18. a 19.10. Den druhý a třetí: Nukus
Zaspat bych fakt nechtěla. I den je v Beynau moc, natož v motelu na nádraží. Mám budík na 1 v noci, ale ve 12 mi do pokoje nastěhují manželský pár z jižního Kazachstánu, proč dostali povlečení a já ne? O půl jedný mě vyhazují z motelu, nevím proč ale jdu. Jsem poštípaná od komárů a cestou na záchod potkám cyklistu, který se mnou jel trajektem z Baku.
Venku je chladno, v čekárně ne, je tak narvaná lidmi, že by tu bylo vedro i v minus dvaceti. Každý posedává, kde se dá. Pár šťastlivců se vešlo na lavice, ostatní posedávají na svých zavazadlech. Já zatím odolávám, sedět budu ještě dost.
Nástup do vlaku je zážitek sám o sobě. Představte si houf kyprých babiček, každá má asi 10 tašek třikrát větších než moje krosna a každá chce být ve vlaku první. Ví proč. Já ne. Kdo dřív přijde, ten totiž sedí. Koupit si nejlevnější lístek tentokrát asi nebyl ten nejlepší nápad. Žádné spaní se tu nekoná. Tašky lítají vzduchem, občas některá někoho trefí. Já naštěstí nastoupím bez fyzické újmy, na tu psychickou možná dojde po pár hodinách jízdy. Budu ráda, když si sednu.
Sedám si. Sedím ve vlaku plném Uzbeků. Jsou přátelštější než Kazaši. Okamžitě se zajímají odkud jsem, kam jedu, kde jsem byla a také jestli jsem vdaná a kolik mi je. Čeká mě asi 15 hodin v tomhle vlaku. Už po pěti minutách mám před nosem tři telefony s fotkami synů, kteří ještě nejsou ženatí a maminky jim shání nevěsty.
Tohle bude jízda 😁
Už mě bolí zadek a to jsme ještě ani nevyjeli. Myslím, že budu ještě s láskou vzpomínat na disco autobusy a přeplněné vlaky na Srí Lance. Odjíždíme na čas. V 3:10. Po hodině polospánku mám hlavu omlácenou o okýnko a je mi zima. Abych to objasnila. Vlak je sice lůžkový, ale lidi je tu asi 4x tolik, co lůžek. Průměrný počet zavazadel na jednoho cestujícího je 8. Nejedná se o žádné batůžky, ale narvané cestovní tašky. Kroutím se a nevím, jak si sednout. Jsou 4 ráno, ještě jsem nespala a přijíždíme na hranice.
Pohraniční kontrola. Tady to chodí jinak. Nikdo nechápe, proč cestuju sama. Zajímá je akorát to, jestli studuju, kde pracuju a hlavně, jestli mám manžela. To především. Nemám nic z toho, ale možná nebude naškodu nějakého imaginárního manžela si vymyslet. Konečně nikoho nezajímá mé razítko z Arménie, ale o to víc je zajímá, proč nemám vstupní razítko do země. To bych taky ráda věděla, zjistila jsem to asi před pěti minutami, když jsem listovala pasem.
Celý proces zabere asi dvě hodiny. Po další půl hodině spánku v poloze, ze který se horko těžko rozmotám, mě přijde vzbudit pán, že se uvolnilo místo na vrchní palandě. Vezme mi batoh, dá mi pod hlavu bundu a další bundou mě ve spánku někdo přikryje.
Ale ani teď mi není přáno. Po chvíli spánku je kontrola na Uzbekistánské straně. Důkladnější. Na hranicích strávíme asi polovinu cesty, všichni mají mraky tašek a vše se kontroluje. U mě se zajímají o léky, které vezu, kam jedu, kde pracuju a opět nechybí dotaz na manžela.
Pro cestující je samotná dívka z Czechoslovakia ve vlaku zdrojem rozptýlení. Jsem podrobena výslechu. Zajímá je všechno. O mně, o mém cestování, o ČR, jak se lidem v Česku žije. Dostávám sušenky ke snídani a prý mě naučí jak tu žít zadarmo. Jsem žena a ženy tu nepotřebují peníze, ani nepracuji, všechno platí muži. Chtějí vidět fotku moji mámy: „tvoja mama, pokaž fotografiju!“ Můj pas koluje po vlaku, všichni se chtějí podívat. Mám se připravit, za chvíli se prý vlak změní v bazar. A opravdu. Na zastávkách přistupují prodavači. Seženete tu všechno. Oblečení, kosmetiku, hračky, jídlo. Ženy vyvolávají názvy jako golubci, plov nebo šašlik. Vše domácí, všude to voní, každý se živí jak umí. Dokonce si tu i měním peníze. Bankomaty tu údajně moc k nalezení nejsou, tak podléhám tlaku a měním si peníze už tady. 20000 tenge na 460 000 som.
Konečně mohu jít oddychať. Po pěti hodinách mě budí zpěv. Koukám z okýnka a pozoruji krajinu, nikde nic. Do cíle ještě asi 4 hodiny. Nevím, jak si lehnout, lavice je tvrdá. I přes velké nepohodlí se usmívám, přijde mi to bláznivé, že jsem tady. Sama ve vlaku. Ve vlaku plném Uzbeků. Ale já nejsem sama. Pánové si všímají, že jsem vzhůru a následuje další kolo otázek. Co se u nás pěstuje, co lidi dělají, jaké jsou výplaty, kolik máme dětí.
Ty samé otázky padají i z mých úst, cesta tak ubíhá rychleji. Naučím se Uzbecky pár slovíček, rozdělím se s nimi o sušenky a dostanu jako dárek meloun. Sice sušenky neradi, ale když řeknu, že je mám ještě z Ázerbájdžánu, všichni chtějí ochutnat. Nabízí mi, že můžu jet k nim. Že mě rádi pohostí. Mají doma ženy a děti, je pro ně zajímavé se mnou mluvit a něco se dozvědět. I pro mě a pro jednou je mi líto, že jsem tu sama a pozvání tak nepřijmu. Znají naši škodovku a české pivo, chtějí vidět fotografie a snaží se zapamatovat, kde jsem všude za tři měsíce byla. Oni takhle cestovat nemohou, ale vidím jim na očích, jak je to zajímá, jaké to v těch zemích je. Potřebují vízum i do sousedního Kazachstánu. Proto jsme strávili tolik času na hranicích. Pravděpodobně jsem byla ve vlaku jediná, kdo se tu pohybuje bez víz. Nemusím se tu prý bát, lidi jsou hodní. Všichni si pomáhají. Koukáme z okýnka a oni smějí, prý jak se mi tu líbí, lepší než Gruzie? Nevěří mi, ale pro mě je to zajímavé, kdyby to tu vypadalo jako v Čechách, nemusela bych sem jezdit.
Zapadá sluníčko, moji spolucestující jeden po druhém postupně vystupují a míří po třech měsících práce v Kazachstánu domů. Do Chivy nedojedu ani dnes. Ale už je to jen nějakých 200 km, tak snad zítra. Po čtyřech dnech na cestě.
