Co jste ochotni udělat pro 150 Kč?
150 korun.
Přesně tolik stojí nejlevnější hostel v Korçe. Cestou si říkáme, jestli jsme normální. Proč nejdeme do toho hostelu. Co je to 150 Kč? Tady třeba lepší oběd, 100 km autobusem nebo 13 káv. Dnes jsme celý den stopovaly, tím jsme ušetřily mnohem víc než 150 korun. A i kdyby ne, prostě je to jen 150 korun. Tak proč? Proč chodíme s krosnama v noci po městě, pokoušíme se být nenápadný, ale chytáme jeden záchvat smíchu za druhým?
Na mapě jsme si našly velký park, původně jsme si chtěly dát někde poblíž kafe, omrknout to a až nebudou lidi, postavit si trošku stranou stan. Jenže lidi jsou všude, je tu nějaký kostel, ale má zamčenou bránu. Možná bude lepší spát jen na karimatce pod širákem. Park jsme obešly a nikde se nám to moc nezdá, ale právě jdeme kolem stadionu. Je odemčeno, okolo jsou paneláky, tady by to asi šlo. Podíváme se na sebe. Vážně budeme spát na stadionu?
Dnes to bude bez sprchy, ale zuby si čistíme. Zrovna když si strčím kartáček do pusy přijíždí na druhý konec stadionu auto a svítí přímo na nás. A i kolem doteď poklidného sídliště začínají jezdit auta. Máme vedle sebe vyvýšený terén, ale i tak jdeme pro jistotu na do kleku.
Zase se dusím smíchy. Doslova. Mám v puse ten kartáček. Jestli tady mají kamery, tak se někdo asi hodně pobaví. Dvě holky si na stadionu rozbaluji spacáky, a skoro vleže si čistí zuby. Za 5 minut mě to přestává bavit a sedám si. Co nám asi tak někdo udělá? Maximálně nás přijdou vyhodit. Jsme připravené k téměř okamžitému úprku. Ležíme ve spacáku, kabelka uvnitř a krosny mezi námi. Verča říká, že jsme málo punk, měly jsme si tu postavit stan. Ale zase bych neviděla hvězdy. A támhle letí i pár lampionů přání.
Jestli si někdy budu psát seznam nejšílenějších míst, kde jsem spala, tohle bude hodně vysoko.
Půlnoc. To kafe před hodinou nebyl dobrej nápad. Měla jsem si dát radši čokoládu jako Verča.
Prý tu jsou hadi.
Někde za mnou mňouká kotě.
Už dvě. Asi mají hlad.
Zkusím počítat ovečky, třeba usnu.
Je teplo, výjimečně spím bez ponožek.
V 3:41 usínají kočky, probouzí se ptáci.
Ve 4:20 slyším prvního kohouta. Uprostřed velkého města? Jsem v Albánii. Tady jsou divnějsi věci, než kohout na sídlišti.
Spala jsem asi 4 hodiny, včera ani to ne. U hlavy mi bzučí komár a řve tu vrána. Verča buď ještě spí, nebo to dobře předstírá. Nechrápe, takže se to těžko pozná. Musím si to vyfotit. Chrápání je nejhorší věc na světě, jestli usínáte s někým, kdo nechápe, tak vám gratuluju. Z nevyspání mě napadají zvláštní věci. Mám úsměv na tváři a vím proč. Není to kvůli 150 korunám. I když ty se mi v následujících dnech a snad i týdnech budou hodit. Docela bych teď brala sprchu, dostávám hlad a dala bych si vajíčka. Přežila jsem noc uprostřed města na stadionu pod širákem.
V 6:15 se začíná město probouzet, zatřesu s Verčou. „Veru? Začínají chodit lidi.“
„A fotí si nás?“
Můžu tohle ještě napsat domů?
