"Dost často jsem měla pochybnosti, jestli to skutečně udělám, jestli na to mám. Jestli to fakt chci. A pak na mě vyskočila fotka Khivy a mě se úplně rozbušilo srdce. CHCI! Tak strašně moc tam chci!! Kéž bych tam opravdu dojela."
JSEM TADY!!!
Od začátku tvrdím, že neplánuju. Hlavně krátkodobé plány pro mě ztrácí význam, občas se ráno vzbudím a nemám nejmenší tušení, kde budu večer. Čtyřdenní cesta do Chivy je toho jasným důkazem. Co se týká těch dlouhodobějších plánů je to podobné, nevím kam dojedu ani kdy se vrátím domů, ale… Každý máme nějaký seznam míst, kam se chceme podívat, každý máme nějaké sny. Nemusí být nutně jen cestovatelské. Jeden z mých největších snů byl Uzbekistán, už když jsem viděla první fotky ze starodávných měst, věděla jsem, že se sem musím podívat. Jenže cena za letenku se šplhala ke dvaceti tisícům, neměla jsem dost času, nikdo sem nechtěl jet se mnou. Bla bla. Jenže kdo si počká, ten se dočká? Někdy se to vyplatí. Je 20. 10. 2019 a já jsem opravu tady. Nezdá se mi to? Dojela jsem sem úplně sama a jízdenka ze sousedního Kazachstánu mě stála čtyři stovky. Můžu tu být klidně měsíc. Z autobusu se mnou vystupuje mladá slečna a sežene mi maršutku, která mě zaveze až k hostelu a ten je teda něco! Nemůžu se dočkat až si budu procházet nejen Chivu, ale i další města. Těším se tolik, že si to odložím na zítra😁. Dnes si dám dlouhou, horkou sprchu, umyju si vlasy a vlezu si do nejčistší postele za poslední tři měsíce.
Můj deník je plný myšlenek, poznatků a taky blbostí, který nikdy nikomu neřeknu. Ale teď jsem ho otevřela a pročítám si ho. Občas to dělám, abych si připomněla, co všechno už jsem zažila. Někdy v době, než jsem odjela jsem si do něho napsala tato slova: „Dost často jsem měla pochybnosti, jestli to skutečně udělám, jestli na to mám. Jestli to fakt chci. A pak na mě vyskočila fotka Chivy a mě se úplně rozbušilo srdce. CHCI! Tak strašně moc tam chci!! Kéž bych tam opravdu dojela.“
A já to dokázala. Fakt jsem tady. A co si z toho můžete vzít? Především to, že si dejte bacha na to, co si budete přát, už po několikáté jsem se přesvědčila, že se to fakt může splnit 😁. A taky to, že nic není nemožný, protože když jsem sem zvládla dojet já, není to nic tak těžkýho.
A co teď, když jsem dojela až sem? Zpátky domů? Nejhorší na tom je, že mi to nestačí, Uzbekistán byl sice můj velkej sen, ale pohlcujeme mě to čím dál víc. Pořád se ve mě perou různé pocity. Štěstí, nervozita, touha, smutek a strach. Štestí, že jsem tady a můžu si žít svůj sen a strach, že se budu muset vrátit dřív, než budu sama chtít. A nervozita z toho, co budu dělat doma 😁.
Dnes mě napadlo, že je cestování vlastně smutný, neustále se musíte loučit s místy, která si zamilujete. Nevíte, jestli se ještě někdy vrátíte a zbudou vám jen vzpomínky. Ale krásný vzpomínky. Po pár dnech mě Uzbekistán mile překvapuje. Můžete o něčem přečíst spoustu článků nebo knih, vidět spoustu fotek a videí, ale nic se nevyrovná vlastnímu zážitku.
