17.1. Den první: Beynau
Když se podíváte na mapu Kazachstánu, zjistíte, že tam nikde nic není. Abych se vyhnula dvěma dnům ve vlaku na cestě do jihovýchodní části země, vezmu to přes Uzbekistán. Jestli jste četli o Kappadokii, co to pro mě znamenalo, tak Uzbekistán je ještě něco víc. Před rokem mi to přišlo tak nedostupné. Starodávná města na Hedvábné stezce. A já tam teď jedu?? Opravdu? Nezdá se mi to? Po třech měsících na cestě jsem tak blízko.
Do mapy si uložím pár hostelů ve městech po cestě. Opravdu nemám tušení, kde dnes skončím. Je to 1200 km, Kazachstán je strašně veliký. Na internetu jsem si našla, že by mi měl jet vlak ve 3 hodiny. Mám tedy tři hodiny na to, abych se dostala do Mangyshlak na vlakové nádraží. Leží asi 16 km od Aktau. Taxi si brát nechci, vydávám se pěšky na autobusové nádraží. Bohužel nejede žádný autobus mým směrem a více než 4 km s krosnou v asi 30 stupních si vážně vychutnám. Na nádraží mě posílají na autostop, na taxi a až po mé důrazné žádosti o autobus mě pošlou na zastávku pár desítek metrů od nádraží. Mám jet autobusem 105, jede za chvíli a je narvaný k prasknutí, ale když jsem se na nacpala do vlaku na Srí Lance, zvládnu i tohle.
Chcete ušetřit? Mějte u sebe jen velké bankovky, nebudou mít na vrácení a pojedete zadarmo 😁 ne je to blbý, radši mějte vždy drobné. Já akorát ještě nikde neplatila hotově, tak mám jen to, co mi dal bankomat. Na nádraží probíhá kontrola zavazadla a pak málem přijdu o nervy, když stojím ve frontě na jízdenku. Jestli mi za půl hodiny jede vlak nemám šanci ho stihnout. Odbavit jednoho cestujících zabere asi 15 minut. Žádné drama se nekoná a nakonec vše dobře dopadne, vlak totiž jede až v 18:30. Jdu se ještě projít pro vodu a nějaké jídlo na cestu.
Kdo by to byl řekl, že se na cestě do Chivy vyspím snad nejvíc za celou dobu. V 11 hodin mě budí vrtačky a kladiva. S pár pauzami jsem spala od 8 večer. Venku svítí sluníčko, jdu se podívat do města. Je tu chladněji než v Aktau, v tričku a žabkách jsem tu jediná. Potkávám lidi v zimních bundách, ale nikdo si mě tu nijak zvlášť nevšímá, nikdo si se mnou nechce povídat, maximálně na mě někdo křikne „odkuda?“ Všude je písek a prach. Projdu si trhy a po pár hodinách se vrátím do svého pokojíčku. O půl 6 konečně přestávají pracovat dělníci a mám chvíli klid. Ještě mě čeká 10 hodin do odjezdu vlaku.
