstánu se od toho našeho v mnohém liší. Na první pohled, na druhý se mi ve spoustě názorů zdá stále podobný. Těžko říct, o kolik byl starší náš řidič, lidé tu od určitého věku vypadají výrazně starší. Ale má už pět dětí a náš způsob života mu nepřipadá jako život. Nemá cenu se s ním přít, který život je ten správný. Ostatně tenhle souboj se nedá vyhrát. Co je však očividné, já mám větší svobodu žít si svůj život podle sebe než většina kyrgyzských žen. A to nemluvím o únosu nevěst, které jsou v Kyrgyzstánu stále velmi aktuálním tématem.
Stále tu převládá tradiční model rodiny. Žena by se měla brzy vdát a mít děti. Čím víc, tím líp. Líp se snad budete mít ve stáří. Péče o mnoho dětí předurčuje ženě práci v domácnosti. Muž se musí ohánět, aby vydělal dostatek peněz. Náš kamioňák vypadá, že mu to vyhovuje. Má svůj kamion, kterým převáží zboží a doma se zdrží tak na dva tři dny. Když to trvá déle, žena už ho vyhání z domu.
S řidičem komunikuju převážně já. Járova ruština se zatím skládá asi ze dvou slov. Nicméně některé souvislosti jsou zřejmé i bez znalosti jazyka.
„Stará se o tebe?“ otočí se řidič s otázkou na Járu.
„Cože?“ podívá se po mě Jára nechápavě.
„Ptá se tě, jestli se o tebe starám.“ přeložím otázku.
„Máte děti?“ zkouší to řidič znovu.
„Ne.“
„Uklízí?“
Jára se místo odpovědi začne smát.
„Vaří?“
Opět smích.
To si teda trošku vyprošuju, protože na rozdíl od uklízení je vaření moje oblíbená činnost :-D.
Marně se snažím hájit tím, že u nás ženy chodí do práce a že se spolu o domácí práce dělíme.
„To se nepočítá,“ mávne rukou řidič a zase se obrátí na Járu.
„K čemu ji máš? Vem si ženu z Kyrgyzstánu, ta se o tebe bude starat a porodí ti deset dětí!“ radí Járovi.
Tady nemá cenu protestovat, že žena je víc než stroj na děti a uklízečka😅.
Výslech je vzájemný. Aluš se vyptává i nás. Na rodinu, práci nebo výplatu. Peníze jsou tu hodně vítané téma. A také to, kam jedeme. Nejsem si jistá, jestli mám říkat, že jedeme do Tádžikistánu. Mezi těmito dvěma zeměmi nepanují nejlepší vztahy, mají dokonce zavřené hranice a Tádžikové mají do Kyrgyzstánu zakázaný vstup.
„V Tádžikistánu na vás budou mířit samopalem a když jim nedáte úplatky, tak vás zastřelí,“ varuje nás.
Snažím se to zamluvit. Neviděla bych to tak černě. Nelze brát každou informaci od místních lidí příliš vážně. Hlavně takovou, která se týká Tádžikistánu.
Jsme pár kilometrů od odbočky k hraničnímu přechodu Izboskan (někde nazvaný také Manyet nebo Byurgendyu) a musíme se rychle rozhodnout. Podle jedné webové stránky by měl být otevřený. Těžko říct, jaká je situace dnes. Pokud ano, ušetří nám to spoustu času i hodin v autě. Pokud ne, trošku se nám to tu protáhne. Risk je zisk. Když nabízí Alušovi peníze, jen mávne rukou a řekne, ať je radši dáme mladému taxikáři, který nás zaveze 3 kilometry až k hranicím. Trošku nás totiž tlačí čas, hraniční přechod by se měl zavírat za 2 hodiny.
Před hranicemi je fronta babušek s narvanými taškami. Ještě máme chvilku čas a zajdeme si na oběd.
Když vcházíme do restaurace, otočí se na nás všechny oči, které se v tu chvíli nachází v místnosti. Tohle není turisticky frekventovaný přechod, většina lidí míří do Oše.
„Zdrastvujte,“ slušně pozdravíme.
„Odkuda?“ ptá se pán od vedlejšího stolu.
„Čechija,“ odpovím s úsměvem.
„Škodovka!“
„Odkud to víte?“ ptám se trošku překvapeně. Čechija tu zná asi každý, ale Škodovka už je vyšší liga.
„Dával jsem ve škole pozor,“ odvětí jakoby to byla ta nejsamozřejmější věc na světě.
K jídlu si objednáme šašlik, plov, chleba a salát. Vzhledem k tomu, že polovině jídelního lístku nerozumím, považuji to za úspěch. Je půl čtvrté, čas vyrazit do Uzbekistánu. Vyjdeme na ulici plnou prachu. Odpolední slunce má stále sílu.
20 minut. Přesně tolik času vám zabere pěšky přejít hraniční přechod Madaniyat 🇰🇬/ Izboskan 🇺🇿.
Místní lidi po nás zvědavě pokukuji a pouští před sebe. Vojáci prohlíží pasy a skenují zavazadla.
„Máte drogy?“ vyzvídá voják.
„Ne,“ odpoví Jára.
„Proč ne?“ otázku doplní voják smíchem, asi se dobře baví. Mezi babuškami v šátku, kteří lítají tam a zpět jsem zřejmě příjemným rozptýlením.
„Jak se český řekne ahoj a jak děkuji? ?“ vyptává se dál?
Uzbecky je dobrý den salom alejkum a děkuji rachmat.
Zbožňuju to. Nabízí se napsat, že je to adrenalin, nejistota, zda vás do země pustí. Ale je to spíš zábava. Teda s českým pasem, který patří mezi nejsilnější na světě.
Taxikáři. Jsou všude, ale tady… To už je moc i na mě 😁. Nenechají nás se ani rozkoukat.
„Taxi, taxi?“ jsou u nás okamžitě. Jako supi čekají na kom si namastí kapsu.
„Kuda děvuška,“ nenechají se odbýt.
„Andižan,“ zkusím tedy, třeba nás překvapí.
„70$,“ oznámí mi částku.
Překvapil! 😁😁😁
Vytřeštím oči a pak jen stěží skrývám smích. 70$ za 35 km? Nic vtipnějšího jsme tu ještě neslyšeli.
O kus dál zahlednu Chevrolet Damas, místní malý minibus. Ve chvíli kdy se snažím domluvit s řidičem na cenu mi taxikář klepe na rameno.
„Děvuška, děvuška! 4$,“ nabízí mi novou cenu.
Během 3 minut sleva o 66 $!
Lákavou nabídku odmítneme, nejela bych s ním už ani zadarmo. Jedeme maršrutkou za 2$ a jen proto, že ještě nemáme uzbecke somy. Paní, která jede s námi se ujme role průvodce a s úsměvem nám sdělí, že i 2$ byly moc.
V Uzbekistánu jsou peníze vidět na každém kroku. Po 
je to jako být najednou v jiném světě. Světě milionářů. I vy se tu jimi můžete stát🤑. Bude vám k tomu stačit navštívit bankomat a vybrat si asi 2200 Kč.
je to jako být najednou v jiném světě. Světě milionářů. I vy se tu jimi můžete stát🤑. Bude vám k tomu stačit navštívit bankomat a vybrat si asi 2200 Kč.My si vybereme 4000 Kč a v hostelovém pokoji už počítáme miliony. V ruce si tu nosí každý balík peněz a večeře nás vyjde na 40 Kč. Pro dva. A ne, lidi tu nežijí na stromech. Jezdí autem a jsou krásně oblečení. Na rozdíl od Biškeku tu nepotkáte holky v minisukni. Ale zvědavých pohledů neubylo.
Vítejte v Uzbekistánu 
.
.
