Co se dá dělat, když jedete 4 hodiny v maršutce bez wifi?
Pamatuju si to, jako by to bylo včera. Seděla jsem tehdy v maršutce do Tbilisi, Verunka vedle mě spala, já koukala z okna a říkala si, že tohle je ono, tohle mě baví, tohle bych chtěla. Škoda že já nemůžu, škoda, že se musím vrátit domů. Škoda, že nemůžu cestovat víc, déle. Nemám tolik volna, peněz a bla bla bla. Ale vážně nemůžu? Není to jen pohodlnost a výmluvy? Proč bych si nemohla splnit sny, které jsem nedávno ještě ani nevěděla, že mám? Uběhl rok a musela se stát ještě spousta věcí, ale když tohle píšu, sedím opět v maršutce do Tbilisi. Největší podíl na tom, že jsem na jaře dala výpověď v práci a odjela bez zpáteční letenky, mají zásluhu dva lidi. Jeden mi před lety ukázal, jak boží to je, sbalit si pár věcí do batohu a vyrazit do světa. Díky tomu druhému jsem uvěřila, že si i já můžu splnit své sny. Myslím, že oba jsem tím pěkně naštvala 😁
Když si vzpomenu, jak jsem se poprvé balila do krosny na Ukrajinu a asi 10x Verče volala co si jako bere a co budu určitě potřebovat? Jak jsme chodily v noci vyděšené po Oděse s pepřákem v ruce a hledaly hostel. Pár dní na to se to opakovalo v Kišiněvu, jen s tím rozdílem, že tam v noci nesvítí pouliční světla. Pak jsme navzdory všem předpokladům jako dvě blondýny přežily cestu po Maroku na vlastní pěst. Usoudily, že hamam není nic pro nás, pouštěly písničky Karla Gotta Abdulovuli, který poslouchal reggae a hulil trávu Taky jsme vzaly na cyklovýlet mladého Mohameda, který si asi myslí, že nás někdo zabil, protože jsme mu nenapsaly mail, jak jsme slíbily. A i tam jsme hledaly hostel po tmě hned první noc (hledání hostelů je už taková naše tradice, sama s tím nikde nemám problém 😄). Cesta do Ázerbájdžánu a Gruzie už byla lepší, spaly jsme venku, poprvé stopovaly a zkoušely si vyrábět sýr nebo brodit řeku. I když stále byly rezervy, do hor jsem si koupila nový boty a všechny treky jsem odchodila v nohách oblepených náplastí a myslím, že poslední puchýř se mi zahojil až v září. Těsně před tím, než jsem jela na roadtrip na Malorku. Tu jsme projeli křížem krážem. Všech 10 nocí jsme zvládli bez hotelu a 9x jsem si našla sprchu, dvakrát to sice zahrnovalo exhibicionismus před autobusem turistů a jednou holení nohou na veřejných záchodech, ale víte jak to mám s těma zážitkama. Hlavně musí být intenzivní 😄. Pár měsíců na to, jsem zjistila, že asi nejsem holka jen do hor, že kilometry krásných pláží mi také nejsou cizí, že jíst rukama rýži je docela věda, že jsem schopná sníst tolik chilli, že i místní občas nevěřili. A že i když moje řidičské dovednosti mají rezervy, zamilovala jsem si řízení skútru v zemi, kde neexistují dopravní pravidla (možná to je ten důvod). O to horší byl návrat, byl začátek ledna, dokonce i v Praze sněžilo a já tehdy vystupovala z letadla v žabkách a tílku, protože jsem odmítala akceptovat, že musím zase domů. No a moje poslední cesta na Kavkaz na jaře mi ukázala, že není potřeba vidět všechno za každou cenu, že když chcete nejlépe poznat zemi, není to jen o místech, která navštívíte, ale hlavně o lidech, které potkáte.
Společným jmenovatelem mého cestování se tak stali lidé. Je jedno jestli to byli křesťané, muslimové nebo budhisté, muži, ženy, cizinci, Češi, chudé babičky nebo naopak úspěšní a bohatí lidé. Všichni se ke mně vždy chovali slušně a vždy se mi každý snažil pomoct, protože i já jsem se ke všem vždy snažila chovat slušně, s respektem (ok, když mě otravuje už dvacátý taxikář za den, tak umím být taky nepříjemná 
). Někteří z nich mi život ovlivnili více než jiní, některé už nikdy neuvidím. Některé třeba ano, nemám v plánu projet celý svět, ale na pár místech ve světě už mám kde přespat, kdybych tam přeci jen dojela.. Baku, Abu Dhabi, Iran (asi 10x), San Diego, Dublin, Tbilisi, Gyumri, Jerevan nebo Vancouver 😇 jenže já nemám plán, takže kdo ví?
Jsem pryč přes dva měsíce a domů se mi zatím nechce. Brečela jsem jen jednou, pardon vlastně dvakrát. Poprvé když jsem se rozloučila s Verunkou na letišti ve Skopje. Jednak proto, že mi bylo smutno a jednak pro to, že jsme nevěděla, jestli to zvládnu. Být sama, postarat se o sebe ve světě. A podruhé, když za mnou přijel kamarád do Turecka a já si naopak přála být sama 😁 ale popravdě? Já ještě sama skoro nebyla. Pořád potkávám spoustu úžasných lidí, to je jeden z benefitů cestování o samotě.
Nebudu lhát a tvrdit, že je všechno vždy úžasný. Měla jsem pár momentů, kdy mi nebylo do zpěvu. Poprvé když mi v Řecku málem ukradli kabelku, ale beru to jako lekci, asi jsem potřebovala trošku vrátit nohama na zem, protože mi to všechno přišlo strašně jednoduchý. Pak cestou z Turecka do Gruzie, kdy se podělalo, co se dalo. Únava ve spojení s nemocí, do toho zpožděný vlak a hledání hostelu v Ankaře po tmě. Podruhé mě chytla nemoc hned druhý den v Arménii. Ale ani když jsem ležela sama naprosto vyřízená v Ankaře v hostelu a nebyla schopná jít si ani vyčistit zuby, nebo když jsem ve Vanadzoru celou noc zvracela, neřekla jsem si „prosím, já chci domů„, ale „prosím ať je mi líp a nemusím se ještě vrátit domů„.
A co dál? Nevím, možná mě to zítra přestane bavit a koupím si letenku domů, možná ne. Pokud by chtěl někdo vědět, kde jsou ty nejhnusnější místa, ráda poradím. Bylo mi řečeno, že jsem expertka na jejich nalezení. Kam teda ještě pojedu? A kdy se vrátím? Nevím. A nevím. Budete mě muset sledovat 😇 ne že bych musela být tak tajemná, ale kdo ví, co bude… Mám pár plánů, cílů, snů… ale jelikož nevím, co bude zítra, tak se to těžko určuje. Neplánuju, nebráním se ničemu, možná budu už za týden doma, možná zítra potkám někoho, kdo mi řekne o místě, kam bych měla jet. Možná tam dokonce i pojedeme spolu. Samozřejmě určitou představu mám, ale taky jsem trošku pověrčivá, takže uvidíme, co mi život ještě přinese.
Ségra mi řekla, že se o mě bojí, protože se prý nebojím ničeho. To není pravda, bojím se spousty věcí (nechtějte vědět čeho všeho 😁). Jen už asi nejsem ta malá holka, která se bojí jít potmě i do garáže. Že když se budeme obě bát medvěda, Jíťo, ničemu to nepomůže, jedna vyděšená blondýna je na jeden les až až 😁. I když mám doma dvě šatní skříně a asi třicet párů bot, už nejsem taková princezna a jeden den bez sprchy vydržím, jde to i déle, ale pouze ve výjimečných případech, turecký záchod je občas výhra. Už usnu i když po zdi na druhé straně místnosti leze pavouk, ale ne, když někdo chrápe, takže špunty do uší jsou nutnost, chleba je kámoš a nejvíc šťastná jsem za čistý ručník a pračku. Zjistila jsem, že ze snídaně můžete přežít celý den a úsměv boří ledy, že to nejlepší vás potká, když to nejmíň čekáte a že jsem vděčná, že jsme se narodila v Česku, protože je to jedna z nejlepších zemí na světě (jestli někdo nesouhlasí, běžte to, prosím, vysvětlit staré babičce do Arménie, která prodává na trhu brambory, aby si mohla koupit něco víc než jen suchý chleba, nebo vysokoškolsky vzdělané ženě, která ten chleba peče, protože její manžel a bratr nechce, aby pracovala ve vystudovaném oboru). Jsem vděčná, že mám možnost dělat, co mě baví. Vděčná své rodině a kamarádům, kterým se omlouvám, že jim svým cestováním někdy připravuji těžké chvilky.
