tREK DO ZÁKLADNÍHO TÁBORA POD HOROU rAKAPOSHI
Gilgit je obrovskej a chaotickej. A neuvedl v nejlepším světle. Na jeho obranu, když jsme nevyspalý, několik dní nemytý a zaprášený, nejsme v nejlepším rozpoložení. Ali nás varoval, že tudy nemáme jezdit, ale stejně bych jela znovu 
. Taky nás natáhl taxikář a v hotelu pět minut po příchodu vypadla wifi i elektřina. Očividně je to stejný v celém severním Pákistánu bez ohledu na to, jestli jste ve městě nebo na vesnici. A završíme to praním oblečení, který na místní poměry stojí majlant. Platíme 9 Kč za každý kus oblečení, pár ponožek se naštěstí bere jako jeden kus.
. Taky nás natáhl taxikář a v hotelu pět minut po příchodu vypadla wifi i elektřina. Očividně je to stejný v celém severním Pákistánu bez ohledu na to, jestli jste ve městě nebo na vesnici. A završíme to praním oblečení, který na místní poměry stojí majlant. Platíme 9 Kč za každý kus oblečení, pár ponožek se naštěstí bere jako jeden kus.Být offline mi vůbec nevadí, jen se blbě plánuje cesta, kterou nemáme dopředu naplánovanou . Jsme odkázáni na komunikaci s místními, která může být poněkud obtížná. Většina lidí je tu extrémně ochotná pomoci, ale ne vždy to někam vede. Rádi bychom viděli horu Rakaposhi, Fairy Meadow pod Nanga Parbat a oblast kolem Skardu. Nevíme, jestli máme čas na všechno, nevíme, jak se tam dostaneme…
. Jsme odkázáni na komunikaci s místními, která může být poněkud obtížná. Většina lidí je tu extrémně ochotná pomoci, ale ne vždy to někam vede. Rádi bychom viděli horu Rakaposhi, Fairy Meadow pod Nanga Parbat a oblast kolem Skardu. Nevíme, jestli máme čas na všechno, nevíme, jak se tam dostaneme…Brzy ráno se vydáme na nádraží, které nám poradil majitel hostelu. Byl možná otravnej a choval se ke svým podřízeným hrozně, ale nádraží nám poradil správný. Dojdeme k němu asi za půl hodinky poloprázdným městem. Všude jsou otevřené “pekárny”. Rovnou si koupíme 2 nany právě vytažené z pece. Sníme je po cestě. Déšť pročistil vzduch a najednou je příjemně. Je trochu chladněji a muži vytáhli vestičky. Lidu tu jsou malý a většinou hodně hubení, nosí prsteny, podávají si s námi ruce, zdraví a mávají. Myslela jsem, že Gilgit bude poněkud víc turistický, ale nikoho, kdo by připomínal západního turistu, tu za dva dny nepotkáme. Kluk na recepci hostelu Járu navíc prosí o společnou fotku. Včera u nás na ulici zastavil kluk ve velkým autě a zajímal se jestli nejsme španělský pár, který chodí po Pákistánu pěšky. Když jsme to uvedli na pravou míru, tak nás stejně zval na čaj.
Nádraží je trošku schované, o kousek dál než ukazují mapy. Vůbec to jako nádraží nevypadá, ale je tu i kancelář s čekárnou (místnost se stolem a dvěma lavicemi). Je 8:45 ráno, auto odjíždí, až se naplní auto. Je potřeba 20 lidí a my se zapisujeme jako druhý a třetí cestující. Můj pohled zaujme fungující zásuvka, vypadá to, že nabít powerbanku je lepší na nádraží než v hotelu. Nechám powerbanku svému osudu na nádraží a jdeme přes ulici na snídani. Všechno tu dělají buď děsně pomalu. nebo naopak kmitají jako o život. Čas tu nehraje žádnou roli, prostě plyne. Nikdo nikam nespěchá, všechno dělají děsně pomalu, nebo naopak kmitají jako o život a řidiči troubí a předjíždí jako šílený. A taky hodně kouří.
Je 9:45 a stále čekáme. Beru zpět, i na nádraží vypadává proud. Alespoň stihnu dopsat deník. Majitel našeho hostelu si v něm včera listoval a nevěřícně kroutil hlavou, prý jsem poslední člověk na světě, který píše ručně. Špinavým oknem pozoruju ruch na ulici, prší čím dál víc. Jedeme pod sedmitisícovku a nevíme, jaké bude počasí. Ale nemáme si to jak ověřit.
Po dvou hodinách konečně vyrážíme. Stejně jako naše batohy na střeše máme i my výhled z první řady. Už jsme totiž zkušený a rychle si naskočíme vedle řidiče. Hezkou silnici brzy nahradí horší plná děr. Cestou míjíme políčka, na kterých pracují místní lidé. Nikde nenajdete těžkou techniku, všechno je ruční práce. Na tomto místě už je mnohem více na očích horolezectví. Cestou míjíme sochu známého pákistánského horolezce. Muhammad Ali Sadpara během své kariéry vystoupil na čtyři pákistánské osmitisícovky, na Nanga Parbat jako první v zimním období. Ztratil se v horách v roce 2021.
Silnice je po většinu cesty dobrá, ve starších průvodcích se ale můžete dočíst něco jiného. Místo dvou hodin cesta dříve trvala i několikrát tolik.
Trek do Base Campu pod Rakaposhi začíná ve vesnici Minapin. Pokud nemáte pronajaté auto, musíte po dvou hodinách jízdy (pokud máte štěstí a není zapadaná silnice) vyskočit na hlavní silnici a dál buď pěšky, stopem, nebo taxíkem. Není potřeba to hlídat, řidič ví, kam jedeme a zastaví nám sám od sebe.
Nahoru je to od hlavní silnice 11 km a asi 1500m nastoupáno. První tři kilometry přes vesnici jsme si zaplatili minibus, který cenově odpovídal spíš taxi.
Trek není nijak zvlášť náročný, pokud v Minapinu přespíte a brzy ráno vyrazíte, stihnete se vrátit ještě ten den. My jsme ale přijeli až po obědě a trek jsme si rozdělili na dva dny. A i vám bych doporučila is trek rozdělit a přespat v horách. Byla by škoda o tenhle zážitek přijít.
Cesta do kempu je pěkná procházka na 3 hodinky (s narvanýma batohama). Jen kdyby nebylo takový vedro. V kempu, který je na http://xn--mapch-zqa.cz/, vám půjčí i stan se vším všudy, uvaří milk tea nebo večeři. Kdybych věděla, jak vybavenej bude kemp ve 3 tisících, tak mám poloviční batoh . Není třeba sebou tahat vodu, ale vzhledem k všudy přítomným kravám vodu filtrujeme. Trek první den není sám o sobě až zas tak dechberoucí. Ledovce si ani nevšimnete, protože je zapadaný sutí a hlínou. Ale cestou nahoru skoro nikoho nepotkáte.
. Není třeba sebou tahat vodu, ale vzhledem k všudy přítomným kravám vodu filtrujeme. Trek první den není sám o sobě až zas tak dechberoucí. Ledovce si ani nevšimnete, protože je zapadaný sutí a hlínou. Ale cestou nahoru skoro nikoho nepotkáte.Dechberoucí je louka, na které budeme dnes spát. Mezi stany se tu prochází krávy a osel. Přivítá nás moc milý pán, nabídne nám ovoce a čaj, stan si máme postavit kdekoliv chceme. Večeři si můžeme vybrat z pěti jídel. Je tu neuvěřitelný klid, pozorujeme západ slunce a popíjíme sladký černý čaj s mlékem. Zajdeme se podívat na nedalekou vyhlídku na ledovec. Po západu sluníčka začne být rychle zima. Rukavice a čepici tu nemám zbytečně. Po večeři ulehneme do stanu a okamžitě usínáme, ráno musíme vstávat brzy!
Není pravda, že jsou všechny hory stejný!
Dokud nad ránem nezačal hýkat osel, spalo se mi krásně. Naše plány na brzké vstávání překazil déšť, ale do base campu hory Rakaposhi je to už jen 600 výškových metrů. Pohodovým tempem by to měla být procházka na 1,5 hodiny.
Jdeme bez batohů, věci si necháme v kempu. Od začátku strmě stoupáme, často zastavujeme a lapáme po dechu. Ve třech tisících se dýchá hůře. A pak nám dech dojde úplně, protože se nám zjeví ona. Pákistánská kráska Rakaposhi, neboli Zářící hora. Led a sníh skutečně září do dálky.
“7 787 m kopec jako blbec!”
“Ty kráso, to je neuvěřitelný. To je neuvěřitelnej kopec. Tam potřebuju jít.”
“Já teda ne, mě to stačí do base campu.”
Říká se, že všechny hory jsou stejný, ale není to pravda. Stát ve výšce 3000 m a koukat na tu masu skály a ledu přímo před námi je neuvěřitelný. Koukáme na to s otevřenou pusou a kvůli nedostatku kyslíku je to jen z části. Poprvé vidím zblízka tak vysokou horu. V nižších polohách byl ledovec zasypaný hlínou, ale tady je vidět v celé své kráse. Jsme jen malý kousek nad ním. Cestou nahoru míjíme jen pár lidí a v base campu potkáme pár místních kluků, kteří nám nabídnou společnou procházku k nějakému jezírku přes ledovec. Taky nám říkají, že tudy už se nahoru neleze, ale že to před pár lety zkoušeli dva horolezci a musel pro ně letět vrtulník (byli to Češi mimochodem 
, možná si to pamatujete, proběhlo to sdělovacími prostředky).
, možná si to pamatujete, proběhlo to sdělovacími prostředky).Není nám dovoleno se kochat dlouho, po chvíli horu začnou zahalovat mraky a obloha se kaboní. Je čas na sestum. Zatím to hodnotím jako jeden z nejhezčích dnů v Pákistánu. A máme neuvěřitelný štěstí, že nám vyšlo počasí a kopečky se nám na chvíli ukázaly. Původně jsme se rozhodovali mezi Rakaposhi a Nanga Parbat a jsem opravdu ráda, že jsme trek do Rakaposhi BC nevynechali.
Ještě to odpoledne se vracíme do Minapinu a rovnou i do Gilgitu. Cesta dolů je v phodě a sestupujeme ryche S ranním výšlapem je to asi 18 km. První stop se nám podaří už ve vesnici Minapin, dva muži nás vezmou přes vesnici, ale bohužel pokračují na druhou stranu a musíme si vyskočit. Dojet sem bylo vlastně jednoduché, z Gilgitu jel autobus. Ale odtud se musíme dostat stopem. Není to tak jednoduchý, jak jsem si původně myslela…Trošku to zhoršuje fakt, že nám přijdou na pomoc tři mladíci. Najednou nás u silnice stojí pět a šance na zastavení auta se tím prudce snižují. Tolik lidí už do auta nacpe málokdo. Ale dají nám dvě meruňky, to je fajn. Po půl hodině nám ale skutečně zastaví auto. Řidič sice neumí anglicky, ale název města Gilgit chápe. Po chvíli nám ale přes překladač oznámí, že jede do nějaké vesnice a do Gilgitu pojedeme za dvě hodiny.
“Aha, tak mi si tady vystoupíme a stopneme jiné auto.” odpovím mu.
“Nemáme čas s tebou jet.” nic lepšího mě v tu chvíli nenapadne.
“Proč?” upřímně se diví on. A zpětně se asi ptám i já sama sebe, proč?
Tato situace vystihuje Pákistán snad ještě víc, než čaj nebo hory. Prostě mají na všechno dost času a nikam se nehoní. Dnešní třetí stop jsou dva pánové z Karáčí, kteří anglicky pro změnu umí velmi dobře. Vyměňujeme si takové klasické fráze o tom odkud jsme, co děláme v Pákistánu, jak se nám tu líbí. Když v tom se téma hovoru změní.
“Do Gilgitu se dnes nedostanete, je zasypaná cesta. Musíte je s námi, budeme grilovat, ” snaží se nás přesvědčit. My tomu moc nevěříme, v protisměru pořád jezdí hodně aut a jak už jsem psala, pákistánci mají sklony k přehánění a někdy si dokonce vymýšlí. (Spoiler: Což je i tento případ 
).
).Čtvrtý řidič je postarší fajn pán. Taky nemluví anglicky, ale neváhá zavolat synovci, aby zjistil, kam máme namířeno. Prohodíme pár vět a vše se zdá být v pořádku. Problém nastane v Gilgitu. Pán nás nechce vysadit ve na ulici a chce nás zavést na nějaké konkrétní místo. Jenže my nevíme kam chceme jet. Gilgit není úplně malé město. A já ani za nic nedokážu tomu klukovi po telefonu vysvětlit, že si NĚKDE vystoupíme. Jsme uprostřed velkýho města a nemáme internet, ubytování, nevíme na jaký jet nádraží. A do toho zas potřebujeme bankomat, který by nám dal peníze (spoiler: třetí dal). Nakonec se tedy sebereme a odcházíme.
Když se na ulici zeptám na cestu, vznikne z toho poměrně bizarní situace. Pán mi totiž nerozumí a snaží se sehnat někoho, kdo umí anglicky. Během chvíle je kome nás asi 10 dalších lidí, kteří nám nerozumí, ale chtějí nám s něčím pomoci 
. Dopadne to tak, že skončíme u nějakýho chlapa, který byl v 60 letech v Evropě a chtěl se nám odměnit za pohostinnost a nabízí nám ubytování.
. Dopadne to tak, že skončíme u nějakýho chlapa, který byl v 60 letech v Evropě a chtěl se nám odměnit za pohostinnost a nabízí nám ubytování.Špinavý, zpocený, unavený a hladový se pěšky po silnici plné šílených řidičů po nějaké době dostaneme na nádraží, ze kterého jjezdí autobusy k Raikot Bridge, odkud se začíná výlet do Fairy Meadow pod Nanga Parbat. Autobus jede až další den, ale než stihneme odejít směr nějaké ubytování, doběhne nás pán, že ví o sdíleném autě, které ještě dnes jede tímto směrem. To je přesně to, co si přejeme!
Moje radost netrvá dlouho a z tohoto zážitku se stane asi jeden z nejděsivějších v celém Pákistánu. Polovinu cesty na zadních sedadlech sedíme ve čtyřech, ale to nejhorší začíná jen co vyjedeme z města. Náš řidič je totiž blázen-šílenec-sebevrah. Poprvé v životě se tu bojím o život a to jedeme po krásný, nový a asfaltový silnici. Jede jako totální prase, zrychluje zásadně před zatáčkou a v horských serpentinách předjíždí i tři auta najednou. Aby toho nebylo málo, tak u toho na tabletu sleduje nějaký indický videoklipy s polonahýma ženskýma, na střídačku čumí do telefonu a ještě kouří. To už je na mě moc.
“SLOW DOWN!” zařvu na něj.
“To je k ničemu, stejně ti nerozumí,” opáčí Jára.
Fakt se bojím, že tady umřeme. Dole v údolí teče řeka a i když tu jsou svodidla, nedělám si iluze, že by nás v této rychlosti zachránili před pádem několik desítek metrů ze skály.
Možná mi nerozumí, ale tón mého hlasu je všeříkající, protože opravdu zpomalil. Asi tak na 5 kilometrů.
Jsme z toho tak vyřízený, že u Raikot Bridge vlezeme do prvního hotelu, který potkáme. Myslím, že to je ten nejdražší, jaký tu je. Noc nás vyjde na 1500 Kč, internet nejde vůbec a klimatizace jenom v noci…
Jediná zajímavá věc této cesty je pohled na západ slunce a výhled na Nanga Parbat, která byla v jednu chvíli vidět. Díky, že žijem!
