20.10. Den čtvrtý: Nukus
Za chvíli budeme v Nukusu. Přichází ke mě Gulja, která vedle mě seděla prvních pár hodin, ptá se mě, kde budu bydlet. Říkám, že v hostelu. Ptá se mě, kolik to stojí. Když ji to řeknu, podívá se na mě a řekne: „pojďme ke mě domů.“ Nevím, co říct. Přijíždíme do města a začíná být tma. Jsem unavená, tak proč ne?
Nejprve mě vezme na večeři. Dáme si plov a čaj s mlékem. Plov je lepší než moje vajíčka a čaj s mlékem jsem si zamilovala už na Srí Lance. Když chci zaplatit, kouká na mě jako na blázna a mávne rukou. Během večeře volá synovi a natáčí si mě, pořád ji podezřívám, že mi ho chce dohodit.
Chvíli se dohaduje s taxikáři, až najde toho, který nabízí nejlepší cenu. Jedeme přes celé město. Ptá se mě, jestli chci bydlet v bytě nebo domě, moc to nechápu. Tak jedeme k ní do bytu, jsou to dvě místnosti a pak hned k její sestře.
Její sestra je starší, už je v důchodu. Ženy tu chodí do důchodu v 55. Manžel už jí zemřel, byl ředitel elektrárny a dům je opravdu velký. Přivítáme se s ní i s její vnučku Ari. Té je 21 a ještě studuje. Dostávám čaj a chléb se smetanou. Malá rada, když vás někdo ve východních zemích pozve domů, pamatujte, že se nesmíte nacpat prvním chodem. Vždy jich následuje několik.
Uzbekové jsou muslimové. Jen mi to oznámí a zase mi vykládá i svých dětech. K čaji dostáváme nějaký zkaramelizovaný cukrový písek, sušenky, džus a salám. Po chvíli ještě brambory s klobásou. Všechny jíme z jednoho talíře, já už jsem přejedená, povídáme si. Šátek tu nosí jen vdané ženy. Gulja si vezme papír a tužku a chce se naučit pár českých slov. Je to milé. Gulja nepracuje, její manžel je manažer, žijí v Aktau. Už dvacet let, ale jednou měsíčně jezdí do Uzbekistánu. Tedy do Karakalpakstanu, do autonomní republiky.
Je mi jasné, že sprcha nebude ani dnes. Záchod je na dvorku, svítíme si telefonem a nedaleko se pase beran. Ari Mezitím připravila matrace na zem. Tohle jsem vždycky chtěla zažít. Budeme spát pohromadě na zemi. A nikdy by se mi to nestalo, kdybych necestovala sama. Když uléháme ještě se mě ptá, jestli se sama nebojím. Říkám, že ne, jediný problém jsem měla v Řecku na nádraží.
Vyspím se naprosto královsky, doslova jako doma. Když jdu na záchod, cetu mi zatarasí beran, mám z něho respekt, ale večer jsem vypila tak dva litry čaje a záchod opravdu potřebuju, beran to asi vycítí a raději se uhne.
Ari mezitím prostřela stůl, ke snídani je to, co včera. Čaj, sušenky, chléb a smetana, brambory se salámem. Prodává se k nám i její bratr Uliš, chce vidět, jak to vypadá v Čechách a mě dojde, že nemám žádné fotky našeho domu, ukážu mu akorát jednu společnou fotografii s našima a se ségrou.
Po snídani mi Gulja ukazuje, jak se připravuje čaj. Indický čaj se zalije vařící vodou, na plotně se chvíli povaří. Ne moc dlouho ani krátce. Čuť čuť (čti: půl minuty). Pak přijde na řadu mléko. Trošku horkého čaje se nalijte do mističky, a smíchá se se studeným mlékem, teprve potom se může nalít do čaje. Na konvici čaje připadne asi mistička mléka. Usměje se na mě a řekne, že teď mohu čaj připravit doma mámě.
Kdybych věděla, co způsobí moje ranní poznámka o tom, že nejspíš potřebuji registraci o ubytování, radši budu zticha. Teď mi Gulja bere telefon a chce vidět fotografie, které jsem vyfotila. Pokaždé jsem se ptala, jestli můžu něco vyfotit, ale teď mi vše maže. Zajímalo by mě, která z nás mluví hůř rusky, moc jí nerozumím.
Nechtějí si vzít žádné peníze, tak jim tu chci nechat alespoň ovoce a ořechy, co jsem si koupila na cestu. Ale ona to vezme sebou a pak mi to dává s tím, že to budu potřebovat víc já než oni. Jsem ráda, že si nechá alespoň meloun, sice to byl hezký dárek, ale pro mě dost nepraktický.
Následující tři hodiny, se změní v šílený hon na registraci. Gulja pořád jen opakuje slova jako problém a registrace. Já si jen matně vybavuju, že bych tu měla mít registraci na každou noc. Úplně jsem na to zapomněla a nemám internet. Nejdřív mě vezme maršutkou na centrální bazar. Maršutky jsou tu malinké pro 7 lidi a stojí 2,5 Kč (včerejší taxi stálo 40 Kč, to je hodně). Odtud k nějakému hotelu, kde chtějí 500 Kč za noc. To odmítám platit, nechci tu spát, potřebuju jen tu zas*** registraci. Už mě to začíná štvát, Gulje rozumím každé desáté slovo a nevím, co mám dělat. Navrhnu, že si dojdu na hostel, který jsem si původně našla na Bookingu a poprosím je o registraci. Gulja mi opakuje, ať neříkám, že jsem byla u ní, že to bude problém, že mám říct, že jsem byla na nádraží. Nenechá mě jít samotnou, prý bude se mnou a pomůže mi dostat se do Chivy.
K hostelu si bereme taxi, stojí 25 korun a už ho platím já. V hostelu mluví anglicky a Gulja je nervózní, asi se bojí, že řeknu, že jsem spala u ní. Opět si bere můj telefon a kontroluje, jestli smazala všechny fotky. Noc v hostelu stojí 280 korun, pokouším se vysvětlit, že tu nechci spát, jen potřebuji registraci na minulou noc. Nakonec zabere, že jsem stupid a nevěděla jsem to. Registraci dostanu a zaplatím jen 100 Kč. Vlak do Chivy prý nejede a na mapě jsem našla 4 autobusová nádraží. Dívka na hostelu mi radí sdílené taxi, prý stojí 110 Kč. Normálně bych se šla zeptat na vlak nebo autobus, ale jsem z řešení registrace vyřízená a představa, že lítám po Nukusu s Guljou v zádech a sháním nejlevnější dopravu by mě už asi dodělala. Navíc je poledne, do Chivy ještě 200 km a už vážně potřebuji normální hostel. A hlavně sprchu, je neděle a já se myla naposled ve čtvrtek ráno. Jsem v Uzbekistánu, není to Kavkaz, co já vím, jak tady funguje doprava?
Maršutkou 26 dojedeme na zastávku Tunel, nedaleko centrálního bazaru, odkud odjíždí sdílené taxíky. Při vystupování se tak silně praštím do hlavy, až se mi zatmí před očima. Nepřeji si nic jiného než sedět v taxíku a mít klid. Gulja se ještě zajímá, jestli jsem nikomu neřekla, že jsem byla u ní. Ne, už jsem 4 dny bez internetu. „A co tvaja sistra?“ ano včera jsem psala SMS domů, že jsem v pořádku, ale ona nikomu nic neřekne. Naposled se obejmeme, za vše ji poděkuji a ujistím ji, že se nemusí bát. Nikomu o ní neřeknu a fotografie jsou smazané. Ještě mi klade na srdce, že teď zaplatím 120 Kč za taxi a pak 15 Kč za cestu do Chivy, řidič mi ukáže odkud.
Uf, to bylo něco. A 180 km do města Urgench bude taky. Asi ze solidarity přestanu jíst rybičky v konzervě. Ode dneška vím přesně, jak se cítí. Čeká mě dlouhá cesta sdíleným taxíkem. Jsem jak ve svěráku mezi hodně prostorově výraznou paní a ještě udělanějším pánem. Paní se ani nesnaží skrýt, jak mi zírá do telefonu. Otevřeným okýnkem do auta proudí vzduch plný prachu. Blbě se mi dýchá. Jediná výhoda je, že na mě nikdo nemluví a ještě se mi neoposlouchala uzbecká hudba. A určitě si neomlátím hlavu o dveře, jsem jak mezi dvěma polštáři. Vlastně lituju spíš je, to já se čtyři dny nemyla.
V Urgench jsme po dvou hodinách jízdy, chci se vyhnout taxi do Chivy, ptám se řidiče na maršutky a pán, který jel se mnou taxíkem mě k nim zavede. Čaje, které jsem ráno vypila se hlásí o pozornost. Poprosím řidiče o minutku a ještě běžím na nedaleké veřejné záchodky. Nezapomenu se opět praštit do hlavy. Co to tady mají za auta? Zatímco nervózně přešlapuju na místě, kyprá ženšina si s naprostým klidem plivne do dlaně a pro jistotu třikrát přepočítá, jestli mi dává správnou sumu na zpět. Jedná se o 22 korun, které tu znamenají 9000 sumů. Rychle popadnu na centimetr přesně napočítaný toaletní papír, který je na příděl a ani nevnímám všudypřítomný zápach.
Z hostelu v Aktau jsem vyšla ve čtvrtek 17.10. v poledne. Do Chivy přijíždím v neděli 20.10. v 15:13. V Maršutce se všichni mohou přetrhnout, aby mi pomohli najít hostel. Pět minut mi zírají do mapy až se mě ujme anglicky mluvící slečna, která mi sežene maršutku a nakáže řidiči, aby mě dovezl až před hostel. Kde se to v těch lidech bere?
