odlet!
Konečně! Jsem nevyspalá, určitě jsem něco zapomněla, ale za pár hodin už budu sedět v letadle směr Střední Asie. Vážně to vyšlo?
Na přestup v Istanbulu máme přesně 3 hodiny. Tak proč z Prahy neodlétat s 2h a 50 min zpožděním… Ale bez stresu na cestě by to asi nebylo ono 😅.
Sprintem proběhneme přes celé letiště. Naše letadlo letí z druhé strany letiště. Udýchaní sedíme v letadle a doufáme, že náš batoh byl stejně úspěšný.
V 5 ráno přistáváme v Biškeku. Během toho, co se snažíme vybrat z bankomatu a zjistit cenu letenek do Oše, se nás jeden taxikář 5x! zeptá, jestli nepotřebujeme taxi. I když dostane zápornou odpověď v několika jazycích, stále se nás drží a plíží se za námi jako stín.
Díky milé radě od jiného turisty si konečně vybereme kyrgyzské somy. Odmítneme další taxikáře, kteří se na nás vrhnou a napravo na okraji parkoviště si sedneme do Maršrutky 380 směr Biškek. Zatímco ukusuju croissant z letištní kavárny, koukám zpoza umouněného závěsu z okna. Je mírná mlha a stejně není na co koukat. Lepší zážitek nepředstavuje ani croissant, což bych teda k ceně očekávala. Stál víc než jízdenka do 30 km vzdáleného hlavního města, ale kupovat si tu zápaďácký jídlo je vždycky risk.
Silnice je poměrně nová a cesta do hlavního města Kyrgyzstánu netrvá dlouho. Brzy už vytahujeme těžké krosy z auta na ulici. Přiznám se, že nevím, co budeme dělat. Letenka bylo to první a poslední, co jsme měli zařízené dopředu. SIM karty si většinou nikde nekupuju, je to bez nich větší dobrodružství, takže nemáme ani přístup na internet.
Spoustu zajímavostí Biškeku shlédneme cestou pro plynovou kartuš v Red foxu. Taky dokoupíme pár drobností, které jsme si kvůli jednomu odbavenému zavazadlu nevzali z domu a rozhodneme se dojet ještě dnes do Toktogulu. Máme spoustu možností, jak se tam dostat. Od stopování až po soukromý taxík. Jsme unavení po cestě, ale zatím stojíme nohama na zemi. Proto se rozhodneme pro zlatou střední cestu v podobě sdíleného taxíku. Ty jsou ve Střední Asii běžným způsobem dopravy i mezi místními.
Na Biškeku je nejzajímavější Bazar Oš. Je to takové město ve městě. Seženete tu vše. Jídlo, oblečení, kosmetický salón nebo kusy všemožných zvířat. Odvrátím oči od ovčí hlavy. Asi jsem vážně moc cíťa. Ruch na bazaru přehluší jen otravní taxikáři. Za tu nejvíc napálenou cenu vás odvezou kam si jen budete přát. Prodírat se s těžkým batohem davem lidí a ještě taxikáře odhánět se nám moc nedaří. Místním se naše světlé vlasy a oči nepodobají ani s velkou dávkou představivosti. Naše jinakost je výhoda i nevýhoda. Nabízí čísla na whatsapp a zaručeně nejlepší ceny. Bohužel nevím, kolik by cesta měla stát. Zkusím se zeptat kluka, který na ulici prodává simkarty. Je moc milý a cena by prý neměla přesáhnout 1000 som. V okolí bazaru jsme nejlevnější sdílený taxik sehnali za 1500. Jako levnější varianta se ukáže minivan se Západního nádraží, tam vás natáhnout o trošku míň #fakt! Dojdeme k němu pěšky, leží asi 1 km severně od bazaru.
Jen co se k nádraží přiblížíme, už je u nás naháněč: „Kuda, kuda? vykřikuje.
„Toktogul,“ odpovím.
„Skolka?“ ptám se ještě před tím, než se necháme odvést. Cena se vždy domlouvá dopředu!
Usmlouváme to na 1100 som za osobu. Za to, že nás odvede asi o 50 metrů dál dostane slušně zaplaceno.
Ze začátku to vypadá nadějně, na zadních sedačkách sedíme ve dvou. Čím víc se blíží doba odjezdu, tím víc mizí i naše naděje na pohodlnou cestu. V autě pro 8 nás jede 9. Oči se nám po dlouhé cestě zavírají únavou. Náraz hlavou o špinavé okénko starého minivanu mě na chvíli vrátí do reality a můžu se kochat výhledem na pohoří Ťan-Šan a stáda koní volně prohánějících se všude kolem. Koloběh usínání a výhledů na hory se opakuje po celých 5 hodin jízdy. Před třemi lety jsem tuto trasu jela obráceně, ale bohužel v noci. Ale únava mě přemáhá a nevydržím pozorovat krajinu víc než pár minut v kuse.
Cesta z Biškeku do Toktogulu se řidičem sebevrahem zabere asi 5 hodin. Na delších trasách je vždy potřeba počítat se zastávkami. Od rána jsme měli pouze chleba, takže si v restauraci koupíme samsu (taštička plněná masem a cibulí) a kurut (stále stejně hnusný, jako si ho pamatuju).
Řidič nás vysadí na adrese, kde by měl být hostel. Paní nás však vyhání a posílá o dům dál. Tam už jsme úspěšnější.
Se západem sluníčka vcházíme na dvorek.
„Je tu někdo?“
Nejdřív nás přijde přivítat kočka, pak i milá paní s dětmi. Ubytujeme se v útulném pokojíčku, domluvíme si večeři a utíkáme do sprchy. Nemůžu se dočkat, až se po dvou dnech vyspím. A ještě ke všemu v čisté posteli. Co chtít víc?
