koupání, změna plánu, stopování, stopování a zase stopování
Kolikrát za den se dá změnit plán? Mnohokrát. Ráno jsme vstaly brzy a šly vyzkoušet banju. Je to velká výhoda stanovat vedle místa, kde se můžete vykoupat. Po snídani jsme se vydaly do hor na výlet. Jenže po 10 minutách chůze jsme usoudily, že nám to za to nestojí. Bylo neskutečný vedro. Příště už bych asi na Balkán v červenci nejela. K moři možná, ale v horách s krosnou je to pak někdy utrpení. Takže co teď?
Válet se celý den u vody nechceme, asi je čas popojet dál. Autobus jede za dlouho, do nejbližší vesničky Petran je to 6 kilometrů, do městečka Pёrmet 11. Jdeme pěšky po silnici a slunce pálí už od rána, žádné auto naším směrem nejede. Proč taky, všichni se jedou koupat, domů pojedou až odpoledne. Po asi hodině si stopneme starší manželský pár, vezmou nás až do Permetu. Po obvyklých patáliích jako je hledání něčeho k jídlu a radostech jako je káva zjišťujeme, že do Korçi se dnes už autobusem nedostaneme. Jezdí pouze jeden denně a to v 7 ráno.
Jdeme stopovat, v Permetu nás už nic nedrží a je teprve dopoledne, zkusíme se dostat stopem až do více než 120 km vzdálené Korçi, nebo alespoň popojet. Po chvíli nám staví Taulan, mladý kluk co jede pouze do Permetu, nabízí nám cigaretu, jako každý tady, a žvýkačky.
V Permetu jdeme na konec vesničky, po dlouhé chvíli projede naším směrem pouze jedno taxi. Sedáme si do stínu a čekáme jeslti něco pojede.. Jakmile slyšíme motor, vyskakujeme i s cedulí. Jede malý náklaďák, uvnitř sedí starší manželé, bohužel jen projedou. Škoda, vždycky jsem se chtěla projet na korbě náklaďáku. Počkat! Oni se pro nás vrací? Úžasný! Okamžitě naskakujeme, sedáme si mezi melouny, cibuli a bramobory a s větrem ve vlasech projíždíme krásnou krajinou. Je to boží! Taková vyhlídková jízda zadarmo. Kolem nás jsou hory, dole pod námi teče azurově modrá řeka. Nemluvíme, ani to nejde, snažím si udělat cop, protože jinak už vlasy nerozčešu a jen se na sebe šťastně usmíváme.
Vyskakujeme po 20 km v městečku Çarçovё, kousek od řeckých hranic. Prý můžeme jet s nimi. Mrkneme na sebe, nepojedeme do Řecka? Dnes ne, poděkujeme a vyskakujeme u malé restaurace. Dáváme si výjimečně místo kávy Coca colu, kluk co tu pracuje, nám nabízí, že nám zastaví auto, nebo si aspoň myslíme, že nám to říká. Sedne si k silnici a něco si čte. Když projede třetí auto a kluk se k ničemu nemá, zvedáme se a jdeme si stoupnout do středu křižovatky, je to totiž takový divný kruhač a nejsme si jisté, jakým směřem pojedeme. Přijedou asi dvě plná auta a jedna velká žlutá dodávka, mávám na ně. Zastavují, ale mají plno, Veru říká, že v nákladovym prostoru za žádnou cenu nejede. Dodávka však neodjíždí, osazenstvo začne vystupovat a něco řešit. Nevím, jak to Verča udělala, ale po chvíli usedáme společně s paní a pánem do kabiny a druhý pán spolu s našimi batohy do nákladového prostoru.
Cesta je to dlouhá, 100 kilometrů za tři hodiny. Vede přes hory, chvíli je cesta pěkná, chvíli horší. Nemůžu se rozhodnout, jestli je horší mít omlácená žebra z toho, jak jedeme přes silnici plnou děr, nebo se bát o život, když na to pán za volantem na lepším úseku silnice šlápne. Neznáme žádný společný jazyk a konverzace trošku vázne. Vlastně spočívá ve vzájemných úsměvech a gestikukaci, při které se nejspíš ptají odkud jsme a jestli u nás máme taky tak hrozný silnice.
Cestou máme dvě zastávky, jednanu pramene, kde si doplníme vodu a druhá ve vesničce, kde si paní kupuje sýr. Tati, tohle prosím nečti. Nabízí nám taky, máme si rukou ulomit. V těchto chvílích je těžké odmítnout, je to od nich hezké, vezou nás zadarmo a ještě nám nabízí jídlo. Nerozmýšlím se dlouho, od rána jsem nic nejedla a začínám mít hlad. Před chvílí jsem si ruce opláchla ve vodě a jsem očkovaná. Snad to bude stačit.
V podvečer nás vysazují v městečku Korça. Poděkujeme a jdeme se projít po městě, najít restauraci a zjistit, kde budeme dnes spát. Korça je krásné, univerzitní město. Je tu čisto, hezky oblečení lidé, spousta cyklostezek a hipsterkych kaváren, kde už expres nestojí 10 korun.
