Miro Pavšim Albánie, Pěšky přes hranice, chceme razítka, jezero Ohrid, stanování u kostela, zase bez peněz
Taxi nás vyhazuje na hraničním přechodu u Ohridského jezera. Stojí tam jen jedno auto a my jdeme pěšky. Už jste někdy přecházeli hranice pěšky? Já to miluju. Procházet se zemí „nikoho“. Dnes už je to jednoduchý, hlavně když máte český pas. Normálně by kontrola zabrala asi dvě minuty, nám to trvá přibližně pět. Na albánské straně dostáváme zpátky pas a zklamaně koukáme dovnitř, my zase nedostaly razítko? Jak se to říká? Líná huba, holé neštěstí? Není totiž nic jednoduššího, než si o něj říct. Žádný problém, albánsky poděkuji, to pána potěší, hezky se usměje a opět mi podává pas. Akorát to razítko dost dlouho nepoužil. S velkou dávkou představivosti si domyslím, že je tam dnešní datum 23.7., název hraničního přechodu vidět není vůbec. Nedá se nic dělat, pěšky pokračujeme do Severní Makedonie. Zrovna když se chceme vyfotit u cedule Albánie a Severní Makedonie, staví u nás auto, Češi. Prý kam jdeme a jestli nechceme někam hodit. Poděkujeme, ale odmítáme, chceme si udělat selfíčka ze země nikoho. Po chvíli přicházíme na makedonské hranice, tady stojí auta dokonce tři, ale všechny předbíháme. Opět se opakuje komedie s razítkem, tohle je o poznání čitelnější, akorát makedonsky poděkovat ještě neumím. Po deseti minutách chůze s krosnou, v neuvěřitelným vedru, v žabkách a pěti igelitkama v ruce začínám litovat těch selfíček, co bych dala za auto. Můžeme stopovat na hranicích? Můžeme, ale je nám to k ničemu, projíždí okolo akorát Švýcaři a absolutně nás ignorují. Já bych si taky nezastavila. Kdo proboha chodí přes hranice s igelitkama? Jsme trošku jak cikáni, už i barvou kůže se jim podobáme. Jen ty blond vlasy a modrý oči nás prozrazují.
Jezero Ohrid je nádherné. Mnohem hezčí než Skadar. Na Makedonii při rozpadu Jugoslávie nezbylo moře a tohle je taková jejich náhrada. Teda na Severní Makedonii, pořád to pletu. Okamžitě se jdeme vykoupat. Převlékání plavek na pláži plný lidi už máme dávno natrénovaný, žádná ostuda se nekoná. Zbytek odpoledne jen odpočíváme a přemýšlíme, kde asi budeme večer spát. Před námi jsou lehátka s matrací, na slunečník by šla přidělat moskytiéra. Určitě tu budou komáři. Tak nic, matrace uklízí, celkově to tu brzy balí. V 6 odjíždí poslední loď do Ohridu a dost se vylidnilo. Ani si nestíháme dát kávu, jak vypadají abstinenční příznaky při nedostatku kávy? Je tu jen kemp a hotel.
Jdeme se projít ke kostelíku Svatého Nauma. Platí se za vstup a my ještě nemáme makedonské denáry, ale pán u kasy nás pustí zadarmo. Když odcházíme, jdu mu poděkovat a rovnou se ptám, jak se to řekne makedonsky. Fala. super, jak si to za pamatuju? Konečně se mi podařilo zapamatovat si základní slovíčka v albánštině a už se musím učit něco nového. Fala, jako feli minderit v Albánii. Oboje začíná na F. Teď ještě ten zbytek.
Před hotelem je krásný park, v altánu si dáváme večeři. Máme docela hostinu, dnes je opravdu z čeho vybírat. Ovoce, zeleninu, chleba a sýr z Albánie, který už nosíme tři dny, ale pořád je k jídlu. Je tu i zásuvka, paráda, dobijeme telefony.
Po večeři sedíme v restauraci s výhledem na západ slunce, přede mnou káva za poslední albánské leky. Není špatná, ale docházími, že mi chybí Albánie. Celou dobu jsem nevěděla, co si o ní myslet, ale dostala se mi pod kůži. Se svou kávou, krásnou přírodou a odpadky na druhé straně, s taxikáři, co jsou ještě poctiví, melouny a albánštinou, která se nepodobá žádnému jazyku, který znám.
„Seš smutná Leni?“
„Albánie byla super, viď?“
„Chceš zpátky do Albanie? Stačí říct. Můžeme chodit tam a zpátky, aspoň ti zaplníme stránky v pasu a budeš se muset vrátit.“
Ale já mám dva. To mi ještě chvíli zabere.
