Itálie – #Vanlife

Z Florencie se přesuneme do Camaiore. Nestíháme ochutnávat zmrzliny, takže navyšujeme denní příděl a před večeří se zastavíme na gelatto. Jet do Itálie a nedat si těstoviny by byla ostuda… Na google si najdeme fajnovou restauraci v horách s výhledem, dostat se k ní je pořádná makačka i pro naše auto. Bohužel bez odměny, protože je beznadějně plno. Nenecháme se odradit a na mapě si najdeme nedalekou restauraci. Tady není problém s místem, ale možná bude u placení 😀. Když nás upravený a navoněný číšník vede ke stolu, nemám z toho nejlepší pocit. Nažehlené ubrusy a několik druhů příborů nějak nekorespondují s mýma rozcuchanýma vlasama. Ale s prvním soustem těstovin, jsou všechny nepříjemné pocity pryč. Jídlo je naprosto dokonalý!

V podvečer přijíždíme k moři. Brzy nám dojde, že tady to s přespáním nebude tak jednoduchý. Několik kilometrů jedeme po silnici podél pobřeží a přes hotely ne a ne spatřit moře. Po západu slunce zastavíme u veřejné pláže a konečně se vykoupeme. Přespíme o kus dál na parkovišti vysoko nad mořem.

Výhledy po probuzení nás moc neuspokojí, sbalíme plnou tašku se snídaní a vyrazíme směr pláž. Měla by být někde pod námi. Mapa říká jen 1 km. 

„Jednoduchá věc, k moři to nebude takovej kousek a je to tahle cesta dolů…“ oznámí mi Jára, když vylezeme z lesa a spatříme moře hodně hodně pod námi.

V žabkách a s taškou nacpanou snídaní se místy doslova slaňujeme dolů. A když už konečně spatříme pláž, zmizí cesta 😀. Pláž je dobře přístupná v případě, že vlastníte loď. Majitelé několik z nich na nás na dálku gestikulují, že dál už chodit nemáme. Alespoň tak si to vyložím. Moc se mi to nelíbí a když mi pod nohou ujede kámen, který se dole pod námi roztříští o útes, i Jára usoudí, že ta pláž není až tak hezká, abychom se kvůli ní zabili.

„Jak se ti jde?“ ptám se Járy cestou zpět. 1 km nahoru zabere přesně 40 minut, úplně stejně cesta dolů.

„Chtěl jsme se vykoupat, tak se koupu. Akorát jsem nevěděl, že to bude tak intenzivní. A slaný“.

„Je to hodně intenzivní a špinavý,“ zhodnotím to při pohledu na svoje černý nohy v žabkách. 

Koupání a snídaňo-oběd nás čeká až na útesech u městečka La Spezia. Malíři se tu opravdu vyřádili, každý domeček má jinou barvu, v uličkách je spousta květin a na jediné plážičce ve městě i spousta lidí. Pobřeží je tu členité a samá skála. Pláže jsou tak dostupné lodí nebo přímo v centru městeček. To znamená, že je v nich na můj vkus až moc lidí. Naštěstí jsou lidi lenoši, takže stačí popojít o kus dál po kamenech a tam už nikdo není.

Jára má kromě intolerance na studenou vodu taky intoleranci na vedro. Cestou k autu si tak musí dělat přestávku na lavičce ve stínu. 

„Já se hlavně nechci zpotit, abych do auta nešel zpocenej. Když to vyjdu vcelku, tak se začnu potit. To nechci. Já musím jít pořádně pomaličku, ve stínu, s větrem, abych byl pěkně čisťoučkej, neulepenej a nebyl zpocenej. Víš? To je plán. Tomu se říká plán. To Lenouš nezná. Lenouš udělá faůfjasůfh a je nahoře zpocená jak prase.

„Já se nepotím.“

„Já vím, kakáš duhu a nepotíš se. Jenže já jsem tě viděl před třema hodinama ve stráni a byla jsi zpocená, jako bys na sebe vylila kýbl. A taky jsem tě oblízl a jsem si jistej, že to bylo slaný.“

Levanto je další z městeček na pobřeží Ligurského moře. Na pláži je spousta lehátek, ale koupat už se dnes nechceme. Stojíme na promenádě a pozorujeme západ slunce a lidi pod námi užívající si poslední chvilky dnešního dne. Měli ho taky tak intenzivní a krásný, jako my? Zakončíme ho gellatem a teplou večeří, kterou Jára uvaří a částečně vyleje do trávy 😀.Místo na spaní máme jako z pohádky. Slunce už dávno zapadlo, obloha je zbarvená do oranžova a mraky dokreslují scénu do dokonalosti. Tohle je víc než všechny hotely dohromady.

Ráno je stejně epesní jako večer. Připadám si tu jako v nebi, moře a mraky pod námi, výhled až za horizont a k tomu snídaně ze zbytků, protože sehnat v Levantu jídlo po 8 večer bylo nad naše schopnosti 😅. 

Když sedím na kamínkové pláži v Levantu a nechávám sluníčko vysušit poslední mořské kapky, začínám si uvědomovat, že je to tu zas. Začínám být smutná. Cítím to pokaždé, pokaždé, když se blíží výlet ke konci. Je jedno jestli trvá dva dny nebo měsíc.