Baku, rutina, náhradní rodina, jak se žije v Pákistánu?
Co určuje, jestli se vám, na nějakém místě líbí nebo ne? U mě na to mají velký vliv vzpomínky. A ty mám na Baku víc než hezké. Jsem tu už potřetí během hodně krátké doby. Teď není hlavním cílem poznávat město, ale dostat se odtud přes Kaspické moře do střední Asie. Ubytuju se pro jednou v dražším hostelu, ale vím, že tam je čisto, můžu si vařit a snad i odpočívat. Naivní, naivní a nepoučitelná.
Když žijete pár dní na jednom místě, kontaktu s lidmi se nevyhnete. A kdo si žijeme na hostelu? Amir (Pákistánec, co má zlomené srdce), Janet (79 letá Australanka, která má procestovaný celý svět), Jo (mladá Australanka, která cestuje už 4 roky v kuse) a její turecký přítel (nejlepší suvenýr z Turecka, jak ho sama nazvala, já si z něj přivezla jen šátek 😄).
V Baku si vytvořím rutinu. Vařím si, protože sama do restaurace chodím nerada. Zajdu se podívat na známá místa a najdu si fitko. Kvůli větru se mi také podaří onemocnět. Je mi zima, bundu jsem poslala domů po ségře. Jenže, mám tu přeci svojí náhradní rodinu. Ještě tentýž den přichází Amir a říká mi, že má pro mě dárek. Dárek? Opravdu. V hloubi duše doufám, že je to jídlo, které mi už týden slibuje. Ale Amir mi dává mikinu. A po chvíli slyším i nějaké zvuky z kuchyně. Že by došlo i na oběd?
Yes! Po týdnu slibů jsem se dočkala! K obědu máme brambory se zeleninou. Brambory jsou v Pákistánu asi národní jídlo. Marně se rozhlížím po příboru, než mi dojde, že příborem se tu myslí chleba. Ok, jdeme na to. Kupodivu je to snazší, než jíst rice and curry rukama, ale i tak by to chtělo víc tréninku. K snědení bramborové směsi, která by se vešla asi do dvou polévkových lžic, jsem nucena sníst asi třikrát víc chleba, než by si přál můj žaludek. Ale nechci vypadat jako prase a snažím se to nabírat chlebem. Po obědě ještě dostanu kávu, teda prý je to káva. Je sladká a se smetanou, fakt dobrý, spíš takový kakaíčko (Martin, kterého jsem potkala v Kutaisi by asi nesouhlasil, žádné holandské kakao, ale lepší než nic 😄). Ale už si začínám zvykat na život bez kafe, černý čaj je celkem dobrá náhražka.
Ne že bych neměla na jídlo, ale ráda ochutnám něco cizího, něco typického pro jinou zemi. Amir je dnes jak vyměněný, je tu totiž jeho bratranec, před kterým si chce udržet tvář a nemluví o svém zlomeném srdci a bolavé duši. Dokonce se dozvím i zajímavosti o Pákistánu a Dubaji, kde jeho bratranec žije. V Pákistánu rodiny drží víc po hromadě. Anglicky mluví asi 70 % obyvatelstva, a všichni rozumí. To mě dost překvapilo. Jí se hodně brambory (nelze si nevšimnout), kuřecí a skopové maso. Školy jsou dostupné, ženy mohou pracovat, ale radši jsou doma (názor Amira). Alkohol je zakázaný – až půl roku vězení, o to víc je oblíbená shisha. Počasí podobné jako v Ázerbajdžánu. I když žije celý život v Dubaji, kde má byznys, nedá dopustit na Pákistán, to je jeho domov. Život v Dubaji je prý šílený, za vše se platí, pokuty za všechno, co vás napadne, nebo spíš nenapadne. Navíc je tam moc turistů a moc velké vedro. A ještě poznámka k rodinným vztahům, Alimu je 33 a má za posledních deset minut od mámy dvacet zpráv, Amir na tom není o moc hůř. Já za poslední dva dny nedostala od mámy ani jednu 😄.
Loď do Kazachstánu by měla jet několikrát za týden, po pár dnech v Baku mi Gulnar z recepce nabídne, že mi bude volat do přístavu a zjistí, kdy pojede. K mojí smůle je poslední dny obrovský vítr a loď zatím nejede. Největší problém je, že loď nejezdí z přístavu v Baku, ale z Alatu. Alat je přístav asi 70 km od Baku a nic kromě přístavu tu není. Já mám dvě možnosti. První je jet do přístavu a čekat, až loď pojede (to může zabrat i několik dní a já na camping nemám dostatečné vybavení, v noci už je dost chladno), nebo být odkázaná na Gulnar, která mi tam volá.
Další den se konečně dočkám, Gulnar mi říká, že by loď měla jet zítra. Amir se svým bratrancem mě už asi přijali do rodiny, říkají mi sweet young sister. Když jim řeknu, že zítra odjíždím, vypadají smutně a dokonce mi donesou večeři. Tentokrát s příborem. Na hostelu je s námi ještě jeden místní pan, který mi radí, jak se dostanu do Alatu, dokonce mi to nakreslí, asi se tvářím dost nechápavě. Odjíždí i Janet, všichni si po přejeme šťastnou cestu, vyfotíme se a jdeme spát. Je asi jedna v noci a ráno musím vstát brzy.
Ráno se budím a Ali sedí u stolu, prý nespal, nikdy nespí, když změní prostředí. Říkám mu, že už musím odjet, a on mi přinese tašku plnou jídla na cestu. Tak proto se mě Amir celý večer ptal, co budu snídat. Ty blázni chodili v noci po Baku a nakupovali mi jídlo na cestu. Už nevím co říct, obzvlášť když mám od Amira zakázané říkat děkuji.
Tak jen „Yollo Habibi, brothers.“
